dodatecne vzpominky holubV roce 2012 uplynulo sto let od narození osobitého umělce a svérázného člověka Vladimíra Holuba (*1912 – †1995). Výtvarný a v menší míře také literární odkaz tohoto celoživotně nepokojného hledače, který s výjimkou pařížských výbojů v mládí a kratšího pražského působení prožil většinu života v rodném Jindřichově Hradci, si právem zaslouží naši pozornost.

Jeho koláže, asambláže, ready-mades, návrhy tapiserií pro ruční tkaní a zejména nápadité kovové, kamenné, dřevěné nebo papírové objekty vzbudily – ve shodě s jeho osudem až po jeho smrti – větší pozornost zahraničních muzejníků, vystavovatelů a sběratelů.
Zájem odborné i laické veřejnosti o znovu objevované Holubovo dílo postupně narůstá i u nás. Jeho vtipné literární texty (aforismy, metafory, definice a další krátké útvary), které čtenáře pobaví i vyprovokují k zamyšlení, jsou dalším z klíčů k pochopení tohoto celoživotního outsidera. Rozhodně není náhodou, že se v poslední době jeho vrstevnatá tvorba stala tématem prací hned několika vysokoškolských studentů.

Kdy jindy, nežli v roce nedožitého stoletého výročí pro nás věčně svěžího a hravého mladíka Vladimíra Holuba, máme pádnější důvod kromě otevření tvůrcovy stálé expozice v Muzeu Jindřichohradecka vydat tuto monografii. Nikdy by nemohla vzniknout v této podobě bez pochopení a vstřícnosti autorů všech příspěvků, kterým patří naše velké poděkování.
Pro toho, kdo se pozastavil nad jejím neobvyklým názvem, uvádíme, že jsme Holubův termín "rozpomínky" převzali z jeho deníkových záznamů. Vladimír Holub si rád hrál se slovy a vytvářel různé novotvary.
Publikaci předkládáme v naději, že se čtenářům podaří poskládat její jednotlivé střípky do plastického obrazu, který nejlépe vypovídá o síle nakažlivé umělcovy tvůrčí svobody uprostřed lhostejné komunity.
kolektiv autorů, v Jindřichově Hradci, říjen 2012

Ze vzpomínky Antonína Málka (malíř)
„Bylo to, jako když ptáci zpívají. Já mám zkrátka pořád v uších toho pana doktora Brokhause s tím, že vítá Vladimíra Holuba do rodiny světových sochařů, nejen evropských. To jsou takové věci, kdy se člověk najednou zapýří, že je taky Čech.“

Vyd. Muzeum Jindřichohradecka, 2012

holub vladimir

Poezie klasická – nové knihy

Básník Čchi Paj-š´ Verše od bazénu spadlé hvězdy aneb proč by měla být poezie srozumitelná

Nakladatelství Brody vydalo v roce 2002 v převodu Josefa Hejzlara sbírku čínských básní, kterou jsem shodou okolností dostal l...

Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený

Přemýšlivá a krásně vroucí je Mikuláškova poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře...

Bohumil Mathesius. Zpěvy staré Číny, nejobšírnější antologie čínské poezie

Tři sbírky čínských veršů vydané Bohuslavem Mathesiem, jsou zatím nejobšírnější antologii čínské poezie v češtině. ...

Antonín Sova. Zpěvy domova jsou klenotem české poezie

Celý druhý oddíl knihy Sovovy mluví řečí Soucitu a vzdoru: patosem, sebetrýzněním, kolektivním hněvem, planoucím akcentem ...

Malá recenze na život básníka Jana Skácela

Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla prav...

Inspirující myšlenky...

Učitelé jsou – jak praví Platón o sofistech – ti z lidí, již slibují stát se lidstvu nejprospěšnějšími; ale oni jediní ze všech nejen nenapravují, co jim bylo svěřeno, nýbrž činí to ještě horším, a dávají si za to ještě platit. Kdyby se měla splňovat podmínka, již učinil svým žákům Pýthagorás, aby mu buď zaplatili, co žádá, anebo aby přísahali bohům, že mu zaplatí jeho námahu podle toho, jak vysoce si cení prospěch, jehož z jeho vyučování nabyli – tož by se páni učitelé divně na to dívali.
Michel de Montaigne