holub miroslav basne

Miroslav Holub (1923 – 1998), povoláním imunolog, patří k nejznámějším českým autorům ve světě, stejně jako třeba Kundera nebo Škvorecký. Holubovo dílo je přeloženo do čtyřiceti jazyků a opakovaně se vydává, vysílá v rozhlase. Když mu v roce 1989 vyšla sbírka Ačkoliv a o dva roky Beton byl na dlouhou dobu umlčen. Začíná vydávat až v roce 1982 (sbírka Naopak). A přesto ho u nás málokdo zná.


Důvod je jeho údajná spolupráce s StB. Ke svému uvedení v seznamech spolupracovníků StB se vyjádřil v dopise uveřejněném v knize Osočení (68 Publishers, Toronto), kde tuto informaci označuje jako nepravdivou. V tzv. demokratické nové České republice se ho nikdo nezastal, tak jako mnoha dalších, kteří se ocitli na seznamech, aniž by cokoliv podespali nebo jinak se angažovali. Vice...

Téma vědy se odráží jak v jeho poezii, tak v próze. Jeho vědecké zanícení mu dovolujeme nacházet obecně platné zákonitosti života a jednotu mezi myšlením a fyzičnem našeho bytí. Téměř všechny jeho básně jsou psány nerýmovaným volným veršem. Jsou poznamenané typickou Holubovskou ironií, pramenící s pochopení vlastní nedokonalosti těla i ducha, o které často hovořil.

Kočka

Venku byla noc
jako kniha bez písmen.
A řešetem města
věčná tma prokapávala ke hvězdám.

Říkal jsem jí,
nechoď tam,
čeká tě jen past
a uhranutí
a marné úpění kožíšků.

Říkal jsem jí,
nechoď tam,
nač chceš
to nic?

Ale otevřelo se okno
a ona šla,

černá kočka do černé noci,
rozpustila se,
černá kočka v černé noci,
tak se rozpustila –

a nikdo ji už nikdy neviděl.
Ani ona sama sebe ne.

Jen slyšet je ji
někdy,
když je ticho
a severní vítr
a nasloucháme
hluboko v sobě.

(Anamnéza, 1965)


Vesmír myši

Amfora tmy. Chetitské zrno,
dosud žírné. Černá hudební kulisa
hlíny. Katedrála značkovaná močí,
pamětní bobky setrvají jako
elementární částice.

Srdce bije od leknutí k leknutí.

Uvnitř pancéřoví červíci
a mutace v chromozomu 11.
Nahoře kůry netopýří,
Jupiter čtvernohý, mlžinatý,
ozubené kolečko jistoty.

On nedá pelichati kožíškům,
aniž lámání páteře dopustí.
A až milostiplné zoubky naše
zaskřípají v zanedbatelné minutce
smrti naší

a naše sazové očičko,
postaveno na roveň
mrtvé bulvě ukřižovaného člověka,
bude zrcadlit
Prapůvodní Bahno, Věčné Spočinutí,

On odpoví velebným hlasem na něco,
nač se nikdo neptal.

(Narození Sisyfovo, 1998)


Metafyzika

dostane leukémii,
bude sbírat tácky od piva,
nejvíc táckù od piva na celém svìtì,
tácky od piva pro Guinnessovu knihu rekordù,
èímž dojde jisté nesmrtelnosti,
asi jediné skuteènì
srozumitelné.

Na útěku

Byl to Rembrandt, nebo Poincaré,
nebo Einstein, nebo Chačaturjan,
jeho matka byla zastřelena
nebo zasypána na útěku
a tiskla ho, dvouletého, k prsům,
když padla, zadusil se,
zmizel, aniž se objevil.

Když najdeme bílý kamínek
nebo žlutou mušličku,
hrajeme si s nimi,
sestavujeme je do malých hraniček,
písmenek a prstýnků.

Je to bezděčný pohřební rituál
v době, kdy už nejsou mohylové hroby,
žárová pohřebiště, bronzové spony,
kdy jen několik milionů matek
furt někde někam utíká.


Den Kalupinky

Ten den nevykynulo.
V kuchyni se zastavily hodiny.
Vzdor všem nadějím
tramvaj zase obracela na konečné
na Slovanech.

Ale ve druhém voze,
úplně vzadu seděla malá holka
ve velké modré čepici,
držela pannu,
podobnou tříměsíčnímu plodu tapíra,
a zpívala antimonovým hláskem-

Neplač... neplač... neplač.

I když nikomu nebylo do pláče,
nejméně pak tapírům.


Scéna s hudci

Sníh šel od srdce. A trval léta.
Šli jsme, klarinet jako rampouch,
housle se chvěly pod kabátem. Tmělo se
v krajině od ucha k uchu. Za kopcem
nějaký vepř, v agonii. Nic od muziky,
jen ticho přituhovalo.

Celý život
jsme se závějemi brodili
od portálu k portálu, zleva doprava.

Až úplně na kraji,
bez dechu, bezděky a tedy
bez tíže, do toho ticha
někdo si vrzl.

Vrz, oharek hudby. Vrz,
hudba sama.

A tak tu cestu, ten sníh,
tu scénu a to ticho
snad
odečtem od věčnosti.

Poezie klasická – nové knihy

Malá recenze na život básníka Jana Skácela

Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla prav...

Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený

Přemýšlivá a krásně vroucí je Mikuláškova poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře...

Sapfó, smyslná řecká lyrika, dva tisíce let stará

Básnířka Sapfó v hlubokém starověku skutečně existovala. To, co z ní udělalo legendu, byla ztráta většiny z jejího díl...

Miroslav Holub. Český vědec a světoznámý básník doma neznámý

Miroslav Holub (1923 – 1998), povoláním imunolog, patří k nejznámějším českým autorům ve světě, stejně jako třeba Kund...

Hanuman. Nadčasové podobenství geniálního Svatopluka Čecha o lidském světě

Od doby, kdy lidé zaznamenávali své myšlenky pomocí písma, se názory na chování společnosti, jedince i davu nezměnily. Jsou ...

Inspirující myšlenky...

Dokumentární film o himálajském sádhuovi jsem už kdysi viděl. Včera jsem ho zhlédl znovu, ale že by mi to něco dalo, to říct nemohu. Příroda tam nahoře ve velehorách je pěkná, cožpak o to, tu samotu bych bral taky, ale ty kecy kolem toho, to je děs! Jako by to bez toho nesmyslného prázdného tlachání a bez těch směšných rituálů a úkonů nešlo. S lidmi, a to i s těmi nejduchovnějšími, je ta potíž, že neustále moc mluví, a tudíž lžou. Stále ty dokolečka omílané vyprázdněné, nicneříkající slova bez obsahu, slova jako „Bůh“, „láska“, „mír“, „nenásilí“, „nesobeckost“, „soucit“, „lidstvo“... Vyšinutou mysl prostě nepředěláš. Z toho je vidět, jak jsou si všechna náboženství, všichni lidé podobní. Bohužel. Ale buddhisté alespoň považují zvířata za své bratry a nepodřezávají je a nežerou.
Misantrop, Reinlebensborn