listopad andelske schody

Básnická sbírka vyšla u příležitosti 91 narozenin Františka Listopada, držitele Seifertovy ceny.

Básník, prozaik, autor divadelních her, esejista František Listopad (nar. 26. 11. 1921)
sice po roce 1948 odešel z komunistického Československa do Portugalska, ale nikdy nepřestal s českým prostředím spolupracovat a žít s ním v symbióze. Dokazují to mj. jeho návraty do literatury (svými nově vydanými básnickými knihami se zařadil do polistopadové poezie), do světa divadla (přednášel v Brně na JAMU) i do povědomí čtenářů. Není jen klasikem v oblasti poezie (kterou píše striktně v češtině), ale je též autorem portugalsky psaných knih pro děti, prozaikem... Vzhledem k tomu, že je na svůj věk mimořádně aktivní a zajímá se o dění v České republice, je nepřehlédnutelnou a významnou postavou české (i portugalské) kultury posledního půstoletí.

Ukázka:

2.
Anděl se konečně uzdravil. Rekonvalescence byla poměrně krátká, jedl zeleninu a hlavně mnoho maličkých pomerančů a také polévku se strouhankou a pil koprový mošt. Popolétal, nedolétával, znovu to zkoušel a trénoval.

Nyní je v naprostém pořádku. Silný jak buk, silný jako dub, pořád štíhlý jako topol. V tomto čase se kamarádí s jedním z nových blahoslavených, ačkoli ten má ještě samozřejmé potíže s letem a relativní všudypřítomností. Všechno potřebuje čas. Čas a míru.

Přirozeně, anděl nemá přirození. To usnadňuje věci, styk jednoho s druhým funguje jiným způsobem. A tak se taky děje mezi andělem a novicem blahoslaveným. Zejména vzájemný dar květin nahrazuje, alespoň do jisté míry, co by se mohlo postrádat v předandělské situaci. Ovšem lehké to není. A co je prosím lehké na světě a ve vesmíru.

Teď jedí společně. Chléb s medem, medu je jeden kbelíček. Pak si myjí společně lepkavé prsty, ruka na ruce v zurčícím prameni, a osušují je velkými listy biblického stromu. Usmívají se na sebe a sami pro sebe. Když se rozlétají každý svým směrem, ještě si mávají. Právě nyní se uskutečnilo poslední gesto, alespoň to viditelné, a potom jen azur, zdánlivě prázdný. Všechno či skoro všechno by se mohlo zapsat pěti sty slovy. A nejen andělům je známo, že přemíra slov škodí, napomáhá klamu, slova zapomínají, co chtěla říct. Někdo řekl nebo napsal: „Buďme struční jak list v pádu.“ Kdo to řekl? Kdo to napsal?

Zatímco přemýšlíme, rozjíždějí se náklaďáky. Svět.

3.
Nehoda. Obruč svatého Soudku, ve kterém se třídí barvy světa a mění se noc v den a den v noc, praskla a zranila vzduch a několik andělských křídel.

Anděl, který byl pouhým svědkem této události, praví: Já jsem katolík. Ale to na druhém místě. A co je na prvém místě? To, co hledám ve volných hodinách své práce.

Všechno je trošičku nehoda, abych se vrátil k tématu. Nebuďme však nevděční. Pokud se můžeme roztékat jako delta řeky do jediného jezera, kterým je moře, vše krásné je v proměnách.

Protože se stmívá, anděl vaří čaj pro mne, pro novice, pro sebe. Máme však jediný koflíček. Tím líp, říká anděl, a my to po něm opakujeme. Ze všech stran se ozývá: Tím líp, tím líp, tím líp.

Anděl si čistil konec křídel mokrým hadříčkem a chtělo se mu mluvit: Ať je nebo není, hlavní je věřit. Chtěl říct ještě něco jiného, případně pokračovat v tomto teologickém monologu, když jej volala studna, že voda je už na dně, že málem vysychá. A když vyschne, Mánička bude muset pro vodu daleko. Voda musí být vždycky blízko, praví anděl. Naplní kotlík svou vodou pro Máničku, kdyby náhodou nehodou studně byla docela na suchu, a potom odlétá do skorotmy. A tak bylo dneska po hodině teologie prvního cyklu.

Vydalo nakladatelství Dauphin >>

Poezie klasická – nové knihy

Antonín Sova. Zpěvy domova jsou klenotem české poezie

Celý druhý oddíl knihy Sovovy mluví řečí Soucitu a vzdoru: patosem, sebetrýzněním, kolektivním hněvem, planoucím akcentem ...

Malá recenze na život básníka Jana Skácela

Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla prav...

Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený

Přemýšlivá a krásně vroucí je Mikuláškova poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře...

Sapfó, smyslná řecká lyrika, dva tisíce let stará

Básnířka Sapfó v hlubokém starověku skutečně existovala. To, co z ní udělalo legendu, byla ztráta většiny z jejího díl...

Miroslav Holub. Český vědec a světoznámý básník doma neznámý

Miroslav Holub (1923 – 1998), povoláním imunolog, patří k nejznámějším českým autorům ve světě, stejně jako třeba Kund...

Inspirující myšlenky...

Mlok disponuje asi čtyřmi sty slovy; říká jen to, co slyšel nebo četl. O samostatném myšlení u něho nelze ovšem mluvit. Mlok dovede číst, ale jenom večerníky novin. Zajímá se o tytéž věci jako průměrný Angličan a reaguje na ně podobným způsobem, to jest ve směru ustálených, obecných názorů. Jeho duševní život – pokud lze o nějakém mluvit – pozůstává právě z představ a mínění toho času běžných. Jeho inteligenci není naprosto třeba přeceňovat, neboť v žádném ohledu nepřekračuje inteligenci průměrného člověka našich dnů.
Karel Čapek, Válka s mloky