Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Sto dvířek, první část fantasy série

stodvurek300Dvanáctiletý Henry York se jednoho večera zrovna chystá na kutě, když z půdy nad sebou uslyší ránu. V domě, v němž nyní žije, se moc nevyzná – na nějakou dobu se totiž přestěhoval ke své tetě, strýčkovi a třem sestřenicím – a tak si tajuplných zvuků nejprve nevšímá. Příští noc se však probudí zasypaný úlomky omítky. Ze stěny trčí dva prapodivné knoflíky a jeden z nich se pomaloučku začíná otáčet...

Henry seškrábne ze zdi kus omítky a odhalí dvířka – devětadevadesát dvířek všech tvarů i velikostí. Za jedněmi šumí liják. Za druhými je vidět jasně ozářená místnost – a v ní přechází sem a tam neznámý muž! Henry i jeho sestřenice Henrietta brzy pochopí, že to nejsou jen tak nějaká obyčejná dvířka, ale brány do jiných světů...

Sto tajných dvířek je první částí nového příběhu, fantastického a dobrodružného zároveň.

Nathan D. Wilson je profesorem literatury
na americké New Saint Andrews College, kde vyučuje řečnictví podle klasických vzorů. Zároveň je vydavatelem a šéfredaktorem kulturního magazínu Credenda/Agenda a romanopiscem. Se svou ženou žije ve státě Idaho a vychovávají tu své čtyři děti.

Sto tajných dvířek
Wilson Nathan D.

Překlad Dana Stuchlá,  Ilustrace Petr Urban
Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2009

UKÁZKA Z KNIHY

Henry se prudce probudil a zamžoural ve světle lampičky. Nejdřív si nebyl jistý, proč se probudil. Nepotřeboval na záchod, nedřevěněly mu ruce ani neměl hlad. Nemohl spát moc dlouho.
Posadil se. Po čele se mu kutálel kousek omítky, narazil na nos a přistál mu na břiše. Henry si jednou rukou pročísl vlasy a do klína mu spadly další kousky ze zdi. Vzhlédl.

Nad ním z omítky vyčuhovaly dva malé knoflíky. Jeden se pomalinku otáčel. Škrábání sílilo, dokud se s posledním otočením na Henryho nesnesla sprška rozdrolené omítky.
Henry pár minut jenom koukal – zatajil dech, ztěžka vydýchl a zase dech zadržel. Knoflíky se nehýbaly, takže začínal pochybovat, jestli se ten jeden opravdu otáčel. Spal. Třeba se mu to jenom zdálo.

Nezdálo, ujistil se v duchu. Jsou tady, trčí ze zdi. Henry věděl, co je na druhé straně zdi – vůbec nic. O patro níž vedlo okno z dívčího pokoje do polí a pod ním byla zeď od kuchyně, dveře do komory a trávník, který se táhl až ke stodole.

Henry se otočil a opatrně se dotkl prstem knoflíku, načež začal ze zdi sloupávat velké kusy omítky. Na přikrývce se vršila hromádka prachu, když Henry očistil celé okolí knoflíků a objevil čtvercová kovová dvířka sotva dvacet centimetrů široká, matná, s hnědými a zelenými skvrnami pod nánosem prachu. Henry se naklonil, aby se mohl podívat zblízka na knoflíky. Ale vlastní stín mu nechtěl uhnout z cesty, tak si vedle sebe na postel postavil lampičku.

Knoflíky trčely zprostředka dvířek. Byly velmi staré, z matné mosazi, tenké – ani nevypadaly jako knoflíky – na okraji zašpiněné. Henry sevřel každý do jedné ruky a otočil jimi. Snadno a tiše se otočily, ale nic se nestalo. Na obou vyčuhovala přes okraj ručička. Na knoflíku vlevo byly kolem dokola zasazené jakési symboly, knoflík vpravo lemovala čísla. Symboly začínaly písmenem A a končily – vedle A – něčím jako G. Ostatní Henry nerozluštil. Knoflík napravo byl jednodušší. Henry věděl, že písmena na něm znamenají vlastně číslice: od I do XXII v římských číslicích. Spočítal si podivnou abecedu na levé straně a zjistil, že tam je devatenáct písmenek.

Henry nikdy nijak nevynikal v matematice, ale dobře věděl, že by musel vynásobit devatenáct dvaadvaceti, aby zjistil, kolik existuje možných kombinací pro otevření dvířek. Jenže něco vědět a být schopen to provést jsou dvě rozdílné věci. Po několika pokusech spočítat příklad z hlavy, vyšel Henry z pokoje a co nejtišeji sestoupil po schodech nejdřív do prvního patra a pak až dolů. Jakmile se ocitl v přízemí, už nebyl tak opatrný a rychle zamířil do kuchyně, kde prohrabával šuplík s harampádím a hledal tužku. Našel pero a návod k mixéru. Odtrhl z něj zadní stránku a spěchal zase nahoru.

Vběhl rovnou do svého pokojíku a klekl si na postel. Knoflíky nezmizely. Naškrábal na papírek výpočet: 22 krát 19 je… 418. Henry se posadil a díval se na čísla: 418 je hodně.
„Co to děláš?“ ozval se za ním nějaký hlas. Ve dveřích stála Henrietta. Husté vlasy jí trčely na všechny strany, na tváři měla otisknutý polštář, ale oči měla jasné. „Slyšela jsem, jak jdeš dolů po schodech.“ Vešla do pokoje a podívala se nad Henryho hlavu. „Cos to prováděl se zdí?“

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit