soukrome zapady slunce listopadBásnická sbírka vychází dne 26. listopadu u příležitosti 91 narozenin Františka Listopada, držitele Seifertovy ceny.

Básník, prozaik, autor divadelních her, esejista František Listopad
(nar. 26. 11. 1921)
sice po roce 1948 odešel z komunistického Československa do Portugalska, ale nikdy nepřestal s českým prostředím spolupracovat a žít s ním v symbióze. Dokazují to mj. jeho návraty do literatury (svými nově vydanými básnickými knihami se zařadil do polistopadové poezie), do světa divadla (přednášel v Brně na JAMU) i do povědomí čtenářů. Není jen klasikem v oblasti poezie (kterou píše striktně v češtině), ale je též autorem portugalsky psaných knih pro děti, prozaikem... Vzhledem k tomu, že je na svůj věk mimořádně aktivní a zajímá se o dění v České republice, je nepřehlédnutelnou a významnou postavou české (i portugalské) kultury posledního půstoletí.

Vydalo nakladatelství Dauphin >>


Soukromé západy slunce

Cestou
Zavřeli mi dveře do hor
vybetonovali cestu kolem
vykáceli co zbylo
ptáci nemají kam
živočichopis stal se nejistým slovem
poslední lasička u zdymadla
bez páry bylo by to krásné
za zeď nikdo nevidí
ptáci nemají kam
a já trnu trnu v trní
to už není moje země
jiné není

leden 2012

Nénie ztraceného kontaktu
Rozhostil se smutek
prostřeli stůl černým suknem
plomby v posledních ústech praskají
jako tehdejším pilotům ve výši sedmi tisíci mil
bez nárazníku proti zbytečným slovům
jež se vrší kolem jak mrtvá robátka
hromady živých a mrtvých k nerozeznání
Ozývá se ještě zdaleka útlý zpěv
hlavně ticho mezi slovy cenzury v hudbě
bože proč jsi mně otevřel mysl a smysl věcí
proč se mi zachovalo andělské libido
flétna klarinet lesní roh
svlečeny do naha
aby se znovu rozhostil smutek
vlast bez zpráv

červenec 2010


listopad frantisek poet

Tento dům
Mýlil jsem se: tento dům
nebude nadosmrti stejný
jak by mohl
sklepy byly zaplaveny vodou
plynové roury praskly a rozkvetly rzí
schody osleply
jen v posledním poschodí
kam už dávno nikdo se nedostal
nepřestává nájemník již bez jména
opakovat cvičení na svou trumpetu
házeli jsme mu košile ručníky bochníky chleba
do polootevřených oken
a někdy se strefili
pak zvuk trumpety jakoby se rozveselí
Domnívali jsme se na chvíli že všechno začne znova
že nebudeme souzeni za léta
když jsme vše přežili
neboť naši andělé byli necitliví
užívajíce žalmu jak žvýkací gumy duše
a jenom si přáli ach co si přáli
vrátit se do nepřítomnosti pobývání
kdy zlatý je zlatý déšť
a kdo by nechtěl být cherubínem alespoň jednou
čím mladší tím lépe tím blonďatější
Bylo by nám líto těch kteří se opozdili…

Zatím jsme radikálně jinde
Jak je venku? Postaru vlhko odpovídají
a mezi zimami a podzimy
chodíme kolem zbytečného domu
ve kterém zásadní omyl nalezl začátek

4. června

Poezie klasická – nové knihy

Antonín Sova. Zpěvy domova jsou klenotem české poezie

Celý druhý oddíl knihy Sovovy mluví řečí Soucitu a vzdoru: patosem, sebetrýzněním, kolektivním hněvem, planoucím akcentem ...

Malá recenze na život básníka Jana Skácela

Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla prav...

Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený

Přemýšlivá a krásně vroucí je Mikuláškova poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře...

Sapfó, smyslná řecká lyrika, dva tisíce let stará

Básnířka Sapfó v hlubokém starověku skutečně existovala. To, co z ní udělalo legendu, byla ztráta většiny z jejího díl...

Miroslav Holub. Český vědec a světoznámý básník doma neznámý

Miroslav Holub (1923 – 1998), povoláním imunolog, patří k nejznámějším českým autorům ve světě, stejně jako třeba Kund...

Inspirující myšlenky...

"Počasí začalo být opět chladné. "Jít ven? K čemu? Aby to člověka přivedlo na krchov," říkala Františka, které bylo milejší být tento týden doma, neboť její dcera, bratr i řeznice ho odjeli strávit do Combray. Ostatně když hovořila o počasí, tak nepřiměřeném roční době, tu jakožto poslední příslušnice sekty vyznávající fyzikální nauky tety Leonie, které v ní takto přežívaly v pozastřené podobě, dodávala: "To je zůstatek božího hněvu!" Ale odpovídal jsem na její stesky jen nyvým úsměvem a zůstal jsem vůči těmto předpovědím o to lhostejnější, že pro mne v každém případě mělo být krásně; viděl jsem už, jak se jitřní slunce třpytí na fiesolském vrchu, hřál jsem se v jeho paprscích; jejich intenzita mě nutila, abych s úsměvem otvíral a přivíral víčka, a ta se jako alabastrové lampy naplňovala růžovým přísvitem. Z Itálie se nevracely jenom zvony, přilétla spolu s nimi i Itálie sama."
Marcel Proust: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III)