A+ A A-

Pohádky z kerského lesa, kde Hrabal napsal Slavnosti sněženek

 

pohadky z kerskeho lesaNová kniha pohádek, kterou si zcela určitě oblíbí především děti přibližně ve věku od šesti do dvanácti let, ale přečtou si ji se zájmem rovněž dospělí čtenáři. Jedná se o pohádkové příběhy zasazené do velmi známého místa, proslaveného především Bohumilem Hrabalem a jeho Slavnostmi sněženek (a samozřejmě filmovým zpracováním Jiřího Menzela). Kersko má odteď nejen svoji restauraci Hájenku se servírovaným kančím "se zelíčkem" či "na šípkové omáčce", turistickou trasu "Po místech, která měl Bohumil Hrabal rád", ale i místa, kde můžete díky pohádkám potkat třeba obra, čerta nebo vodníka.

"Majitelé keramického Lesního ateliéru Kuba v Kersku Jana a Bronislav Kubovi přišli za mnou s nápadem, že by pro svoji prodejnu chtěli svoji vlastní knížku pohádek.
Inspirovala je knížečka S pohádkami do Svatojiřského lesa, kterou jsem před dvěma lety napsal pro Svazek obcí Svatojiřský les a která se tehdy setkala s velikým ohlasem - vyšla v nákladu devět tisíc výtisků," říká spisovatel Jan Řehounek (Pohádky z kerského lesa jsou jeho už pátou pohádkovou, celkově dvacátou knížkou).
Hlavním hrdinou knížky je hrnčíř Kuba. On a jeho hrnčírna jsou  průsečíkem všech příběhů, které se odehrávají na konkrétních známých místech v Kersku - u památných borovic, Svatojosefského pramene, svícnového smrku, menhiru, u rybníka Pod Hrází, na Pastviskách, v aleji Nymburačka, v Hajstrech, na Přívlakách u Labe...
"Pro první napsanou pohádku jsem se nechal inspirovat mistní pověstí o zakletých duších dvou panen do památných borovic. Další už se rodily z inspirace  kouzelnou atmosférou kerského lesa," dodává autor.

Kerský les oživil nejen lidmi, kteří tu přebývají ve vzájemné pospolitosti
(hajnej Šťovíček, uhlíř Čvančara, tulák Franta, vdova Pavlásková, pastýř Matěj a jeho žena Madlenka, včelař Lojza...), ale i takovými, kteří jim občas dělají problémy (knížepán Hohenlohe, správce Klofáč, loupežníci hejtmana Sakrapráce, zloděj Klokočka...), a také různými nadpřirozenými bytostmi, jimž říká „hemžílci“, což jsou například víly (jednu z nich - lesní vílu Janinku, si Kuba vezme za ženu), vodník Žblabuňka, skřítci, ohniváček Krucajda, hejkal Šupšpajcl, obr Balabán, čerti, čaroděj Koloděj, Smrt...

Laskavé pohádky napsané květnatým jazykem doprovodila krásnými ilustracemi a obrázkovými iniciálami akademická malířka Milada Kudrnová.

Jak čert nesplnil smlouvu a zkameněl

kudrnova 1Začalo tenkrát nad celými Čechami a tedy i nad Polabím a samosebou i nad Kerskem pršet a lilo nepřetržitě rovných deset dní a nocí.
Cožpak lidem v kerském lese, těm bylo hej, les dokáže takové deště mechem vypít a co nevypije, odteče strouhami do Labe. Však se také Labe vylilo z břehů, protože nejen strouhy z Kerska, ale i potoky a řeky do něj od samotných Krkonoš se vlévající, především Úpa, Metuje, Orlice, Chrudimka, Cidlina a Mrlina, do jeho koryta přinášely všechnu vodu, kterou při svém toku posbíraly. Proto na tom byli lidé z roviny kolem řeky špatně. Rozlitá voda zaplavila vesnice, jen tak tak stačili zachránit holé životy.
Tehdy také shora, od Krkonoš, plavili voraři spoustu obrovských kmenů, které císařpán potřeboval, aby mohl nechat stavět pro vojáky pevnosti a kasárna. A při té velké vodě se to stalo. Dlouhé prameny vorů se potrhaly. Některé klády uplavaly, ale v zátočině řeky za Hradištkem se všechno to dřevo zdrclo, vytvořila se bariéra, nad kterou stoupla voda ještě výš a obrovskou silou ty kmeny přehazovala a šprajcovala a vršila na sebe. Chudáci voraři! Sice z vorů stačili na břeh uplavat, to víte, celý život jsou na vodě, plavat dovedou jako bobři, ale s tou pohromou si nevěděli rady. Naštěstí přestalo pršet a voda opadla.
Předák vorařů Javůrek posháněl po vsích v okolí mužské, pomoci šli i chlapi z Kerska, aby ty uvízlé a všelijak přes sebe přeskládané a nakupené klády rozebrali a zase z nich uvázali vory. Dřeli se několik dní, ale podařilo se jim z té obrovské, kládami zježené hromady vytahat jen malou část dřeva určeného pro císařpanského vojenského stavitele.
„Čert aby to vzal!“ zaklel rozzlobeně jednoho večera Javůrek. Jenomže jakmile si člověk takto uleví, je to to samé, jakoby satana pozval k sobě domů na večeři. V ten okamžik se objevil rohatý a chlupatý služebník Pekla.
„Co si přeješ, voraři?“ ptá se.
Javůrek viděl, že přestřelil a že se jen tak čerta nezbaví.
„Já jsem tě vlastně ani nevolal, jen tak jsem si povzdechl, ale když už jsi tady, tak bys nám s těmi kládami mohl pomoci.“
„Cha, chááá!“ zasmál se čert. „Já vám pomůžu, ale co za to? Zadarmo ani kuře nehrabe, říkáte vy lidé. My v pekle se zase řídíme pravidlem: Za každou prácičku, upíšeš dušičku!“
„Jak takový obchod probíhá?“ ptá se opatrně Javůrek.
„Sepíšeme smlouvu. Z té smlouvy pak musí být všechno, jak to v ní stojí, do každého písmene, splněno. Já vykonám práci, ty dáš duši!“ vysvětluje čerchmant.
kudrnova 2„Musím si to rozmyslet. Přijď ráno, sepíšeme smlouvu,“ nechal si Javůrek trochu času a šel se poradit ke Kubovi.
Kuba se drbe na hlavě, potahuje si ucho, tře si nos a pak Javůrkovi vykládá, co vymyslel.
Ráno stojí ďábel na vršku nad labskou zátočinou, v ruce papír a brk. Javůrek mu do pera diktuje: „Já, Javůrek Josef, vorařský předák z Vrchlabí, dám Peklu duši za to, když mocnosti pekelné splní slovo na této smlouvě podpisem čerta stvrzené. Já, ďábel, zplozenec Pekla, se zavazuji, že do dnešního poledne rozeberu všechny klády nahromaděné v bariéře na Labi pod Hradištkem a svážu z nich osm pramenů, po osmi vorech, každý z osmi kmenů, tak jak byly předtím, než se potrhaly.“
„Víš co, čerte? Ještě mi v té smlouvě chybí, co se stane, když úkol nesplníš,“ obrátil se k čertovi Javůrek.
„Napiš si tam, co chceš! Poradit si s takovou hromádkou třísek, je pro mne hračka!“ naparuje se chlupatec.
Javůrek vzal tedy brk a na spodní okraj papíru dopsal: „Nesplním-li však svůj úkol, stane se ze mne kámen.“
Čert toho nedbal. Rozradostněný, jak lacino dostane vorařovu duši, nepřemýšlel příliš ani nad zněním smlouvy. Ostatně čertí myšlení je zadrhnuté, pomalé. Ceduli okamžitě podepsal. Javůrek se píchl do prstu a ujednání stvrdil svou vlastní krví, jak na tom rohatec trval.
Pak už všichni, co se tady na vysokém břehu shromáždili, nestačili koukat. Čert mával rukama a jak ukázal, klády samy se z té strašné změti hladce vyprošťovaly a při břehu se na hladině rovnaly, houžve se mezi kmeny samy kroutily a vory svazovaly a ty se do pramenů řadily. Za dvě hodiny nebylo po obrovské bariéře ani památky. Jenže co to? Čert běhá po břehu, prstem si ukazuje, oháňkou mává, čárky klacíkem do písku kreslí, prsty na rukou štrykuje, jak usilovně počítá, ale ať počítá, jak počítá, dopočítat se nemůže. Po jedné kládě ve dvou vorech a dvě klády ve třetím voru chybí.
„Jak je to možné?“ vzteká se.
„To máš tak,“ vysvětluje mu Javůrek, „když se stane, že velký proud vory potrhá, obvykle si, než se klády zašprajcujou, nějaké dolů po řece odnese. Proto se nemůžeš dopočítat. Vory nejsou tak, jak byly původně. Z toho vyplývá, že jsi smlouvu nesplnil.“
V ten okamžik v útrobách Země zarachtalo a zabublalo, to se pekelný vládce Luciper rozvzteklil. Zablýsklo se a na vršku, kde ještě před chviličkou dupal kopytem chlupatý čert, stál vysoký černý kámen. Splnila se podmínka, kterou Javůrek dopsal do smlouvy.
Od té doby, když plují podél Hradištka a Kerska voraři a na vysokém břehu vidí kámen, kterému lidé říkají Čertův, nebo také Menhir, vesele halekají: „Čert s dlouhým vocasem, po břehu běhá tam a sem, neumí spočítat prameny, proto je teďka kamenný!“

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit