nejstarší čítárny jsou šestnáctileté

A+ A A-

Pohádky ze stříbrného města

pohadky_ze_stribrneho_mestaKdyž se řekne Kutná Hora, vybaví se většině lidí pověst O kutnohorských havířích, silueta chrámu sv. Barbory a nakonec královské město, v jehož útrobách se skrývají tajemné příběhy. A takové tajemné příběhy nalezneme v Pohádkách ze stříbrného města, jež by se daly překřtít i na „pověsti protkané stříbrem“.

Autorská dvojice spisovatelů Renata Petříčková a Michal Vaněček se v Pohádkách ze stříbrného města nechali inspirovat starými kutnohorskými pověstmi a záhadnými místy. Na jejich základě rozvinuli v čisté fantazii vyprávění, která se týkají etymologie určitých míst (Jak byl objeven důl Osel), havířských zvyků (O domě pod Vlašským dvorem), těžkého života havířů (O zázračném léku starého apatykáře).

Ačkoli autoři psali a vymýšleli pověsti dnes, postupovali naprosto stejně, jako kdyby žili ve středověku. Žánr pověsti totiž zpracovává určitou skutečnou událost, osobu, místo či předmět, ale je zčásti vybájený. A přesně tak psali Renata Petříčková s Michalem Vaněčkem například pověst Čarovné hrnce z Páchu. Tato pověst se řadí přímo k pověstem démonickým – k vyprávěním o nadpřirozených bytostech, s nimiž se někdo kdysi setkal. Autoři převzali ze středověké pověsti postavu prokletého vozky a s novými postavami šenkýřkou a hrnčířem se narodil svižný a vtipný příběh, dokonale zapadající mezi ty původní.  

Kniha obsahuje devět pověstí psaných současnou češtinou tak umně, že i přes snadnou čtivost je zachována atmosféra pověstí. A co navozuje tu atmosféru, jakou známe z našich českých pohádek a pověstí?
Ve vhodném okamžiku citlivě použitý pohádkový obrat, archaické slovo, které však není dnešnímu čtenáři neznámé. Texty jsou živé, plné energie a ukazují se být vhodné i pro hlasité předčítání. Autoři dokazují, že jsou výbornými vypravěči, při čtení s vámi skrz příběh komunikují, získáváte dojem, že si nečtete, že slyšíte jejich hlasy, jak vám příběhy vyprávějí.

Kniha bude v knihkupectvích i v CD verzi, kterou namluvil Jan Přeučil a hudbou ve středověkém hávu doplnil Jaroslav Pejčoch.
Jakmile si Pohádky ze stříbrného města byť jen pustíte na CD, zazní výborná hudba a hlas Jana Přeučila začne vyprávět, povstane před vámi stříbrné město jako z pohádky.
Knihou čtenáře provází ilustrace Ondřeje Zahradníčka a těšit se můžete na postavičky kutnohorských permoníků.

Knihu a CD vydávají nadace T-Soft Eternity a Nut`s Production ,
obecně prospěšná společnost, která podporuje projekty pro handicapované děti a zajišťuje distribuci knížek a CD právě těmto dětem. Část nákladu půjde na klasické knižní pulty, ale prvotně je toto dílo určeno handicapovaným dětem. Přímo pro děti nevidomé je určeno CD, jehož poslech ale doporučuji všem.

Ukázka z knihy:

Jak byl objeven důl Osel


Bylo mnoho dolů na Horách Kutných. Důl Osel, o kterém bude řeč v této pohádce, byl kdysi dávno největším dolem a dokonce i nejhlubším na světě. Stříbro bylo v Kutné Hoře nacházeno obvykle náhodou. To když oráč vyoral kámen s kouskem stříbra nebo když se strom za silné bouře vyvrátil a v jeho kořenech se zasvítilo stříbro. Je mnoho pověstí o tom, kdo objevil důl Osel. Říká se, že to byl horník, který se tak jmenoval či kterému snad tak bylo přezdíváno. Pohádka, která právě začíná, vám bude vyprávět o nalezení nejmocnější sloje stříbra tak, jak ji před mnoha lety vyprávěl starý horník svému vnukovi, když jej zasvěcoval do tajů těžby vzácného kovu.

