A+ A A-

Puntíkáři1 je populární série knížek pro kluky


puntikari.jpgMiloš Kratochvíl je znám jako prozaik, autor veršů pro děti a z poslední doby zejména jako jeden z tvůrců oblíbené televizní Kouzelné školky a Večerníčků. Nezůstalo ovšem jenom při tom. Světlo světa nedávno spatřila jeho kniha PUNTÍKÁŘI, první z volné série PACHATELÉ DOBRÝCH SKUTKŮ, o dvou povedených kamarádech Michalovi Součkovi a Filipovi Fialkovi.

Komu je kniha určena?
Všem dětem od 7 let, ale obzvlášť ji ocení všichni kluci, kteří vědí, co je to pravé kamarádství, pořádný průšvih, dobré úmysly se špatným výsledkem, a kteří se rádi pořádně zasmějí.

O čem je?
Michal Souček alias Piskoř a Filip čili Filda Fialka jsou už od první třídy kamarádi na život a na smrt. Michal, který je vypravěčem celé knihy, tvrdí, že na život a na smrt proto, že jeho kamarád „většinou vymyslí tak šílené věci, že byste ho museli zabít, anebo se musíte smířit s tím, že půjde o život i vám.“ Například když se Filip rozhodne zachránit klepajícího se ratlíka, o němž se domnívá, že potřebuje vykrmit, přecpaný pes musí do nemocnice, a nakonec se ukáže, že patří řediteli školy. Nebo když chtějí zabavit smutného bohatého spolužáka jízdou na saních po suchém listí v lesní rokli, a jejich zábava skončí celostátní pátrací akcí s vrtulníky. Zkrátka, vždycky, když kluci chtějí někde pomoct, cosi se zvrtne a oni nakonec získávají pouze černé puntíky či poznámky do žákovské knížky. Jediný, kdo z toho má radost, je Michalův otec, protože jako pracovník reklamní agentury čerpá z jejich neuvěřitelných poznámek inspiraci pro reklamní texty.

Kdy bude pokračování?
Druhý díl série PACHATELÉ DOBRÝCH SKUTKŮ s názvem Duchaři by měl vyjít na konci letošního roku, a jak název napovídá, půjde v něm o setkání se záhrobím…

Miloš Kratochvíl: Pachatelé dobrých skutků 1 – Puntíkáři
Ilustroval Milan Starý
Mladá fronta, 2009


puntikari450.jpgUkázka z knížky:

Suchá poznámka

„Nazdar. Tak co bylo ve škole?“ zvedl táta rozcuchanou hlavu od stolu. Na čele měl vytlačený důlek od propisovačky, zuby drtil současně dvě párátka a v koši i vedle koše byla kupa zmačkaných papírů.
Měl tvůrčí krizi. Prošel jsem kolem něj a nakoukl do obýváku.
„Máma není doma?“
„Není. A já jsem se tě ptal, co bylo ve škole!“ zamračil se.
„Dostal jsem poznámku,“ řekl jsem.
„Fakt?“ otec vyskočil a oči se mu rozzářily radostí. „A dobrou? Sem s ní!“ sápal se mi do tašky pro žákovskou.
„Nic moc,“ pokrčil jsem rameny.
„Předstíráním smrti vyvolal poplach v jídelně a ohrozil zdraví paní kuchařky Mikudové. J. Vlčková,“ přečetl otec pomalu a radost se mu z hlasu vytrácela. „Hm, to se moc nevyznamenala,“ pokáral učitelku. Zklamaně hodil žákovskou knížku na stůl a zoufale si zajel prsty do vlasů.
Podal jsem mu tužku. „Tak mi to podepiš.“
Unaveně otevřel žákovskou, a než tam udělal ty své klikyháky, ještě jednou si poznámku přečetl. „Počkej!“ řekl najednou přísně. „Ty jsi řekl paní Mikudové, že pan Mikuda umřel?!“
„Nééé!“ vykřikl jsem, abych ho uklidnil. „Jenom já jsem dělal mrtvolu.“
Odvyprávěl jsem mu, jak jsme s Fildou chtěli odnaučit Balvana Valouše jíst, a sehráli jsme mu kvůli tomu závěrečnou scénu z filmu Na vidličku, o němž i on sám řekl, že je poučný, a jak to moc neklaplo, protože když jsem dělal mrtvolu, tak nám to v jídelně skoro všichni zbaštili, až na Balvana, který nám zbaštil guláše.
Táta se tomu dlouho smál, ale pak posmutněl: „A za to dostaneš takhle suchou poznámku? Poznámku, která je na nic...?“ Kroutil zklamaně hlavou. „Měl bych tam paní učitelce připsat: Polepšete se!“ řekl, když poznámku podpisoval.
Táta je na rozdíl od maminky rád, když dostávám poznámky. On na nich totiž už vydělal fůru peněz!
Poprvé to bylo s reklamou na projímadlo.

------------------------------------------------

„Dostal jsem pochvalu!“ předložil jsem tátovi žákovskou knížku.
„Nezasáhl při topení spolužáka. Vlčková, třídní učitelka,“ přečetl nahlas.
Jako pochvala se mu to nejdřív nezdálo. Ale když jsem mu vysvětlil, jak se to semlelo, co Kotnour Fialkovi řekl, a že jsem zasáhl jenom nenápadně tím, že jsem Kotnourovi podrazil nohu, a pak už jsem Fildu nechal, aby ho za ty urážky vymáchal v umývadle sám, protože ve dvou by se nám mohlo nešťastnou náhodou podařit třeba ho i opravdu přiutopit, pochopil to.
Zato maminka nic chápat nechtěla.
Do nejprudší hádky přišla teta Marcela a maminka jí hned vylíčila, proč je u nás tak živo, z čeho je celá rudá a táta bledý. Nato se teta podívala, jakou barvu mám já a vzdychla, že je to pořád ten můj problém s chápáním spravedlnosti, viny a trestu. Ale že si nemyslí, že jsem násilník nebo budoucí terorista.
To maminku trochu uklidnilo.
Teta však hned udělala na čele doktorskou vrásku: „Musím vám přiznat, co mě na Michalovi znepokojilo, už když mu byly tři roky.“
S maminkou to zamávalo, táta zbledl ještě víc a čekali na zprávu o nějaké strašné nemoci. Já se taky vyděsil, ale na mě se nikdo nepodíval, i když se mě to týkalo nejvíc.
Teta se zhluboka nadechla a úplně vážně pronesla, že si na mně už ve třech letech všimla, že v pohádce o Červené Karkulce nemám rád myslivce.
Tohle zase zamávalo s tátou. Zdálo se mi, že má poprvé v životě o tetu Marcelu strach.
„Klid, Karle,“ zvedla ruku teta. „Netvrdím, že vyloženě fandí vlkovi. Ale myslivcův zásah mu vadí jako moc krutý, přestože myslivec v té pohádce zosobňuje spravedlnost.“
Maminka zmateně zašeptala, že tomu nerozumí. Když mi prý nevadí vlk, proč mi tak vadí Vlčková.

---------------------------------------------

S Fildou tedy kamarádím čím dál víc, ale je pravda, že to už několikrát bylo ve vážném ohrožení. Nejvíc asi, když jsme se snažili namluvit učitelce, že jsme napsali domácí úkol propisovačkou s neviditelným inkoustem a v sešitech to bude vidět až za několik dní.
Měli jsme tenkrát jiné starosti než úkoly. A tak Filda vymyslel výmluvu s neviditelným inkoustem. Mně se to moc nezdálo, ale Filda tvrdil, že Vlčici překvapíme, až se nám ten úkol v sešitech za pár dní opravdu objeví. Ne nějakým kouzlem, prostě až budeme mít čas, tak ho tam dopíšeme!
Jenže jen Filda o neviditelném inkoustu začal, přivřela Vlčice oči jako pravá šelma a já věděl, že je zle. Že na žádné překvapení čekat nebude a rovnou nás roztrhá na kusy.
„A kdepak jste takovou zvláštní propisovačku vzali?“ zeptala se Vlčková stejným hlasem, jakým se asi ptal vlk Karkulky, když vyzvídal, kde bydlí její babička.
„Koupili jsme ji u pana Vietnamce,“ řekl Filda.
To nelhal. Opravdu jsme si tam oba koupili maskáčově flekaté propisky.
Nevím, co mě to napadlo, ale já, mamlas, vietnamskou tužku hned vytáhl a ukazoval ji učitelce. Snad jsem chtěl, aby Fildovi věřila aspoň něco…
Vlčice si propisku vzala a udělala s ní čáru. „Hm, to je zajímavé - píše normálně.“
Já jenom polknul, ale Filda to nevzdal. „Jo. Když jsme úkoly napsali, byly normálně vidět. Ale do rána to zmizelo. Určitě se to tam objeví…“ zvedl dva prsty, jak to děláme, ale už nestačil říct, že přísahá.
„Dost! To by stačilo!“ vybuchla Vlčice. „Dřív, než se to tam objeví, se tady objeví vaši rodiče!“
Vzala si naše notýsky a napsala do nich mou propisovačkou od pana Vietnamce: „Píšu vám tužkou s neviditelným inkoustem, kterou váš syn vypracoval domácí úlohu. Dostavte se, prosím, do školy. Jarmila Vlčková, třídní učitelka.“
Pro jistotu nám ještě důrazně připomněla: „Kdyby to náhodou zmizelo, tak to doma vyřiďte!“
Žádnou náhodou to nezmizelo. Propisovačka sice vypadala jako vojenská na psaní tajných zpráv, ale náplň v ní byla obyčejná, což jsme dobře věděli.
A tak se naši seznámili nejen s Vlčicí, ale i s paní Fialkovou.
Máma po tomhle setkání doma křičela, že bych s Fialkou neměl kamarádit, a chtěla mi to zakázat. Táta s tím ale nesouhlasil. Řekl, že by to byla k Fildovi surovost a citová rána. Už takhle prý trpí nedostatkem blízkých lidí, když nemá tátu ani sourozence a jenom jednu babičku, a teď by ztratil dalšího člověka se kterým si rozumí a kterého potřebuje.
„A ty si myslíš, že ho náš člověk vychová?!“ ťukala si maminka na čelo a koukla po mně. „Náš člověk nebyl nikdy svatoušek, ale teď se vedle Fialky pěkně vybarvuje!“ pleskla mě prsty přes levé ucho, což jde, protože ho mám odstálejší.

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit