Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Lingvistické pohádky vymyslel všeuměl Petr Nikl

lingvisticke-pohadky-nikl

Všeuměl Petr Nikl (1960), dítě, jehož hravost a osobitá fantazie asi nikdy nedorostou šatům dospělého, vydal další plod své všetečné tvorby: sličnou knížku s poněkud vědeckým titulem Lingvistické pohádky. Soubor dvaadvaceti „jazykových kotrmelců“ vznikl v roce 1994 a v produkci nakladatelství Meander navazuje na podobně koncipované autorské knížky Pohádka o Rybitince (2001) a O Rybabě a Mořské duši (2002), v nichž se texty snoubí s kresbou - v tomto případě s magicky dýchajícími srostlicemi zvířecích motivů, vyvedenými v tlumených, vtahujících barvách.

Niklovy aktivity na polích hudby, výtvarného umění, divadla či literatury propojuje cit pro nesmysl a divno, stejně jako pro rozkoš ze hry na každý způsob.

nikl500.jpg

V Lingvistických pohádkách se autorovi stala odrazovým můstkem oblíbená abeceda, do jejíhož pořádku se rozhodl zasít chaos -ale chaos konstruktivní a radostný. Své příběhy zabydlel podivnými tvory, jako jsou ptakohlav, lenorep, xirafa, pernatý mlok, zebr, ežovka či feštěrka, a nechal je jednou v próze, jindy ve verších metat salta napříč rytmem, rýmem, fonetickými i vizuálními možnostmi textů.

Fantastické hrátky s jazykem sice připomenou Carrollovu Alenku i Morgensternovy groteskní básně, stejně jako v kresbách zaslechneme echa koláží Maxe Ernsta, ale fantazie, jež knížkou od počátku do konce běží na plné obrátky, je osobitá a bezvýhradně svá.
Snad jediný problém „jazykových bajek“ Petra Nikla spatřuji v tom, že děti jim asi ne vždy porozumí: byť je publikace určena těm „trochu starším, ale ne zas tak moc starým“, obraty jako „mokvavě dál líže mlhu smrž“ nebo „mdle venčí kůj somot“ dávají zabrat i dospělému čtenáři.

Anebo soudím Niklovu úchvatnou Lingvázii očima příliš dospělýma?

Petr Nikl | Lingvistické pohádky | Ilustrace Petr Nikl | Meander, 2006

Dvě pohádky z knížky...

Pohádka o dlouhém žirafím spánku je, když je žirafa náměsíčná.

Usínala jednou jedna žirafa.
Nejdříve se podlomila v kolenou a její břicho dosedlo na zem. Pak zvolna vysvlékala krk z hustých mraků, nakláněla se a nakláněla, pokládala jej mezi kameny a palmy, mezi kobylky a cvrčky, přes úzkou průrvu, kolem pískovcových skal. Pokládala jej přes kulatou horu, napříč zeleným údolím, po proudu vyschlého řečiště. Dále podél aleje baobabů, skrz les banánovníků a pak dolů, po rozlehlé pláni, plné jezírek a drobných keříčků. Až nakonec klesla i její hlava mezi dva fíkovníky a nadlouho usnula tvrdým spánkem v zátočině dravé říčky, ačkoli si začala lehat už o tři sta metrů jižněji — u jejího pramene.
Byla to ta největší žirafa na světě.
Zatímco spala, vylezla jí na krk tato zvířata: antilopa, bobr, cikáda, datel, emu, fretka, gibon, hyena, chameleon, ibis, ještěrka, kolibřík, lenochod, mravenečník, netopýr, orel, pásovec, kvíčala, racek, svišť, šimpanz, tukan, ťuhýk, užovka, výr, zebra a jako poslední se vydrápala na krk těžkopádná želva, usadila se za uchem a samozřejmě, že o něj zavadila.
Napřed se otevřelo jedno žirafí oko, pak druhé a až za nějakou dobu se začal celý krk, obsypaný zvířaty, zvolna zvedat. Trvalo dlouho, než probuzení došlo přes kulatou horu zpátky k nohám.
Země se pomalu vzdalovala, až se pramen říčky opět zatřpytil v hloubce přímo pod ní. Potom žirafa šla a šla jako náměsíčná a prochodila celou noc.
Když vyšlo slunce, zvolala: „Vstávat!“ A všechna zvířata zamžourala očima a udiveně si z výšky prohlížela zem. Ta byla celá popsaná písmeny.

Pohádka o IKS.

„Takové písmeno, které samo sebe přeškrtává, nemůže přece existovat!“
rozčílilo se jednou X, narovnalo se a odešlo jako římská dvojka do lesa. Bylo už dlouho smutné z toho, jak je nepoužívané.

„Nikdo mě nepotřebuje,“ říkávalo. „Nezačíná na mě jméno žádného zvířete a vůbec se vyskytuju dost zřídka... Ano, možná i Q má jisté problémy, ale dokáže se vnutit třeba takové kvíčale nebo kvočně, takže je aspoň slyšet... Kdežto já? I ta nejexotičtější zvířata na mě zapomněla. Kdo by si taky lámal jazyk s takovou Xirafou, Xosorožcem nebo Xapírem? I nohám do X se kdekdo směje a těch pár cizích slov a jmen hudebních nástrojů mě nezachrání... Kdyby alespoň nějaké zvíře...!“ naříkalo X. „Seberu se a půjdu si po svých.“

Bylo sedmého dubna.

„Kdepak máme X?“ podivovala se ráno Sova, listujíc v tlustém kalendáři. „Včera měla svátek Vydra, poslední z véčkovitých, na dnešek připadá Mezinárodní den kříženců... Nikdo sice neví, koho se to týká, ale co dělat? Hledejte nějaké jméno na X! A teď je pryč i ono X z kalendáře!“

Mezitím X , rovné jako římská II, bloudí po lese a připlete se mezi dva ptáky. Jedním je Kosice, žlutým zobákem mrská a křídly se ohání. Druhým je Sup, desetkrát větší než Kosice, za to míň hbitý. Krčí vzteky čelo i pleš. Najednou je klid, a Kosice i Sup hledí na X, rovné jako římská II.

„Dvě pěkné, vzpřímené Žížaly !“ prohodí Kosice a jednu už má v zobáku!

„Patrně dvojčata,“ přidá se Sup, uklovne druhou a X už není ani jako římská II.

A Kosice se Supem polykají, mlaskají a libují si... Libují si, povídají, žertují, náramně jsou spokojení... cosi se s nimi děje. Jeden druhému čistí křídla, češou pleš, brousí zobák, zkrátka našli v sobě zalíbení a nakonec je z toho láska.

„To jsem ještě neslyšela,“ kroutí hlavou Sova, když jí Kosice se Supem oznámili svatbu... „To jsem tedy zvědavá na ty křížence!“

Příštího sedmého dubna má poprvé svátek pták Xosup... A Sova píše jeho jméno na prázdné místo v kalendáři.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Nikl Petr

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit