forman450_slon.jpgProč vlastně spisovatelé píší?

Pro zábavu, pro peníze nebo pro slávu? Mezi všemi možnými důvody k psaní jsou dva ty úplně nejlepší. je to jednak láska, jednak nutnost sama, holá nemožnost něco nenapsat. A oba ty důvody spisovatel a scénárista Jiří Stránský měl.

Psal pohádkové dopisy své dcerce, když byl ve vězení. Psal, aby jí nebylo smutno, aby čas nepředřel křehké pouto mezi tátou a jeho vzdálenou holčičkou. Psal v době, kdy mu bylo nejhůř, a o to jsou jeho povídačky veselejší a lehčí, čiší z nich radost ze života a z fantazírování. A právě mimořádné okolnosti vzniku z nich dělají něco stejně mimořádného. Síla nutnosti a lásky se z nich nemůže ztratit. Řadu malých příběhů spojuje příběh mnohem větší: Byl jednou jeden táta měl moc rád svou malou holčičku.

Originálními dřevoryty doprovodil knížku svého přítele Jirky Stránského divadelník Matěj Forman, který otevírá dětem dveře do světa plného citu a porozumění.

povidacky150.jpgKniha byla oceněna
Druhé vydání oblíbené knihy Jiřího Stránského, která patří do Zlatého fondu literatury pro děti.
Nejkrásnější dětská kniha Podzimního knižního veletrhu Havlíčkův Brod.


Povídačky pro moje slunce
Jiří Stránský
Ilustruje Matěj Forman
Vydal Meander, 2 vydání 2009
edice Modrý slon, pevná vazba V8, 96 stran

 

 

 

 

 forman_stransky450.jpg
Ilustrátor Matěj Forman a spisovatel Jiří Stránský na křtu knihy ve Švanďáku, kde Meander už tradičně uvádí svou Literární kafárnu po několik let.


UKÁZKA Z KNIHY:

O velké odměně


Josefina měla brášku skoro o čtyři roky staršího, takže když jí bylo devět, jemu bylo třináct a už byl pěkný klacek. Jako všichni takoví sourozenci se i ona s Darkem často hádala a škorpila, navzájem se všelijak pošťuchovali a dělali si schválnosti. Když ale spolu něco podnikali nebo když byli odkázáni jeden na druhého, teprve potom se ukázalo, jak se mají rádi. A běda, kdyby před Josefinou někdo o Darkovi špatně mluvil nebo kdyby Darek zjistil, že Josefině někdo ubližuje!
Nejvíc spolu byli samozřejmě o prázdninách na chalupě.
Kus od chalupy tekla řeka, kde se mohli „vodomilit“, jak chtěli. Udělali si třeba vor a buď sjeli kus řeky a pak vor dřípali proti proudu, nebo na něm prozkoumávali břehy a pokoušeli se najít nějakého raka či chytit rybu. Jednou si Darek vymyslel, že by si mohli udělat přes řeku lanovku. To by mohla být parádní zábava viset na kladce a frčet si přes řeku a buď se uprostřed pustit a žuchnout do vody, nebo přejet až na druhou stranu. Jeden z nich by stál na břehu a toho druhého by pak z protější strany k sobě přitáhl provazem přivázaným ke kladce. Dalo to dost práce, protože napnout lano nebyla žádná legrace.
Zrovna byli v nejlepším, když Josefina najednou vidí, jak k nim po řece něco pluje. A strašně se to plácá v proudu a očividně bojuje o život – a ona to byla mrňavá holka!
Když ji vytáhli, vylili zní vodu a začali ji křísit podle návodu, co se naučili ve vodáckém oddíle. Když se ta holka s havraními vlasy a tmavou pletí konečně probrala, zjistili, že mluví nějakou hatmatilkou a česky neumí ani slovo.
Josefina se naštěstí už druhý rok učila anglicky, takže se od toho děvčete aspoň částečně dozvěděla, že je Indka. Pochopila, že její tatínek je velvyslanec nebo co a že si s ním vyjela na koupačku, aniž uměla pořádně plavat. Než se nadála, vzal ji proud, a to ostatní už Josefina s Darkem znali.
Ten její velvyslanecký tatínek se za chvíli přikodrcal po břehu v nádherném černém bouráku s vlaječkou zapíchnutou do blatníku a snad stokrát Josefině a Darkovi děkoval a přitom se ukláněl a dával si roztaženou dlaň na prsa a na čelo a pak spínal ruce před obličejem, jako by se modlil. Podařilo se jim rozumět mu natolik, že pochopili, že je chce nějak odměnit. Ať vysloví jakékoli přání, on je připraven je splnit.
Přání, přání! Jaképak přání, vždyť nic nepotřebovali! Teda – copak oto, ono by se něco našlo, ale oba přímo slyšeli tátu, jak se jim vysmívá, že se nestyděli chtít něco za to, že vytáhli z vody jednu indickou holku… Takže ne, prosím, žádné přání nemáme. Jenže ten velvyslanec, že ano, že oni si rozhodně musejí něco přát.
Krčili rameny a dívali se na sebe tak dlouho, až Josefinu napadlo, že ten pán je Ind a v Indii jsou přece sloni. Spíš jen tak pro legraci řekla, že by teda chtěla slůně. Ind se usmál, naposledy se uklonil a sepnul před obličejem ruce, zachráněnou dceru naložil do auta s vlaječkou a odfrčel.
Při obědě to děti vyprávěly rodičům. Máma je pochválila a táta se smál, že taková pitomost, jako si přát slůně, mohla napadnout jen Josefinu. Po jídle se Darek a Josefina museli postavit na židli a táta jim poblahopřál za statečnost a obdařil je medailemi z papírových ubrousků. Druhý den už o tom skoro nevěděli a během zbytku prázdnin na svůj hrdinský čin zapomněli úplně.

 

 

 

Inspirující myšlenky...

Lidský rozum je blikavé světélko, které je příliš slabé na to, aby ukáznilo vzpurný národ. To, co naše ubohé století nazývá pověrou, fanatismem, nesnášenlivostí a tak dále, je nutnou součástí francouzské velikosti. Člověk je příliš zlý, než aby mohl být svobodný. Je to obludný kentaur, výsledek neznámého zločinu, nějakého hnusného páření. Tzv. osvobození člověka je rozsáhlé spiknutí na uvolnění ďábla v člověku.
Joseph de Maistre (1753 – 1821)