provaznikova vera portret

Zdá se vám název knížky Věry Provazníkové bláznivý? To je dobře. Takové věci mají děti rády. Všechny pohádkové texty nebo verše autorky připomínají různé nonsens tituly pro děti. Autorka se inspirovala nejen českými klasickými pohádkami, ale i pohádkovými příběhy z jiných krajin světa. Pokaždé je ale výsledek jen její, specifický a mnohdy překvapivý. Hned v úvodu titulu naleznete doporučení pro předčítání nebo čtení nahlas. Živé dialogy jsou jakoby předurčené k hraní a uvolněnému povídání.


Hledáte-li knížku, kterou můžete dětem číst nebo ony naopak vám nejen o svátcích, ale i ve všední den, pak stěží najdete vhodnější. Texty jsou řazeny od jednodušších ke složitějším. Výtvarný doprovod je z dílny Lenky Vybíralové.

hrusky

Když na hrušce buchty zrály | Věra Provazníková | Ilustruje Lenka Vybíralová | vyd. Euromedia Group – Knižní klub 2009

ukázka z knihy:

Babička jako pidikvítek, dědoušek sotva za nehýtek; a ještě je chce bída do stínu tlačit.
Bídu mají, nic si z ní nedělají. Jak slunce s měsíčkem se na svět usmívají.
Sedí jednoho rána dědoušek u kamen, na prázdné hrnce se dívá.
Dívá se, uvažuje:
„Povídám, babičko, jakpak dlouho jsme už na kamnech nevařili?“
„Ba, dědoušku, naposled co jsme si chaloupku postavili. Možná i déle!“
„A víš ty co, babičko? Je neděle, což abys zkusila upéci koblížek?“
Chytla se babička děravé zástěrky, ruce má, chuděrka, jako dvě pápěrky:
„Což, pekla bych, dědoušku, pekla, ale kde vzít mouku?“
Sáhne dědoušek do kapsy, klásek z ní vytáhne, zrníčka vydrolí:
„Teď, babičko, mouku už máš, tak jenom koblížek smaž!“

Nemešká babička, pro krupku másla do hrnku sáhne, kapičkou mlíka zadělá. Nahněte, naválí hedvábné těstíčko, jahodu přihodí, až se pánvička zhoupne.
Koblížek ukulí – do trouby šoupne.
A když ho pak s dědouškem z trouby vytáhnou, pěkný je, buclatý, radost se na něj dívat!
Inu náš žluťoučký kanárek; – jen se rozezpívat!
Položí staroušci koblížek na okno. Tak – jak jim srdíčko radí, jen ať ho větřík chladí.
No, ale neposedí. Pořád se na něho chodí dívat.
„Máme to synáčka jedináčka!“ Smějí se na něho, pírkem ho šimrají, babička začne zpívat:

Inspirující myšlenky...

Tupost ducha je naprosto v souladu s tupostí vnímání a nedostatkem dráždivosti, což činí člověka méně vnímavým k bolestem a zármutku každého druhu a velikosti: právě z této duchovní tuposti však vychází ono druhé, vnitřní prázdnota, vtištěná do bezpočtu tváří, kterou prozrazuje i čilá pozornost všem, i těm nejmenším událostem ve vnějším světě, vnitřní prázdnota, jež je pravým zdrojem nudy, slídící po vnějších dráždidlech, aby něčím rozhýbala ducha a mysl.
Schopenhauer, Aforismy k životní moudrosti