ImagePřesvědčit pana Vaculíka, aby vydal text této knížky do rukou nakladatelky, byl úkol poněkud nelehký a jen díky autorskému čtení pro děti ve Švandově divadle se to nakonec podařilo. A je to zajímavé čtení.

V některých pasážích z autorovy knihy Medvědi, určené dospělým, která byla napsána počátkem sedmdesátých let dvacátého století (mohla však oficiálně vyjít tiskem až roku 1991), zachází totiž vypravěč s malými medvědy velmi nevybíravě, jako s pokusnými zvířaty v laboratoři — jsou umisťováni na točící se gramofon, topeni ve vaně, vysazováni na skříň či vystrkováni za okno. Téměř neustále jsou předmětem tvrdošíjného, někdy až krutého dospěláckého pozorování a snahy vyburcovat je z blažené medvědí jednoduchosti, ze zdánlivého bezpečí klece. Otevření dvířek znamená cestu ke svobodě, nabídnutí stovky možností a zároveň výzvu k aktivitě a odpovědnosti. Tvoreček vychovaný v kleci však reaguje vždy pasivně, ochromen hrůzou z neznámého zalézá ihned zpět do své malé, ale bezpečné krabice. Ta kniha je stěžejním dílem své doby — fascinujícím podobenstvím o smyslu existence člověka, o zvláštním tajemství, jež mu z vyššího úradku ani nemá být prozrazeno.

medved450.jpg
Jak pozoruhodné je, že máme nyní možnost doplnit autorův pohled na tehdejší pokusy s medvědy i z dětské perspektivy. Petr se nenechá vyvést z míry dědečkovým racionálním zpochybňováním a vidí medvěda takového, jakého si ho přeje mít — statečného, silného a bojovného, i když maličkého. Svět dospělé zkušenosti a střízlivého smyslu pro realitu tu stojí proti světu dětských snů. Řečeno slovy Vaculíkova Petra: „Není každý děda vševěd.“

Součástí prvního vydání je 100 výtisků autorem a výtvarnicí číslovaných a signovaných a CD s autorovým nezapomenutelným přednesem.

Petr má medvěda, nebo co / Ludvík Vaculík / Ilustruje Iva Ouhrabková / doplněno cd s autorským čtením Ludvíka Vaculíka / Vydal Meander, 2008

UKÁZKA Z KNIHY:

Petr dostal od dědečka z venkova dopis: „Přivezu Ti medvěda.
To Ti píše Tvůj děda.“
Petr se těšil na opravdového medvěda, ale jak byl zklamán, když dostal medvěda sice velikého, za sto šedesát korun, ale vycpaného pilinami.
Chtělo se mu brečet, ale vzpomněl si, že není žádné děvčátko, a tak raději huboval, a protože byl hodný, huboval nikoli dědovi, nýbrž sobě, jak to má být: „Já jsem hlupák metrový a můj děda, ten to ví!“
Děda však pořád opakoval, jak je medvěd krásný, a tak mu ho Petr prodal za šestnáct korun a děda se radoval jak malé dítě.
Za utržené peníze rozhodl se Petr koupit si živého medvěda.
Nevěděl sice, kde je prodávají, ale zkusil to v obchodě, za jehož výlohou viděl rybičky a želvy.
Vešel a zeptal se prodavače, mají-li medvědy. Prodavač odpověděl, že samozřejmě, ale chtěl, aby mu Petr ukázal, kolik má peněz. Když uviděl šestnáct korun, zachmuřil se a pravil, že za tak málo peněz může mu prodat jenom velice malinkého medvěda. A zavedl ho ke kleci. Tam pobíhalo několik drobných medvědů všech barev: bílí, černobílí, rezatí, šedí, strakatí a černí.
Petrovi se na první pohled zalíbil bílý lední medvěd s červenýma očima. Prodavač mu ho strčil do krabičky a Petr si ho odnesl domů.
Medvěd byl velice krásný a milý. Bydlel v bedničce pod Petrovou postelí, takže k sobě měli blízko. Často spolu sedávali v posteli a prohlíželi si obrázkové knížky, protože číst ještě žádný z nich neuměl.
Petr se jenom bál, že mu medvěd moc vyroste a bude chtít utéci do lesa. Proto se rozhodl nedávat mu žádné maso, z něhož se nejvíc roste. Dával mu však místo toho hodně zeleniny, která je také velmi zdravá. Mrkev a kedlubny jedli společně, i jablka. Pomeranče a banány přenechával medvěd ochotně Petrovi. Zato měl rád ovesné vločky. Ty Petrovi vůbec nechutnaly, ale když se uvařily v mléce a polily marmeládou, nebylo to špatné! Jenže s marmeládou zas nechutnaly medvědu ...

Inspirující myšlenky...

Tam, kde ještě před stoletím plápolaly ohně a žena byla dobývána zdlouhavým namlouváním či umným flamengem či fandangem, stojí dnes a bortí se mrakodrapy na knoflíky. Smysly člověka se změnily, smysly, které mu příroda přisoudila a tvářela je statisíce let. Nikdo nikomu nepodá ruku, nikdo se nikomu nepodívá do očí, nic neplatí. Podání ruky, které bylo smlouvou, se zlehčilo a zpohodlnělo v papír, který se hodí do kamen.
Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti