Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Uzly a pomeranče, oceňována kniha Ivy Procházkové o těžkostech dospívání

uzly_pomerance_prochazkovaKnihy spisovatelky Ivy Procházkové patří tradičně k tomu nejlepšímu, co v Česku pro mládež vychází. Zlatou stuhou za rok 2011 oceněná kniha Uzly a pomeranče o statečnosti, odpovědnosti a o první lásce, jedním slovem o dospívání. Velkou roli v příběhu hrají koně jako symbol nespoutanosti i jako smutek z odcházejícího dětství. Čtivá, zábavná a dojemná, a přitom nesentimentální.

Kolik je lidí, tolik je světů, to ví Darek z novinky Ivy Procházkové Uzly a pomeranče už dávno. Je mu čtrnáct a nemá to vůbec jednoduché. Maminka náhle zemřela, a tak místo na vysněné gymnázium musel zůstat doma a starat se o svou sestřičku Emu. Ona je trošku „jiná“ a potřebuje spoustu trpělivosti. Máma ji měla, Darek se tomu učí, ale občas s ním zalomcuje pořádný vztek. Pak si vzpomene na mámina jednoduchá a jasná pravidla. Její moudrost a rozvaha mu tolik chybí.

„A když zapomenu, co si musím pamatovat, a budu si pamatovat, co mám zapomenout?“
Matka vytáhla z kapsy provázek a podala mu ho: „Udělej si uzel.“
V jejím světě nebylo místo pro bloudění a pochybnosti. Kdo se matčinými zákony řídil a uměl vázat uzly, nemohl sejít z cesty.

Táta se jen těžko srovnává s vlastní bolestí, taky přišel o práci, a tak se Darkovi zdá, že je občas na všechno sám. Nebyl by. Doma, na statku nad vsí, jim vypomáhá Marta z pošty. Jenže Darek ji nehodlá vpustit do svého, vlastně jejich, života, nechce, aby zabrala maminčino místo. Proto je na ni protivný. Přesto Marta dál vaří, zašívá, uklízí a pak mizí. Vládne mezi nimi nepřátelské příměří. Naštěstí Darkovi pomáhá rozprávění se sousedem Havlíkem, kterému nosí ze vsi nákupy. Povídání s ním mu nahrazují maminčiny rady, ale jen trochu.

A pak je tu Hugo – spolužák, který kdysi ublížil Emě, ponížil ji. Od té doby se tihle dva nepřátelé na život a smrt – Darek a Hugo – mlátí, jakmile k tomu mají příležitost. Nakonec zmiňme Hanku, něžnou vílu chlapcových snů, starší sestru kamaráda Michala, kolem které to voní po pomerančích.

Jak vidíte, nemá to Darek vůbec lehké. Táta hledá práci, je hodný, děti má rád, ale občas si vypomáhá zapomněním v alkoholovém oparu. Vidí to celá vesnice. A úřady nespí. Co bude s Emou, kdyby ji chtěli úředníci zavřít do ústavu? Máma tolik chybí. Pak se objeví Anton – polský obchodník, prý tátův kamarád. A doveze zubožené koně, mají je dát do pořádku… Darek je nadšený, má to, po čem vždycky toužil. O koně se pečlivě stará, rozmlouvá s nimi, učí se o ně starat za pomoci pana Havlíka, a taky na nich jezdí. Do jeho života vstoupila naděje na lepší příští. Vše na růžovo maluje i to, že chodí s Hankou… Jenže Darek netuší, proč se o koně starají, neví nic o obchodech Antona s proradnýma očima. Nechápe, proč táta koně nemá rád, nebo se tak aspoň chová. V den, kdy se dozví pravdu, jako by ve vteřině dospěl! Jako kdyby pochopil, že ne vše se děje po přímkách, že občas se musí udělat i zatáčka…

Díval se, jak provaz čadí, svíjí se a v místech, kde byl zavázaný mnohonásobně (Darek nepochyboval, že to byl právě otcův uzel), hoří větším, urputnějším plamenem. Když se po několika minutách rozpadl na prach, ucítil Darek úlevu. Aspoň s něčím se vypořádal. Už žádné uzly. V matčině světě možná fungovaly, ale Darek o ně nanejvýš zakopával. Odteďka si zákony bude tvořit sám.

Iva Procházková nám odhaluje jak těžké je stát se dospělým.
Výstižnými slovy vypráví o statečnosti, odpovědnosti, první lásce a předkládá nám nádherný příběh, který proudí kolem nás, nutí k zamyšlení a graduje v drobných vírech do dramatického vyústění. Příběh Darka, jeho rodiny a jeho koní čtenáře pohlcuje, překvapuje a hladí zároveň. Ač je určen náctiletým, tak je vlastně pro čtenáře od dvanácti let do nekonečna, protože náctiletí podobné události právě prožívají a my o něco starší máme leckteré okamžiky zažity, i když asi kdysi dávno. Ale je dobré si na ně vzpomenout a těm mladším s dopíváním pomoct. Zároveň si i uvědomit, že se nechováme odpovědně, když třeba svému dítěti zamlčíme něco důležitého, co se v rodině děje. Třeba to, co bude s koňmi, o které se tak pečlivě stará, jak se stalo Darkovi. Chránit totiž neznamená něco nalhávat – ať už někomu druhému, či sobě samotnému.

Uzly a pomeranče | Iva Procházková | Ilustroval Jiří Franta. | Vydává Albatros, 2011 | Zlatá stuha 2012

prochazkova iva spisovatelka


Spisovatelka Iva Procházková

Česká spisovatelka, scenáristka a dramatička Iva Procházková se narodila 13. června 1953 v Olomouci. Svou prvotinu Komu chybí kolečko? vydala v našem nakladatelství roku 1980. V osmdesátých letech emigrovala se svým manželem, režisérem Ivanem Pokorným, a dětmi do Rakouska, ale rodina se usadila nakonec v tehdejším Západním Německu. Zde spisovatelka spolupracovala s několika divadly a rozvíjela dramatickou tvorbu. Po roce 1989 se vrátila do Prahy, kde nyní také žije a tvoří jako spisovatelka a scenáristka na volné noze. Knihy se zabývají mezilidskými vztahy, city a dětským světem. Podle své knihy Únos domů, která vypráví o odvaze a samotě dětí, napsala v roce 2002 scénář a s manželem natočila stejnojmenný český film ve spolupráci s Českou televizí.
Téměř všechny knihy Ivy Procházkové byly oceněné u nás (Ceny nakladatelství, Zlatá stuha, Suk – čteme všichni) i v zahraničí; překlady její tvorby vycházejí v Dánsku, Finsku, Francii, Holandsku, Japonsku, Španělsku, Švédsku, USA... V Německu je nejúspěšnějším spisovatelčiným titulem Čas tajných přání, který získal prestižní cenu Jugendliteraturpreis. Autorka také získala již dvakrát ocenění Magnesia Litera v kategorii knihy pro děti a mládež. V roce 2007 za knihu Myši patří do nebe.

V roce 2010 dostala Magnesii Literu za knihu Nazí, ale ve stejný rok nebyla ani nominována na Zlatou stuhu za nejlepší knihu pro děti a mládež!! To je výsledek odborné péče o kvalitu české literatury ze strany odborné poroty. Kdopak tam asi byl, že? zde nápověda

Ukázky z knihy


„A když zapomenu, co si musím pamatovat, a budu si pamatovat, co mám zapomenout?“
Matka vytáhla z kapsy provázek a podala mu ho: „Udělej si uzel.“
V jejím světě nebylo místo pro bloudění a pochybnosti. Kdo se matčinými zákony řídil a uměl vázat uzly, nemohl sejít z cesty.
Darek by si moc přál, aby jejich rodina byla jako jiné, ale od matčina pohřbu je všechno jako vykolejené.  Co uzavřeli provozovnu, otec sežene jen příležitostnou práci a na syna nemá čas, ani na malou Emu. Potíž je v tom, že Ema se musí doprovázet a hlídat na každém kroku. Když je vám třináct, máte docela jiné plány, než se vláčet všude s malou holkou. Ještěže nemusí vařit, to obstará Marta, i když Darkovi se ani trochu nelíbí, že se jim plete do rodiny. Ze smutku ho vytrhne otcův nápad. Co takhle zřídit si chovnou stáj? Za domkem přece mají louku, kde by mohli chovat koně. Budou podnikat a konečně splatí dluhy. I když je Darek zpočátku nedůvěřivý a ztrémovaný, vždyť koně nikdy neměli, jen kozy a slepice, nakonec ve stáji tráví nejvíc času a sám se naučí na koních jezdit, i skákat přes překážky. Kdo by si nepřál vytáhnout se před svou holkou a předvést se na koni v plném cvalu?
Ale pak se stane něco, co se nemělo podle Darka nikdy přihodit...
Pokud dospívání pojmenujete jinými slovy, je to Darkův příběh. Příběh o statečnosti, odpovědnosti a o první lásce, příběh, v němž velkou roli hrají koně. Koně jako touha, jako symbol nespoutanosti, koně jako smutek z odcházejícího dětství. Na pozadí odlehlé horské scenérie dostávají vztahy sílu, prudkost a hloubku, o které se velkoměstským dospívajícím ani nesní.
----
Nabral dech a prudce plivl. Slina přistála Hugovi na bradě a klouzala mu po krku k okraji trička. Setřel ji rukávem.
„Seš mrtvola!“ zařval.
„Až po tobě,“ odpověděl Darek. Vzápětí uskočil, protože Hugo se na něho vrhl, ruku s klackem napřaženou nad hlavou. Darkovi se podařilo uhnout ráně, ale váha Hugova těla ho přimáčkla k hřbitovní zídce, ostrý vyčnívající kámen mu roztrhl svetr a zapíchl se mu mezi lopatky. Sykl a vymrštil pěst směrem k Hugově čelisti. Trefil ho jen slabě ze strany do ucha, protože Hugo v poslední chvíli odvrátil hlavu.
„Hehe,“ předstíral, že se nemůže udržet smíchy. „To šimrá, vole!“
„Pošimrám tě ještě, chceš?“
Hugo se místo odpovědi znovu rozmáchl. Darek si přikryl hlavu rukama. Ucítil silnou ránu na předloktí, bolest mu vystřelila až do konečků prstů a okamžitě ho mobilizovala. Spíš instinktivně než s rozmyslem vyrazil kolenem proti Hugově rozkroku. Hugovi podklesly nohy a zlomil se v pase. Darek ustoupil, napjatě ho pozoroval,
vyčkával. Klidně to mohla být přetvářka, lest, na kterou ho chtěl Hugo nachytat, aby ukolébal jeho ostražitost a o to silněji udeřil. Ale když mu vypadl klacek z ruky a tvář mu zkroutila křečovitá grimasa, napětí z Darka spadlo. Pochopil, že boj skončil. Rychle posbíral vysypané učebnice, nastrkal je zpět do aktovky a s pohledem stále přilepeným k Hugovi začal couvat podél zídky.

„To máš za to!“ křikl. Slyšel ve vlastním hlase provinilý tón, který ho rozčiloval. Jako kdyby to nebyl Hugo, kdo rvačku vyvolal.
„Polib si…,“ zamumlal Hugo sotva slyšitelně přes sevřené zuby.
„Říkal jsem ti, že máš ségru nechat na pokoji! Jak na ni příště sáhneš, kopnu tě ještě víc! Přistaneš támhle v kytičkách!“ Kývl hlavou k hřbitovu, kde se ježil les křížů a náhrobních kamenů, teď na jaře bohatě ozdobených květinami. Jednu z těch kytic tam před dvěma dny donesli s Emou. Omotala žluté tulipány křiklavou stuhou z lesklého papíru, kterou zavázala na mašli. Darkovi se stuha nelíbila a tušil, že se ani matce nelíbí, ale na tom nezáleželo.
„Zmiz, vole! Dej si padáka!“ ozval se Hugo, už ne tak slabým hlasem.
Darek raději zrychlil. Znal Hugovu urputnost a rychle se dobíjející baterie. Při jedné z dřívějších rvaček, která se odbývala za tratí, proti němu Hugo v samém závěru, kdy už všechno ukazovalo na Darkovo vítězství, vystartoval s takovou prudkostí, že společně spadli na kamenitý násep. Hugo si při té příležitosti zlomil malíček a Darkovi se rozbil mobil, který měl v zadní kapse kalhot. Od té doby si na Huga dával ještě větší pozor než dřív. Ne, po dalším kole opravdu netoužil. Kromě toho měl nejvyšší čas. Za pár minut bude Ema stát před školou, natahovat krk a otáčet hlavu zprava doleva jako slepice, která vyhlíží sousto.
Poskytovala Hugovi a dalším dětem nevyčerpatelný zdroj obveselení.
„Na, pipipi!“ volali na ni, kroutili krkem a kopírovali její škubavé pohyby. „Hele, žížala, pojď si ji sezobnout!“

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Procházková Iva Franta Jiří,

Komentáře  

# Alena 2012-12-29
Moudré, čtivé.. krásná kniha i když bych ji víc doporučila dospělým
Citovat
# Robert 2012-06-10
Text nemající konkurenci,ilustrace Jiřího Franty velmi slušné, grafická úprava je již bohužel horší a nekoresponduje přáliš se čtenářem od 12 let. Holt umění není jen o umění, ale umění je především pro lidi a ne pro ceny. Ale jde hlavně o text a tady Procházková skutečně proijevila svůj talent vypravěčský s vybudování dramatické zapletky. Kniha je opravdu velmi, velmi čtivá a nikdo komu jsem ji doporučil, nelitoval. A to uznali dokonce i moji dva pubertální synové.
Citovat