brezina knihy

Otokar Březina (13. 9. 1868 – 25. 3. 1929) o Nobelovu cenu nikdy nestál. A to měl osm nominací. Byl génius, ale pochopit jeho dílo je pro mnoho lidí obtížné.

Jeho genialita je natolik nadčasová a přesahující průměrné myšlení, že na knihkupeckých pultech básnické dílo téměř nevidíme. Útočiště ale mají jeho knihy v antikvariátech. Jak typické pro velikány.
Jeho velikost a věhlas byl tak veliký, že dokonce jeho smrt (25.3. 1929) považovali současníci za zlom kulturní epochy.

Jeho dílem se zabývá Petr Holman (1951). Literární historik, editor, indolog, hudebník a spisovatel.
Edičně připravil základní soubory esejů Otokara Březiny (Hudba pramenů a jiné eseje, Odeon 1989, v 2. rozšířeném vydání jako Eseje, Votobia 1996) a dopisů.
Kromě vzájemné korespondence Otokara Březiny se Sigismundem Bouškou (Vlídné setkání, Votobia 1996; spolu s Miroslavem Červenkou) a vzájemných dopisů s Emilií Lakomou (Jediný život, jediná láska, Trigon 1999) a dalších edic vydal soubornou Korespondenci Otokara Březiny (Host 2004), oceněnou Magnesií Literou za nakladatelský čin v roce 2005.
Je rovněž autorem Frekvenčního slovníku básnického díla Otokara Březiny, který vznikal v letech 1974–1986 (vyšel v samizdatu v devíti exemplářích, knižně pak v Německu, Köln–Weimar–Wien, Böhlau Verlag 1993).
O Březinovi napsal také řadu článků a studií – tři z nich jsou soustředěny v jeho knize Březiniana (Torst 2003). Z původní tvorby vydal část deníkového „amerického“ dopisu Z cest... (Revolver Revue 2005).

Více: https://www.otokarbrezina.cz/

Ukázky...

Čisté jitro

Když za jitra, snů množstvím zemdleni, jsme vyšli do zahrad,
zem celou, jako duši svou, jsme zřeli v ohni rozkvétat;
i ptali jsme se větrů, vod a stromů, ptáků, včel:
kdo dnešní noci, tajemný, zahradou naší šel?

Hrál písek v zlato změněný, kde svaté stopy ležely,
šuměly vody léčivé, jak rozvlněné anděly,
dech každý sílu žití měl jak na sta žhoucích dní,
a v každém pohledu byl úžas znovuzrození.

Tíž tajemství svých bolestných jsme přijali jak vůli tvou,
před rozlomením pečeti list políbený s pokorou;
a nepřítel, jenž číhaje u našich usnul bran,
jak unavený posel tvůj byl od nás uvítán.

Na nebezpečných samotách, navštěvovaných démony,
sad našich přání jemný kvet, jak liliové záhony,
a nejžhavější, nejsladší, nejžádoucnější z žen
jsme pozdravili, zářící, jak bílé sestry jen.

Podzimní večer

Do vzduchu prohřátého hltavě se saje šedivý příval soumraku
a z ohně šlehá krvavý reflex pokojem.

V mé duši taje tlumená hudba snův a zádumčivá něha.

Nad pusté hřbitovy své stíny mlha hází,
jak slabý náčrtek ční kříže z šeré kresby;
a v lampách chrámových zář věčných světel vzchází
na zrudlé fresky zdí a na oltářní řezby.

Do moře šedých vin se pásy lesů noří
a proudy černých vod se zhustlé ke dnu níží;
zpěv panen klášterních se viní z oratoří
a k ložím nemocných se těžký spánek blíží.

Na mramor plačící se slzná rosa sedá;
do plášťů šedivých se kostry stromů choulí;
nad zemí obloha jak těžká klenba šedá
a v kámen tesaná se zdvihá dutou koulí.

Do prázdna vtéká čas a chví se noční stíny.
U černých moří prostoru se strhly hráze.
Vystřikla hustá pěna tmy a do hlubiny
zem pohlcená sesmykla se na své dráze.

A z obřích dimensí do temna pohroužených
jak tisícerých křídel vnímám šum a vání;
v něm slyším jásot duší smrtí vykoupených
a nově narozených úpěnlivé lkání.

Až sedneš za můj stůl
V těch krajích duše mé, kde neplá světlo denní
zas dávným šelestem blíží se doba žní;
mé zrní ztracené tam zavál vítr snění
a v klasech mlékem zrá má záře měsíční.

Vod věčných oddechem zas večer tíží prosát,
dech země závratný mi stoupá osením;
v šum větrů zámořských, v klekáních mrtvých osad
pád rosy hřbitovní mi zvoní umdlením.

Jdu, teskný, duší svou, kde setba noci zraje,
bezdětný hospodář po vzkvetlých mezích, sám,
a v hudbě tušení, jež siným světlem hraje,
na noci budoucí své lásky vzpomínám.

Až sedneš za můj stůl, čekaná, Nepozvaná,
se zraky tajemství, se slovy němými,
s bohatstvím neznámým, milostná, obávaná,
s dotknutím ledovým, s polibky věčnými,
v náš nápoj šumivý var času bude vříti,
víc hlasů, barev tíž, sen plný snů a dní,
a chléb až rozlomíš z mé hořké setby žití,
žeň poznáš klasů mých, chuť záře měsíční.

Stavitelé chrámu

Viděli jsme zástupy nesčíslné. Ponurou majestátností věcí kráčeli smutni. Cizí byly si duše jak by každá z jiného světa po tajemném ztroskotání zachránila se na zem. I snily o svých ztrátách.
O samotách uprostřed magických lesů, nad nimiž slunce podobno ptáku zlatými křídly nekonečnými brázdilo ether; celým vesmírem letěla jeho píseň o slávě života harmonického, o zázracích tvůrčího jitra v zahradách země a podmořských nížin, v modrých preriích vzduchu a vody: v oceány se sklánělo v žízni a pijíc rozvlnilo je bouří, v jeskyně ametystové pod ledovci západů do hnízda horských růží šlo spáti a jeho sen viditelný, hra tisíců bratrských sluncí, tančících v rythmech hudby melancholické, vznášel se nekonečnostmi zářící láskou.
Noc dávala hovořit květům o jejich léčivé síle a opojení, jež dřímá v hroznech a máku. Znali jemná slova, jež jako rozhozené zrní lákají ptáky.
A zvířata lesní, která neokusila krve, je přítulně navštěvovala.

Svítání na západě

PLES VĚČNÝCH SVÍTÁNÍ do soumraků mých zpíval, v nach růží západních se třásl rosou jitřní.
Den času nového mé slunce rudě stmíval, však šerem duše mé lil tajnou záři vnitřní.
Most bledých paprsků má píseň zdvihla v pýše nad hlubin zrcadla, kam obraz hvězd jsi protkal; mé touhy, kající, šly po něm v rodné výše a mrtvých předků sen mé snění na něm potkal.
Včel rojem před bouří když myšlenka má vřela a ticha věčný hlas v ní těžkým echem zmíral, když radost života mi dveře uzavřela a pokyn bolesti je dálkám otevíral, své stíny žhavý den na cestu noci metal a z květů jabloní mi leden dýchal v sněhu: ze zrní vteřin mých sad jiných vůní zkvétal a šelest rákosí mi pěl o druhém břehu.
V hod věčných vzkříšení tvůj kvas jsem toužil píti, však žhavých účinků jsem neznal zrání tvého; teď mdlý a opojen v své krvi slyším hřmíti let vichrů z vinic tvých, žár léta tajemného.
U zdrojů nafty tvé, jež zapáleny chvějí se dechem staletí a svítí věčným zořím, jsem lampu doléval; však plnou číši její jsem převrh’ na sebe a v plamenech teď hořím.

Ranní modlitba

Až večer se nakloní k zemi
a zakřiknuté vůně se vrátí,
i já půjdu, pracovník osamělý,
k nebeským příbytkům kouře stoupajícího,
Pod tvým stromem usednu,
jenž všemi prostory korunu košatou zdvíhá
a v jehož černém, ledovém listí
zvoní tichem hvězdy
jak včely všech úlů.

Svítání na západě

Je květen stínů.
Polední parna dávno už za sebou máme.
Sen opilý krví umdlel a čistšími tóny hraje.
Hořící trámoví vězení našeho s praskotem ohně se láme,
a u cesty nezralé ovoce naše reflexem západu zraje.

První sníh

Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý
jak zimy nevěsta - však smutná, bledá…
sta stromů k nebi suché ruce zvedá
a prosí o pomoc, leč marně kvílí…

A jízda větrů po krajině pílí
a k sňatku tomu svědky - mrazy hledá,
a s nebes výšin mlha tmavošedá
jak závoj v lože svatební se chýlí…

Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem -
Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása,
jež vábila nás lesem, luhem, polem?

Aj, první sníh! Jak duší to as víří,
když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá
svým dechem první sněhobílé chmýří?

Iluse

Já k oknu sedl kouře cigaretu
a zamyšleně před sebe se díval,
kol mojí hlavy dýmu mrak se stmíval,
a duch můj voněl k upomínek květu.

A pojednou - snad z myšlenek těch letu
neb dýmu modrý zavinil to příval -
před zrakem mojím obraz dívky splýval,
dvé na mě špule usměvavých retů…

Jak krása věčně tmavý vlas jí kouzlí!
A líbat, líbat, líbat svůdně volá
těch ňader dvé, jež pod krajkou se kouzlí.

Jak v blahém snu se slastí hlava točí…
Já odfouk dým… Ó marnost, marnost holá!
Jen prázdný soumrak mhouří na mě oči.

Ó sílo extasí a snů...

Ó sílo extasí a snů, z níž umění
plá barev vějířem a v tónech burácí!
Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení,
jak z etheru se světlo nití vibrací.
Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval,
o moci vítězná, jež v inspiraci pláš,
jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval,
když oběť krvavou naň kladl Eliáš!

V mé duši smutek dlí a hořké vůně teskné,
myšlenka má je voskovicí světla mdlého,
jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne
na oltář věčný postavena Neznámého.

Žen žhavý ret mé krve vášní neroznítil
a lásky šílenství mi v zracích nezaplálo,
žár bílý rozkoše mi v nervech nezasvítil
a vůní přátelství jsem v žití vdýchal málo.

Sám v tiché klausuře jsem počet žití řešil
a jenom nad svých snů jsem záhonem se shýbal,
víc nežli v životě jen v myšlenkách jsem hřešil
a přelud miloval a páru tuh svých líbal.

Mé jaro bylo smutnou, elegickou písní,
již tichým tremolem mi život zahrál flétnou,
a dny mých radostí, jak v trávy trs, jenž tísní
se při zdích, ve dlažbě, když kapky rosy slétnou.

Mé vzpomínky jsou bez barev a beze vláhy,
jak protěž v herbáři, jenž bílou plísní dýše;
nakyslý parfum chudoby jsem dýchal záhy
a ponížených žeň jsem klidil na své líše.

Zář grandiosní vesmíru když v zrak mi padla
sil věčných tajemstvím a osnovami světla,
v mou duši odražená kosmu od zrcadla
v ohnisko palčivé a krvavé se střetla.

Puch krve sražené jsem dýchal z dějin zvěstí
a hrůzu Neznámého z vlastní duše hloubi,
a zřel jsem v žití hru, kde bledý přelud štěstí,
jak v perleti, se lomem vrchních vrstev snoubí.

Netoužím žízně své u žití svlažit břehů,
jak Gedeonův voj u zdrojů píti z dlaně:
paprsků mystických jsem v duši sebral něhu
a v chrámu Tajemství jsem klekl zadumaně.

Je smutná duše má a plna vůně teskné,
má myšlenka je voskovlcí světla mdlého,
jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne
na oltář věčný postavena Neznámého.

Ó sílo extasí a snů, z níž umění
plá barev vějířem a v tónech burácí!
Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení,
jak z etheru se světlo nití vibrací.
Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval,
ó moci vítězné, jež v inspiraci pláš,
jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval,
když oběť krvavou naň kladl Eliáš !

 

Poezie klasická – nové knihy

Básník Čchi Paj-š´ Verše od bazénu spadlé hvězdy aneb proč by měla být poezie srozumitelná

Nakladatelství Brody vydalo v roce 2002 v převodu Josefa Hejzlara sbírku čínských básní, kterou jsem shodou okolností dostal l...

Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený

Přemýšlivá a krásně vroucí je Mikuláškova poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře...

Bohumil Mathesius. Zpěvy staré Číny, nejobšírnější antologie čínské poezie

Tři sbírky čínských veršů vydané Bohuslavem Mathesiem, jsou zatím nejobšírnější antologii čínské poezie v češtině. ...

Antonín Sova. Zpěvy domova jsou klenotem české poezie

Celý druhý oddíl knihy Sovovy mluví řečí Soucitu a vzdoru: patosem, sebetrýzněním, kolektivním hněvem, planoucím akcentem ...

Malá recenze na život básníka Jana Skácela

Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla prav...

Inspirující myšlenky...

Člověk se stal soudcem. --- „Ještě slovo,“ zavolal na něho majestátní lev, „než vyneseš rozsudek! Podle jakého pravidla, člověče, chceš určit naši cenu?“ --- „Podle jakého pravidla? Bezpochyby,“ odpověděl člověk, „podle stupně, v jakém jste mi více nebo méně užiteční.“ --- „Znamenitě!“ odpověděl uražený lev. „Jak hluboko bych pak musil stát pod oslem! Ty nemůžeš být naším soudcem, člověče! Opusť shromáždění!“
Gotthold Ephraim Lessing, Bajky