poklad na ostrove

Stará klasika v současném jazyce. Velice citlivá adaptace od autorky trilogie Opera nás baví, Divadlo nás baví, Balet nás baví ponechává plnou šíři a bohatost děje. Soustředila se jen na zpřístupnění jazyka současným čtenářům. Tohle není žádné zkrácené a nevkusně zjednodušené vydání.

rizek poklad na ostrove
Poklad na ostrově | Robert Louis Stevenson | Ilustroval Tomáš Řízek | Převyprávěla Anna Novotná | Práh, 2013

Ukázka z knihy:

Byla plná námořníků. Bavili se tak nahlas, že jsem zůstal stát na prahu a bál se vstoupit dovnitř. Z vedlejší místnosti vyšel člověk a já jsem okamžitě věděl, že to je určitě on – Dlouhý John Silver. Neměl jednu nohu, opíral se o berli, ale že to s ní uměl! Obratně poskakoval mezi stoly, hvízdal si a vypadal velmi spokojeně. Jinak byl vysoký a silný, měl širokou tvář, bledou a nehezkou, ale oči bystré a usměvavé.
Přiznám se, že od té doby, co se v dopise pan Trelawney zmínil o Dlouhém Johnovi, obával jsem se, jestli to snad není ten jednonohý námořník, kterého jsem vyhlížel U admirála Benbowa. Ale stačil jediný pohled a měl jsem jasno. Že tenhle upravený a vlídný hospodský je pravým opakem toho, co jsem očekával.
Sebral jsem všechnu svoji odvahu a šel rovnou k němu. Stál opřený o berli a hovořil s nějakým zákazníkem.
„Pan Silver, prosím?“ zeptal jsem se ho a podal mu dopis.
„Ano, chlapče,“ řekl, „to jsem já. A kdopak jsi ty?“ Sklouzl pohledem na dopis, a jak se mi zdálo, zarazil se.
„Ano, ano,“ zahlaholil a podal mi ruku, „už vím. Ty jsi jistě náš nový plavčík! Těším mě! Rád tě poznávám!“
A silně mi stiskl ruku.
Ve stejný okamžik se na druhém konci hospody zvedl nějaký host a nápadně rychle zamířil ke dveřím. A právě proto, že měl tak naspěch, upoutal moji pozornost. Okamžitě jsem ho poznal: voskově žlutá tvář, u ruky mu chybí dva prsty!
„Zadržte ho! Zadržte ho!“ vykřikl jsem. „Je to Černý pes!“

Inspirující myšlenky...

Učitelé jsou – jak praví Platón o sofistech – ti z lidí, již slibují stát se lidstvu nejprospěšnějšími; ale oni jediní ze všech nejen nenapravují, co jim bylo svěřeno, nýbrž činí to ještě horším, a dávají si za to ještě platit. Kdyby se měla splňovat podmínka, již učinil svým žákům Pýthagorás, aby mu buď zaplatili, co žádá, anebo aby přísahali bohům, že mu zaplatí jeho námahu podle toho, jak vysoce si cení prospěch, jehož z jeho vyučování nabyli – tož by se páni učitelé divně na to dívali.
Michel de Montaigne