Soubor padesáti pohádek uspořádaný samotnými bratry Grimmy zahrnuje pod názvem “Malé vydání” to nejlepší co podle svého úsudku slavní sběratelé lidové slovesnosti v podání dobových vypravěčů zachytili. Ve výběru nechybí Šípková Růženka, Popelka, Sněhurka, Brémští muzikanti, O neposlušných kůzlátkách, O Jeníčkovi a Mařence, O Palečkovi. Pohádku Král Drozdirad znají české děti z filmové verze jako Pyšnou princeznu. Neméně oblíbená filmová pohádka O princezně se zlatou hvězdou na čele se v knize jmenuje Srstnatka.

grimmove born

Jacob (1785–1863) a Wilhelm (1786–1857) Grimmovi
patří mezi čelní představitele německého literárního romantismu. Po (nedokončených) studiích práv, historie a starší německé literatury pracují a vyučují v Kasselu, pak na univerzitě v Göttingen a v Berlíně. Wilhelm se věnuje především studiu literárních památek, mytologie a poetiky, Jacob pak historické gramatice a obecné jazykovědě, oba dva se ve svých oborech stali respektovanými autoritami. Zcela zásadní je jejich projekt výkladového a etymologického slovníku němčiny Deutsches Wörterbuch započatý v roce 1838, dokončený však teprve sto dvacet let po jejich smrti. Přece jsou však spojováni především s edicí lidových pohádek, které začali vydávat od roku 1812 pod titulem Kinder- und Hausmärchen. Celkový konvolut dosáhl počtu dvou set třiceti devíti vyprávění. Novátorská a inspirativní byla jejich snaha vydávat lidové pohádky v co nejpůvodnější podobě a tím jaksi zachránit jejich kouzlo před utopením v moři zapomnění a kalných vodách různých literárních mód, stylů a autorských ambicí.

Pohádky Grimmu | Bratři Grimové | Ilustrace Adolf Born | vydalo Brio, 2011

Ukázka z knihy Červená karkulka

Bylo žilo roztomilé děvčátko. Kdo se na ně podíval, ten je měl rád, a ze všech nejvíc jeho babička. Ta samou láskou nevěděla, co by vnučce dřív snesla. Jednou jí darovala i červenou sametovou čepičku, a protože čepička dívence moc slušela a nechtěla už nosit jinou, začali jí říkat Červená karkulka.
Jednoho dne řekla maminka:
„Karkulko, tady máš kus koláče, láhev vína a dones to babičce. Je nemocná, zesláblá, tohle ji jistě posilní. Jdi hned, než začne slunce pálit, a nescházej z cesty, ať láhev nerozbiješ. Taky hezky pozdrav, až vejdeš do světnice, ne abys místo toho okouněla a šmejdila po všech koutech!“
„Slibuji, že se vynasnažím,“ řekla Karkulka a podala na to mamince ruku.
Babička bydlela na konci lesa, asi půl hodiny cesty za vesnicí. Karkulka vkročila mezi stromy, spořádaně cupitala po pěšince, a tu najednou potkala vlka. Nevěděla, jaké je to zlé zvíře, nebála se a vlk pozdravil:
„Dobrý den, Karkulko.“
„Dobrý den i tobě, vlčku,“ poděkovala dívenka a vlk začal vyzvídat:
„Kam tak časně zrána, Karkulko?“
„K babičce.“
„A co to neseš v košíčku?“
„Víno a koláč. Babička je nemocná, zesláblá, musí se posilnit.“
„A kdepak bydlí tvoje babička?“
„Ještě dobrou čtvrthodinku cesty. Pod třemi duby, kousek od lískového ořeší stojí její chaloupka, jistě to tam znáš,“ rozpovídalo se děvčátko a vlk už si dělá na babičku laskominy, jenže pak ho napadne:
„Stará babka není špatná, ale tahle mladá, jemná křehotinka by byla ještě onačejší sousto!“
Honem si láme hlavu, jak navléknout, aby dostal obě, a jen to vymyslí, hned do Karkulky hučí:
„Vidíš, Karkulko, to krásné kvítí, které tady všude roste? Proč se s ním trochu nepotěšíš? Ničeho si nevšímáš, neposloucháš, jak krásně zpívají ptáci, jdeš po pěšince, jako bys šla do školy, a přitom je v lese jako v nebi.“
Karkulka zvedne oči a rozhlédne se kolem sebe. Sluneční paprsky tančí mezi stromy, pavučiny se třpytí kapkami rosy a všechno se koupe v lesní vůni.

„Věru, mohla bych natrhat kytici čerstvých květin, i tak přijdu včas a babička bude mít radost,“ usoudí Karkulka, že má vlk pravdu, už běží do lesa, už trhá první květinku a o kus dál vidí ještě krásnější. Tak přebíhá od jednoho kvítku ke druhému, zachází přitom hloub a hloub do lesa a vlk zatím míří rovnou k babiččině chaloupce.

born karkulka
ILustrace Adolf Born

Pohádky pro děti – nové knihy

Pohádky z kerského lesa, kde Hrabal napsal Slavnosti sněženek

Nová kniha pohádek, kterou si zcela určitě oblíbí především děti přibližně ve věku od šesti do dvanácti let, ale přeč...

Chytré pohádky pro malé rozumbrady Jiřího Žáčka a Adolfa Borna

Obsáhlá sbírka pohádek z celého světa z pera Jiřího Žáčka a s obrázky Adolfa Borna by měla oslovit děti přemýšlivé. U...

Mistrné, ale trochu strašidelné pohádky Slabého učí děti krásnou češtinu

Ano, ano, Slabého pohádky nezklamou. Jsou jak dějově pestré, tak i jazykově mistrné. Neobyčejně vynalézavé, fantazijí př...

Pohádkový svět Františka Nepila, jedinečné příběhy velkého vypravěče

Výbor pohádek Františka Nepila potěší jeho věrné čtenáře, malé, ale i ty, kteří už jsou dávno dospělí a spisovatelovy...

Neplechaté pohádky Ljuby Štíplové patří k nejoblíbenějším pro malé čtenáře

Spisovatelka Ljuba Štíplová patřila dlouhá léta k těm nejoblíbenějším nejen u rodičů, ale především u malých dětí. K...

Inspirující myšlenky...

Nikdo vlastně neví, kdo Chan Šan byl. Je tu pár starých pamětníků, kteří ho znávali. Říkají, že to byl chudý člověk, povahou blázen. Žil prý sám v horách zvaných Mrazivé hory, Chan-šan. Vypadal prý jako tulák. Jeho tělo i tvář byly zestárlé a vrásčité. Avšak v každičkém slově, které vypustil z úst, byl hluboký smysl a vyjádření nejjemnější podstaty věci, jen dokázal-li se kdo nad ním hlouběji zamyslet. Cokoli vyřkl, obsahovalo cit pro Tao, pro jeho veliká nejskrytější tajemství. Jeho čapka byla zrobena z březové kůry, jeho šaty byly rozedrané v cáry a na nohou měl dřeváky. Tak ti, kteří jsou nuceni tak činit, skrývají i stopu po sobě. Někdy nepochopitelný, někdy příjemný, vždy byl přirozeně šťastný sám ze sebe. Jak by ho však někdo, kdo sám není moudrý, mohl ocenit a pochopit?
Předmluva k Chan Šanovým básním od pana Lü Čchiou Jina