provaznikova vera portret

Zdá se vám název knížky Věry Provazníkové bláznivý? To je dobře. Takové věci mají děti rády. Všechny pohádkové texty nebo verše autorky připomínají různé nonsens tituly pro děti. Autorka se inspirovala nejen českými klasickými pohádkami, ale i pohádkovými příběhy z jiných krajin světa. Pokaždé je ale výsledek jen její, specifický a mnohdy překvapivý. Hned v úvodu titulu naleznete doporučení pro předčítání nebo čtení nahlas. Živé dialogy jsou jakoby předurčené k hraní a uvolněnému povídání.


Hledáte-li knížku, kterou můžete dětem číst nebo ony naopak vám nejen o svátcích, ale i ve všední den, pak stěží najdete vhodnější. Texty jsou řazeny od jednodušších ke složitějším. Výtvarný doprovod je z dílny Lenky Vybíralové.

hrusky

Když na hrušce buchty zrály | Věra Provazníková | Ilustruje Lenka Vybíralová | vyd. Euromedia Group – Knižní klub 2009

ukázka z knihy:

Babička jako pidikvítek, dědoušek sotva za nehýtek; a ještě je chce bída do stínu tlačit.
Bídu mají, nic si z ní nedělají. Jak slunce s měsíčkem se na svět usmívají.
Sedí jednoho rána dědoušek u kamen, na prázdné hrnce se dívá.
Dívá se, uvažuje:
„Povídám, babičko, jakpak dlouho jsme už na kamnech nevařili?“
„Ba, dědoušku, naposled co jsme si chaloupku postavili. Možná i déle!“
„A víš ty co, babičko? Je neděle, což abys zkusila upéci koblížek?“
Chytla se babička děravé zástěrky, ruce má, chuděrka, jako dvě pápěrky:
„Což, pekla bych, dědoušku, pekla, ale kde vzít mouku?“
Sáhne dědoušek do kapsy, klásek z ní vytáhne, zrníčka vydrolí:
„Teď, babičko, mouku už máš, tak jenom koblížek smaž!“

Nemešká babička, pro krupku másla do hrnku sáhne, kapičkou mlíka zadělá. Nahněte, naválí hedvábné těstíčko, jahodu přihodí, až se pánvička zhoupne.
Koblížek ukulí – do trouby šoupne.
A když ho pak s dědouškem z trouby vytáhnou, pěkný je, buclatý, radost se na něj dívat!
Inu náš žluťoučký kanárek; – jen se rozezpívat!
Položí staroušci koblížek na okno. Tak – jak jim srdíčko radí, jen ať ho větřík chladí.
No, ale neposedí. Pořád se na něho chodí dívat.
„Máme to synáčka jedináčka!“ Smějí se na něho, pírkem ho šimrají, babička začne zpívat:

Inspirující myšlenky...

Má-li existovat don Juan, musí na světě existovat pokrytectví. Ve starověku by byl don Juan jakýmsi výsledkem bez příčiny; tehdy bylo náboženství slavností, pobízelo lidi k rozkoším; jak by bylo mohlo hanobit lidi, kteří si z jisté rozkoše dělali smysl svého života? Jedině státní správa mluvila o zdrženlivosti; zakazovala věci, které mohly škodit vlasti, to jest zájmům uznávaným obecně, nikoli to, co může škodit jednotlivci, když jedná. Každý muž, měl-li zálibu v ženách a mnoho peněz, mohl být v Athénách donem Juanem, proti tomu nikdo nic nenamítal; nikdo nehlásal, že život na této zemi je slzavé údolí a že trpět je záslužné.
Stendhal, Italské kroniky