Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Tajná zahrada, chvályhodná kniha pro děti o přátelství

tajna_zahradaTajná zahrada je kniha o přátelství, dětské fantazii, odhodlání měnit svět. Chvályhodné téma, čtivá kniha, příběh plný fantazie a nečekaných zvratů zaujme nejen větší děti, ale zcela jistě i jejich rodiče.

O čem je kniha...
Mary je ošklivá, protivná, rozmazlená dívka, která žije v Indii. Všichni o ní říkají jen to nejhorší. Když její rodiče zemřou kvůli epidemii cholery, je poslána ke strýci na ponuré panství, jehož chodbami se v noci nese žalostný nářek.
Dům stojí uprostřed nádherné anglické krajiny, kde Mary potkává nejrůznější lidi, jako je Martha, Dickon, a Colin. Dickon je docela neobvyklé kluk. Umí rozmlouvat se zvířaty, a čeho se dotkne, to začne kvést.
Colin, který se v knize objevuje později, je zase kluk, který se díky svému fyzickému handicapu chce zabít. Naštěstí se potkává s Mary, která jeho názor změní způsobem, který umí jen ona.

Mary s pomocí kamarádů nejenže odhalí původce tajuplného pláče, ale promění téměř mrtvou zahradu v kouzelný kout vyzařující nadpřirozenou, oživující sílu. Podaří se jí postupně zvrátit neutěšený osud, vznášející se nad panstvím už celá léta.

Příběh byl napsán už v roce 1911, ale na své aktuálnosti neztratil vůbec nic. Naopak si myslím, že v dnešní době, kdy se lidé trápí samotou uprotřed davu jiných lidí, je příběh víc než aktuální. A pro děti dvojnásobně.

Tajná zahrada | Frances Hodgson Burnett | Ilustrace Renáta Fučíková | Vydal Knižní klub, 2009

Ukázka z knihy:

Frances Hodgsonová-Burnett | Tajná zahrada


Mary si vzala obrázek domů, když se vracela na večeři, a ukázala ho Dickonově sestře.
„No teda!“ vydechla Marta s pýchou. „Nikdy jsem nevěděla, že náš Dickon je tak chytrej. Na tom obrázku je samička drozda v hnízdě. Je stejně veliká jako doopravdy a dvakrát hezčí než ve skutečnosti.“
Mary pochopila, že Dickonův obrázek byl vzkaz. Měl znamenat, že si může být jistá, že nikomu tajemství jejich zahrady neprozradí. Zahrada byla jako hnízdo na obrázku a Mary byla tím drozdem, který v něm seděl. Jak ráda měla toho zvláštního kluka!

Doufala, že se Dickon vrátí hned další den, a když šla spát, těšila se na ráno.
Jenže v Yorkshiru člověk nikdy neví, co provede počasí, a platí to zejména na jaře. Už v noci Mary vzbudil hluk, který vydávaly těžké dešťové kapky narážející do okna. Z nebe se snášely přívaly lijáku a vítr „fučel“ kolem rohů a v komínech velikého starého domu. Mary se posadila na posteli a byla smutná i rozzlobená zároveň.
„Ten déšť je stejně protivný, jako jsem bývala já sama,“ prohlásila. „Přišel, protože věděl, že ho tu nechci.“
Vrhla se do peřin a zabořila tvář do polštáře. Neplakala, jen ležela a nenáviděla ten zvuk prudkého deště – stejně jako nenáviděla vítr i s jeho „fučením“. Až do samotného rána už nedokázala usnout. Tesklivé zvuky větru a deště od ní odháněly spánek, neboť i ona sama se cítila stejně smutná jako ony. Kdyby si připadala šťastná, déšť by ji nejspíš ukolébal. Jak jenom ten vítr „fučel“ a s jakým bubnováním narážely ty velikánské kapky do okenních tabulek!

Zní to úplně stejně, jako kdyby se někdo na vřesovišti ztratil, trmácel se pořád dál a dál a plakal, pomyslela si Mary.
Ležela vzhůru už asi hodinu a převalovala se ze strany na stranu, když tu ji najednou cosi přimělo, aby se posadila. Otočila hlavu ke dveřím, nastražila uši a pozorně se zaposlouchala.
„Tohle ale není vítr,“ zašeptala docela nahlas. „Ne, tohle není vítr. Zní to jinak. Tohle je stejný nářek, jaký jsem už jednou slyšela.“
Dveře jejího pokoje byly pootevřené a zvuk přicházel z chodby. Znělo to, jako kdyby kdesi v dálce někdo zlostně plakal. Mary několik minut naslouchala a byla si tím stále jistější. Zmocnil se jí pocit, že musí zjistit, co se za podivným pláčem skrývá. Připadalo jí to jako ještě podivnější tajemství, než byla tajná zahrada s klíčem pohřbeným v zemi. Snad jí dodala odvahu její vzpurná nálada. Vystrčila nohu z postele a postavila se na podlahu.
„Podívám se, co to je,“ rozhodla se. „Všichni jsou v posteli a nestarám se, co řekne paní Medlocková... je mi to úplně fuk!“

Na nočním stolku stála svíčka. Mary ji vzala a tiše vyklouzla z pokoje. Chodba byla velice tmavá a dlouhá, ale Mary se cítila příliš vzrušená, než aby jí to vadilo. Pomyslela si, že si pamatuje všechny rohy, kolem nichž musí projít, aby se dostala ke krátké chodbě s dveřmi zakrytými gobelínem – byly to ony, z nichž vyšla paní Medlocková toho dne, kdy se Mary v domě ztratila. Právě z té chodby vycházel záhadný zvuk. A tak Mary vykročila s mdlým světlem v ruce vpřed. Šla takřka po paměti. Srdce jí tlouklo tak prudce, až se jí zdálo, že sama slyší jeho zvuk. Z dálky k ní ustavičně doléhal slabý nářek, který ji vedl k cíli. Občas na chvíli zmlkl, ale pak se ozval znovu. Je tohle ten správný roh, kde má zabočit? Mary se zastavila a chvilku přemýšlela. Ano, byl to on! Dál musela touhle chodbou, potom zatočit doleva, tam na ni čekaly dva široké schody a pak ještě doprava. Byla u cíle... právě zde se nacházely dveře zakryté gobelínem.
Opatrně do nich zatlačila, dveře se pomaličku otevřely...

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit