podivuhodny den potterV anotaci od nakladatelství na přebalu je knížka srovnávána s Alenkou v říši divů od Lewise Carrolla, jenomže Alenka je dílo, které si pohrává s logikou nebo jinak řečeno, obrací logiku naruby – stačí si jen vzpomenout na jeho úvodní scénu, kdy Alenka padá králičí dírou a během pádu si prohlíží předměty z poliček kolem sebe.
Všichni víme, jak rychlé je padání, ale proti všem zákonům fyziky (a logiky) si Carrollova Alenka ještě stačí u toho brát do rukou různé věci a pokládat je zpátky. Takových případů je u Carrolla nepočítaně, ale u Ellen Potterové je budete jen těžko hledat.

Potterové hrdinka Olivie otvírá během jediného dne postupně dveře různých bytů jedné výškové budovy v New Yorku a potkává za nimi nájemníky, kteří jsou jeden divnější než druhý a jejichž příběhy se co do praštěnosti doslova předhánějí, až se nakonec bizarním způsobem dokonce spojí dohromady.
Bývalý pirát-hromotluk, který se scvrkl v drobného mužíčka, postarší siréna proměňující lidi v ještěrky, paranoidní princezna v exilu, duch, který odmítá pochopit, že je mrtvý a deset sourozenců, jejichž hry připomínají kratochvíle dětí z Addamsovy rodiny – autorka obydlila Manhattanský věžák snad vším, co jí jenom mohlo přijít na mysl, ale nějaká spojitost s logikou, byť by to byla logika naruby, v této psychedelické féerii podivností není, je v ní jenom snaha o originálnost.

A netýká se to jen potrhlých postav a zvláštních příběhů. Ellen Potterová se ještě postarala, aby její dílko nestrádalo ani co do „problémovosti“ a aby mu nechyběly ani závažné a choulostivé prvky: její Olivie je osamělým outsiderem, který kvůli častým stěhováním pořád mění školu a nikde nezapadá, Oliviina matka opustila rodinu a bratr jí nedávno zemřel na rakovinu. Olivie s sebou všude tahá knihu o spiritistických seancích, protože doufá, že se jí jednou podaří navázat spojení se svým milovaným ztraceným bratrem.
 
Nabízejí se paralely s knížkou Pátračka Gilda od Jennifer Allisonové – zájem děvčete o spiritismus, vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka, odlehčený a zábavný styl vyprávění… a stejně jako Pátračka Gilda se prý i knížka o Olivii dočkala dvou pokračování.
Jenomže u Jeniifer Allisonové je nosným prvkem vtipnosti a zajímavosti samotná postava třináctileté Gildy, to, jak je ztřeštěná a trhlá a jak jsou nestandardní její chování a reakce, proto jakýkoliv další příběh točící se kolem Gildy se může stát zajímavým už tím, že se bude lámat skrz její vnímání a interpretaci.

V Potterové povídání o Olivii zajímavost spočívá hlavně v tom, co čtenář nachází společně s hrdinkou za dveřmi jednotlivých bytů. A jelikož autorka hned v první knížce nacpala do bytů všechno možné i nemožné, pro pokračování pomalu nezbývá jaká překvapení nachystat za další dveře. A jak dlouho taková přehlídka obskurností může čtenáře bavit? (Pokud byste v tom mermomocí chtěli hledat nějaký zakódovaný symbolický význam, mohli byste si třeba namluvit, že výjevy za jednotlivými dveřmi mají být znázorněním toho, jak se v hlavě utrápeného děvčete bijí realita s fantazií, že jde o „útěky“ z bezútěšné skutečnosti do světa představ atd. atp., ale na tak hlubokomyslný projekt dílko Ellen Potterové rozhodně nevypadá.)
Navíc, pokud v Pátračce Gildě Jennifer Allisonová obratně balancuje mezi paranormálnem a racionálnem a nechává parapsychologické vlohy pouze jako zbožné přání hrdinky, Olivie Ellen Potterové doopravdy komunikuje s duchy, i když o tom ze začátku neví.

Poslední kapitola z příběhu vás dojme přesně v duchu amerických melodramat: Olivie v sobě objeví nadání, o jakém se jí dosud ani nesnilo a podaří se jí navázat kontakt s bratrem. „Z očí jí vytryskly slzy – slzy radosti.“ A čtenáři nezbývá než též zamáčknout slzu v oku.

Outsiderství, osamělost, psychické trauma z tragické ztráty, bláznivá přehlídka potrefených postav, nadpřirozené schopnosti a duchařina a pro dovršení díla ještě jímavé finále – celý tento výtvor se mi zdál docela podobný tomu popisovanému newyorkskému věžáku – džungle všeho možného sneseného dohromady, které se na vás vyvaluje z různých dveří a ze kterého si můžete poskládat, co chcete.

Tato knížka se ke mně dostala na doporučení mé devítileté dcery Bětky a stala se dalším z řady titulů, které se zamlouvaly dítěti, ale neoslovily mě.

Ellen Potter / PODIVUHODNÝ DEN / Praha : BB art, 2007 / Ilustroval Peter H. Reynolds / Přeložila Tamara Vosecká

 

Inspirující myšlenky...

Upřímně řečeno, Otče, prodloužená budoucnost mě neláká. Musela by mít smysl. Občas pochybuji, že život sám má smysl. Je-li to tak, byl by prodloužený život ještě nesmyslnější. Pro delší život bych potřeboval mnohem pádnější důvod... Viděl jsem, jak všechny národy sílí, ale ne v moudrosti, ale v nízkých vášních a touze po ničení. Viděl jsem, jak sílí moc jejich strojů, až se jediný ozbrojený muž vyrovnal celému vojsku. Zjevila se mi doba, kdy lidé, opilí svou zručností ve vraždění, tak běsnili po celém světě, že každá kniha a každý poklad byly odsouzeny k záhubě. Ta vize byla tak jasná a silná, že jsem se rozhodl shromáždit co nejvíce výtvorů krásy a kultury a ochránit je před zkázou, ke které svět spěje. Ztraceny obzor (1938), James Hilton