Bylo to dávno, psal se rok 1363 a do Kutné Hory přivandroval potulný švec.  Mates se jmenoval. Vandroval po tom širém světě s oslíkem Ferdou, který mu nosil kůže, kopyta, dratve a šídla. Jednoho dne došli až ke Kutné Hoře, do míst, kde stojí dnes Chrám Svaté Barbory. Chrám tehdy ještě nestál, ten začali stavět až o dvacet let později. Mates byl všecek uondán dlouhou cestou, putoval mnoho dní, snad až odněkud z podkrkonoší.  Spočinul u bran města, posadil se pod košatým stromem a vyndal z tlumoku chléb a slaninu, aby poobědval. Oslík Ferda se zatím pásl okolo ve vysoké šťavnaté trávě. Mates zvolna obědval, nepospíchal. Po té dlouhé cestě mu již penízky docházely a on obědval poslední jídlo, které s sebou měl. Nevěděl, kam večer hlavu složí a moc toužil po teplé večeři.

Dojedl, a jak se mu honily hlavou ty myšlenky na jeho další osud, tak z toho všeho usnul. Opřel se o strom a začal klimbat.
Ferda si mezitím pochutnával na bodláku. Byl rád, že nemusí šlapat po prašné cestě a může se dosyta napást. Chodil mezi bodláky a ledabyle a s požitkem z nich ukusoval.
Najednou ale, co se to děje? Šlápl přední nohou do nějaké prohlubně, zem se mu pod předníma nohama propadla a on vězel skoro až po prsa v nějaké díře. Začal zoufale hýkat, a hýkal a hýkal, až to vytrhlo Matesa ze sna. Švec se rozhlédl vyděšeně okolo, slyšel hýkat svého věrného přítele, vyskočil a běžel mu na pomoc.

A tak ten Ferda vězel v té díře, to víte, byl to přece jen osel, udělal velkou chybu a mrskal sebou jako ryba na suchu.  Pokud někde takhle vězíte, není dobré sebou mrskat, určitě pak ne v díře v zemi nebo v tekutém písku, co se na zrádných pouštích vyskytuje. To je lepší se nikterak nehýbat a volat o pomoc. Takový mrskavý pohyb totiž způsobí, že se propadnete hlouběji. Osel Ferda sice hýkal o pomoc, ale zároveň se ještě mrskal a tak se kopyty prodíral hlouběji a hlouběji a chuděra švec Mates mu visel za oháňku a propadal se s ním.

Divoký ryk osla a ševce po chvíli utichl. Mates s Ferdou najednou měli pevnou půdu pod nohama, ale pro změnu zase nevěřili svým očím. Matesovi se zdálo, že v tom slabém světle, které poskytovala ta průrva, jíž kopyty prorval osel, vidí nějaké svítivé odlesky.
Nahmatal v mošně dva křemínky, vykřesal pár jiskřiček a zapálil malou louč, kterou sebou nosil pro všechny případy.  Ferda si odfrkl.
„Pssst….“ Zakryl mu Mates rukou nozdry, protože si nebyl jist, jestli neslyší nějaké šustivé volání a slaboučké hlásky.

Mihotavý ohníček na louči mu ukázal krásné obrazce, které byly na okolních kamenných stěnách. Obrazce ze stříbra, změť stříbrných žil.  Ferda zase nespokojeně frkl, protože tady nebyly žádné chroupavé bodláky a on měl pořád ještě hlad.
A zase ty hlásky… Odkud jsou?

Mates se v mihotavém světle čadivé louče pokoušel rozkoukat. Ano, stříbřité žilky protkávaly okolní stěny jako nitky perský koberec. Od průrvy dál se černala temná chodba. Odtud musí být slyšet ty jemné zvonivé hlásky.  Mates mžoural očima do chodby a najednou měl pocit, že vidí drobná mihotavá světýlka. Jakoby maličké louče nebo lucerničky vysílaly své mihotavé světýlko do tmy chodby.
Ferda přestal frkat a hleděl zvědavě na svého pána.
„Hola,“ zavolal přiškrceným hlasem Mates, „je tady někdo?“
Hlásky utichly a pohyb lucerniček ustal. Pak švec uslyšel nějaké tenoulinké brebentění, ale sám si nebyl jist, zda se mu to nezdá, protože to nebyly zvuky a hlasy ze světa, který znal.

Pak najednou uviděl, jak se jednou ze světýlek dalo do pohybu, a pozoroval, že se pohybuje směrem k němu. Chytil oslíka za uzdu, sám v tu chvíli nevěděl, jestli proto, aby Ferdu upokojil nebo proto, aby sám nabyl větší jistoty. Utéct nebylo kam.
A tak Mates čekal, co se bude dít. Světlo se blížilo, bylo jasnější a jasnější, až tu uviděl, že světlo vychází z malé olejové lampičky, kterou držela malinká ručička...

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Pohádky pro děti Petříčková Renata

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit