Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Tournierův Robinson a Pátek jak je z klasické knihy určitě neznáte

patek tournier robinson

Francouzský spisovatel Michel Tournier (1925 - 2016) charakterizuje sám sebe jako vypravěče. Příběhy, jež nám předkládá, nestvořil sám. Jsou to všeobecně známé náměty z mýtů a pohádek, které spisovatel ve svém vlastním podání obohacuje o nové rozměry, přetváří je a převrací. První Tournierova kniha z roku 1967 Pátek aneb lůno Pacifiku byla novou interpretací Robinsona Crusoea od Daniela Defoe.

Přesvědčen, že hodnotné literární dílo má být dost výstižné, stručné a jasné na to, aby ho mohly číst i děti Tournier po několika letech sám přepsal svůj první román na verzi pro malé čtenáře, kterou nazval Pátek aneb vítězství divočiny. V českém překladu byla tato verze vydána nakladatelstvím Albatros v roce 1977.

Jak je vidět hned z názvu, Tournierova pozornost se soustřeďuje na Pátka, divocha, jehož u Defoa Robinson zachrání a jehož následně „civilizuje“. Tournier v jednom svém rozhovoru řekl, že pro Daniela Defoe Pátek nebyl plnohodnotným člověkem a že Defoe byl opravdovým rasistou – všemi dobrými vlastnostmi nadělil pouze Robinsona a Pátkovi nechal jenom uši, aby mohl poslouchat Robinsonova ponaučení. A že my Evropané bychom neměli opovrhovat Pátkem, ale mohli bychom se od něho mnohému přiučit.

Děj Tournierovy knihy ze začátku opakuje Defoův příběh jen s menšími obměnami. Jeho Robinson například neztroskotá na ostrově v Karibiku, tak jako je tomu u Defoa, ale v Pacifiku, což je místo, kde byl vysazen na pustý ostrov skutečný námořník Alexandr Selkirk, prototyp literární postavy Robinsona. Jeho první myšlenkou není najít si obydlí, ale dostat se z ostrova co nejdřív pryč.

Tournierův Robinson věnuje své první dny po ztroskotání vyrábění světelných a kouřových signálů, kterými by upoutal pozornost případné lodi, která by jela kolem a stavbě loďky, kterou by se zkusil sám dopravit na pevninu. Poznání, že z ostrova jen tak neuteče a že na něm zůstane uvězněný v úplné izolaci je trpké a Robinson při něm málem přijde o rozum. V naprosté beznaději sejde až na úroveň zvířat a rochní se v bahně močálu se stádem prasat pekari, odkud po večerech vychází po čtyřech omámený výpary ze zahnívajících rostlin, krmí se přímo ze země a nesmývá si z těla bahno, které na něm uschne a speče se v tvrdou zvířecí masku.

patek400 3
Až jednoho dne Robinson zažije halucinaci, kvůli níž se málem utopí. Tato příhoda se stane pro něho vážným varováním, po němž se rozhodne už nikdy nepodlehnout zoufalství a předcházet mu usilovnou prací a organizací svého času a života na ostrově. Od této chvíle následuje popis několika let, kdy racionální člověk vybavený pouze svým rozumem a důvtipem spoutává divokou přírodu, vtiskuje řád prvotnímu chaosu, kultivuje půdu a rostliny, ochočuje a pak i chová zvířata.

Přesně v duchu díla Defoa a v duchu klišé, které je stále živé jako modla dnešního západního člověka se Robinson stává symbolem vítězství lidského ducha nad divočinou a triumfu „selfmademana“, který se vypracoval prakticky z ničeho svou nezdolnou pílí, podnikavostí a metodickou prací a usměrnil přirozený tok věcí do koryta tak, aby mu nesl hmotné statky.

K vystavění miniaturního modelu západního světa Robinsonovi poslouží všechno to, co dokáže zachránit z vraku ztroskotané lodi Virgínie. Z těchto omezených zdrojů začne znovu rekonstruovat a budovat svůj svět – takový jaký ho zná ze své domovské Anglie. Už na těchto stránkách zaznívá Tournierovská ironie – Robinson převeze z vraku na břeh kromě všeho ostatního také truhlu s mincemi a postaví si vedle obytného domu a hospodářských budov ještě banku, ačkoliv na pustém ostrově jsou mu jak peníze, tak banka k ničemu.

Kromě smysluplných úkolů a povinností si ukládá také takové, jež hraničí s absurditou
– například každé odpoledne vychází „provést sčítání mořských želv, z nichž každá má své matriční číslo“. Po úspěšném zasetí semen a prvních sklizních se rozhodne, že si neupeče chléb, ale bude hromadit zásoby, jak nejdéle to půjde. Tournier sice vysvětluje toto rozhodnutí přímo lakotou, ale já bych spíš řekla, že v tuto chvíli Robinson jen ještě pořád jedná podle svých zažitých představ ze starého světa. Na exotickém ostrově není nutné si dělat zásoby, protože klima je příznivé, ale ve starém Robinsonově světě, v chladné Anglii, jich bylo opravdu potřeba, pokud člověk chtěl přežít dlouhé a těžké zimy. Pro Robinsona jsou zpočátku znalosti o jeho původním světě jedinou normou a ani ho nenapadne, že by mohly existovat i jiné možnosti.

Velmi hezkým Tournierovým obohacením příběhu je emocionální podpora, kterou ztroskotanci skýtá během prvních let na ostrově jeho pes Tenn. Pes je mu velkou oporou v osamělosti a dává mu lidské pocity jako přátelství a umění se radovat. Od svého psa se Robinson naučí znovu usmívat:

„Robinson nikdy nebyl marnivý a nikdy mu nedělalo zvláštní potěšení točit se před zrcadlem. Už dlouho se mu nestalo, aby ho něco tak překvapilo: Vytáhl totiž z lodního kufru zrcadlo a po dlouhé době zase spatřil svůj obličej. Ve skutečnosti se ani tolik nezměnil, až na to, že mu narostl dlouhý vous a na tváři se objevilo plno nových vrásek. Přece jen se ale něčeho vylekal: svého vážného výrazu, jakéhosi smutku, kterého se nemohl zbavit. Pokusil se o úsměv. Bylo to otřesné, když se přesvědčil, že se nedokáže usmát. Marně se nutil a pokoušel se usilovně mhouřit oči a zdvihat koutky úst. Nedokázal to. Už se neuměl smát. V té chvíli cítil, že má tvář jako ze dřeva, že nosí na tváři nehybnou masku, která ztuhla do mrzoutského výrazu. Přemýšlel o tom důkladně, až objevil, co se to s ním stalo. Bylo to proto, že byl na ostrově sám. Už dlouho neměl nikoho, na koho by se mohl usmívat, a tak už to ani nedokázal. Když se chtěl zasmát, svaly ve tváři ho neposlechly. Pořád a pořád se díval do zrcadla na ten svůj tvrdý a přísný výraz a srdce se mu svíralo zármutkem. (…)
Vtom Robinson pohlédl na Tenna. Myslel si, že se mu to asi jenom zdá: Pes se na něho usmíval! Černá psí tlama se křivila k jedné straně a bylo vidět obě řady zubů. Zároveň se Tenn komicky nakláněl hlavou na stranu a ironicky mžoural ořechově hnědýma očima. Robinson oběma rukama objal tu velkou chlupatou hlavu a oči mu zvlhly dojetím. A v tu chvíli mu takřka neznatelné chvění začalo poškubávat koutky rtů. Tenn si zachovával svůj výraz a Robinson jej hltal pohledem, aby se od něho zase naučil smát.“

Když na ostrov přibude Pátek, je hned vtažen do miniaturního modelu západního světa vystavěného Robinsonem. Po způsobu bílého muže si z něj Robinson hned udělá otroka. V jeho očích je Pátek podřadná bytost a ani si nezaslouží mít lidské jméno: „Robinson dlouho přemýšlel, jak Indiána pojmenovat. Jako dítěti divočiny mu nechtěl dát obvyklé křestní jméno. Nakonec se rozhodl pojmenovat ho podle dne, kdy se ho ujal. A tak druhý obyvatel ostrova dostal jméno Pátek.

„Robinson byl spokojený, protože měl konečně někoho, komu mohl přidělovat práci a koho mohl učit civilizovanému způsobu života. Pátek nyní věděl, že všechno, co pán poroučí, je dobré, a všechno, co zakazuje, je špatné. Je špatné sníst víc, než kolik určil Robinson. Je špatné kouřit z dýmky nebo chodit nahý či se schovávat a spát, když se má pracovat. Pátek se naučil být vojákem, když se pánovi zachtělo být generálem, dělal mu ministranta, když se pán modlil, stával se zedníkem, když stavěl, nosičem, když cestoval, nadháněčem, když lovil. A když Robinson spal, odháněl od něho mouchy.
Robinson měl ještě další důvod k spokojenosti. Teď už věděl, co dělat se zlatem a s mincemi, které zachránil z Virgínie. Začal dávat Pátkovi plat, a to půl zlatého sovereignu měsíčně. Za ty peníze si zase Pátek kupoval jídlo navíc nebo běžné drobné potřeby, pocházející rovněž z Virgínie, anebo si jednoduše koupil půldenní volno. Celý den volna se koupit nedal.“
„Zdálo se, že všechno je v nejlepším pořádku. Ostrov, zalitý sluncem, vzkvétal, vzkvétalo hospodářství, stáda, sady a každým týdnem rostly nové stavby. Pátek těžce pracoval a Robinson vládl jako pán. Stárnoucí Tenn si dopřával čím dál tím víc odpočinku.
Ve skutečnosti se ale všichni tři nudili.“

patek400 2
Pak nastane bod zlomu, od něhož se příběh podaný Tournierem už radikálně liší od vyprávění, které nám zanechal Defoe.
Pátek chodí kouřit tajně schovaný v jeskyni se zásobami, protože to má od pána zakázáno. Když jednoho dne zaslechne blížící se hlas rozhněvaného Robinsona, rychle odhodí zapálenou dýmku někam dozadu, aby nebyl přistižen při činu. Dýmka dopadne na čtyřiceti soudcích střelného prachu zachráněných z Virgínie a obrovský výbuch rozmetá na cimpr campr veškerý model západního světa, který tak pracně vybudoval Robinson.
Dva předměty civilizace zapříčiní při svém náhodném střetu její zánik, civilizace se v podstatě zničí sama svými výtvory. Nejsou už chlévy, ani banka, ani obytný dům, ani zásoby, ani pracovní nářadí – všechno je pryč.

A v ten moment se role obrátí, už ne Robinson poučuje Pátka, co je správné a jak se věci mají dělat, ale naopak Pátek jako domorodec začíná učit Robinsona jak přežít v divočině pouze z daných zdrojů. Ukáže mu tuzemské způsoby lovu, obživy a upravování jídel a naučí ho přizpůsobit se přírodě, místo aby si ji podřizoval a přetvářel ji podle svých představ.
Pod vedením Pátka se v druhé části knihy Robinson musí odnaučit od všeho, co si přinesl s sebou ze svého starého světa a začít se učit znovu. Zde v plné síle zaznívá morální poslání autora: musíme umět ocenit myšlení a praktiky jiných kultur, není správné se domnívat, že náš způsob života a naše kultura jsou lepší nebo nadřazené druhým, musíme umět chápat a uznávat ty, kdo jsou jiní než my. Tournier přitom neidealizuje původní kulturu a společenství Pátka, naopak.
Sám píše, že Pátek byl svým kmenem určen k obětování kvůli tomu, že byl míšenec, Indián s příměsí černošské krve:

„Pokožku měl temnější a podobal se spíše černochu než Indiánovi. To byl asi důvod, proč ho označili za viníka, neboť lidské skupiny ze svého středu vyvrhují ty, kteří se nepodobají ostatním.“

Robinson ale odhodí předsudky a na konci příběhu už není pánem Pátka, je jeho bratrem.
Změna Robinsonovy povahy a postoje k Pátkovi se odráží i ve změně jeho fyzického vzezření, Angličan jako by „omládne“. „Pokud jde o Robinsona, změnil se k nepoznání. Dříve nosil velice krátké, takřka vyholené vlasy a naopak dlouhý vous, v němž vypadal jako dědek. Vousy, stejně při výbuchu ohořelé, si ostříhal, ale nechal si narůst vlasy, takže měl hlavu celou pokrytou zlatými kadeřemi. Hned také vypadal mladší, skoro jako Pátkův bratr.“ Omládnutí se netýká jen Robinsonova vzhledu, ale také ducha. Jelikož Pátkův způsob života v souladu s přírodou není zatížen zbytečnými pracovními úkony a rozvrhy, zbývá dvěma společníkům spousta času pro hry a zábavu.

U Tourniera je Pátek jako primitivní Indián obdařen dětskostí vědomí, schopností stále něco tvořit a na něco si hrát a vychutnávat si radost okamžiku.
Tuto dětskou nevinnost od něj Robinson postupně přejímá a tím se jakoby symbolicky navrací do dětství, do časů her a bezstarostného vnímání a objevování světa neboli jinak řečeno – do Ráje. Ostrov vůbec jako izolované odlehlé místo navozuje asociaci s rajskou zahradou, s místem blaženství a věčného mládí.

Proto když po 28 letech života v odloučení u ostrova konečně zakotví loď s bílými lidmi je Robinson nakonec zklamán.
Doví se od kapitána aktuální datum a je překvapený kolik času uplynulo od jeho ztroskotání. Nechce uvěřit, že už je mu padesát, necítí se na tolik a ani na tolik nevypadá – cítí se mladý. Muži z posádky se mu svou krutostí, chamtivostí a hádkami o peníze zdají odporní. Se znechucením poslouchá nadšený výklad pomocníka kapitána o vzkvétajícím obchodu s černými otroky a dochází mu, že už nechce být jako tito muži a že raději zůstane s Pátkem na ostrově:

„Josef a Hunter mu bezděčně prozradili, že je mu padesát. Kdyby s nimi odešel, nebyl by ničím jiným než starým mužem se šedivými vlasy a s důstojným vzezřením. A stal by se z něho hlupák a zlý člověk, jako jsou oni.“

Jenomže Pátek je při své dětské naivitě okouzlen nádhernou rychlou plachetnicí a vidinou nového světa a v noci tajně uteče na loď. Ubohý Pátek, který nemá zkušenost se západním světem ani netuší, že u bílého muže jsou lidé jiné barvy pleti prodáváni za nelidských podmínek jako otroci. Robinson je z útěku Pátka a z vyhlídky jeho budoucnosti jako otroka zdrcený a pomýšlí na sebevraždu.
Ale ukáže se, že na ostrov zběhl z lodi kvůli nelidskému zacházení dvanáctiletý plavčík a že Robinson tedy nezůstal sám. Má nového druha, kterého může naučit všechno to, čemu se kdysi sám naučil od Pátka.

Tournierovo přepracování slavného Robinsonova příběhu staví tolik otázek a témat k zamyšlení, že jistě nikoho nepřekvapí skutečnost, že tato útlá knížka je již mnoho let na seznamu francouzské školní četby. Text je velice odlehčený a jednoduchý a k zvláštnostem autorova stylu patří například jeho občasná „vystoupení z příběhu“ a obrácení se přímo k dětskému čtenáři s krátkými a věcnými vysvětleními nějakých předmětů nebo jevů:

„Divoká zvířata, která ještě nikdy nespatřila člověka, před ním neutíkají. Naopak. Když se s ním potkají, zvědavě si ho prohlížejí.“
„Vampýři jsou obrovští netopýři s rozpětím křídel až pětasedmdesát centimetrů. V noci se nehlučně snášejí spícím zvířatům na hřbet a sají jim krev.“
„Šíp se skládá ze tří částí: z hrotu, dříku a opeření. (…) Pro účinnost šípu není nic důležitějšího než poměr mezi váhou hrotu a váhou opeření.“

Kromě morálního posláni o respektování jiných ras a kultur kniha má také hlubší sdělení: skutečným zrcadlem, které nám věrně nastaví odraz naší podoby není ta tretka, před kterou jsme zvyklí se nakrucovat, ale pohled jiného člověka. Bez možnosti se zhlédnout v očích druhého ztrácíme samotnou podstatu své lidskosti.
„Zůstat člověkem je hrozně těžké, když nemáte nikoho, kdo by vám v tom pomáhal,“ píše Tournier.

Michel Tournier / PÁTEK aneb VÍTĚZSTVÍ DIVOČINY / Ilustrovala Zdeňka Kabátová -Táborská / Přeložil Jaroslav Smetana
vyd. Albatros, 1977, 100 stran

Doporučujeme také od stejného autora: Pátek aneb Lůno Pacifiku, Červený Kostelec-Pavel Mervart, 2006, přeložil Michal Pacvoň

 

Vaše názory  

# Jirka
Ukázka jak lze velmi známé klasické dílo posunout mnohem výš. Vynikající kniha, zvláště pro současné středoškoláky.
| Quote
# Marta
Skvelá kniha, 2x som ju čítala, slovenský názov má: Predpeklie alebo piatok trinásteho.
| Quote

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit