blatny ivan

Životní úděl básníka Ivana Blatného je jedním z velkých českých osudů 20. století. Reinerova kniha o něm vypovídá svrchovaným způsobem.


Martin Reiner se poezií a osudem básníka Ivana Blatného (1919–1990) zabývá usilovně již třicet let.
Byl autorem scénáře prvního televizního dokumentu o Blatném a desítek novinových článků a rozhlasových pořadů, stál za převozem Blatného pozůstalosti z Londýna do Památníku národního písemnictví, organizoval slavnostní ukládání ostatků Blatného na brněnském Slavíně a významně se podílel i na umístění básníkovy pamětní desky na jeho rodném domě na Obilním trhu.

basnik blatny reiner

V roce 2000 začal pracovat na románu o básníkově nevšedním životním příběhu.
Blatný zažil v Československu nejprve velkou literární slávu, po své emigraci do Anglie v březnu 1948 pak naprostý pád a snahu o vymazání svého jména z českých literárních dějin. Reinerův román je strhující text, který se zabývá nejen básníkovým životem, ale též literárním kontextem, dobou a místy, na nichž Ivan Blatný žil.
Dozvíme se zde mnoho z literárního života první republiky, stejně jako zajímavé detaily z přátelství mezi Blatným, Ortenem, Kainarem, Chalupeckým, Nezvalem a dalšími. Nahlédneme do protektorátních let a hrůz heydrichiády.
Po Blatného emigraci dostaneme možnost seznámit se s intrikami, jimiž dlouhé roky žil český politický exil, stejně jako s činností komunistických agentů v zahraničí. A básníka neopustíme ani v blázincích, v nichž strávil většinu z čtyřiceti let svého života v Anglii. Kniha je nabitá dosud neznámými informacemi, zároveň je však silně emotivní.

Foto: Ivan Blatný v Londýně

Básník / Martin Reiner / nakladatelství Torst, 2014

Jitro v září

Skořápky vajec, slupky jablek, zvadlé chrysantémy,
aeroplány obletují zemi,

pes v boudě spí a léto ztrácí se.
Hrušky a hrozny voní na míse.

Hadice v trávě, podběl na záhonku,
lehounký vítr, kolébání stonků,

zahradnické nůžky, zvonky, kroky, svět.
Jak se mi dýchá! Ještě mnoho let.

Podzim

Shrabovat listí v parcích, jaká klidná práce.
Přecházet sem a tam a pomalu se vracet,
jako se vrací čas, jako se vrací dálka,
nostalgická jak známky na obálkách.

Našel jsem dopis, jenom tužkou psaný,
smazaný deštěm, zpola roztrhaný.

Ó dobo dopisů, kde jsi, kde jsi?
Jak Rilke psal jsem dlouhé dopisy;
teď mlčím, sbohem, přišel listopad.
Ryšaví koně vyjíždějí z vrat.

Sonety

Dostal jsem balíček, oříšky, čokoládu,
kouřím a píši si, už bude nový rok.
Ten starý znavený nechejme zemřít vzadu,
vítejme novou krev do kolébavých slok.

Zas budu plést a rýt, zas půjdu na zahradu,
zas budu při práci sledovat jejich tok.
Sonety, jaká slast, verš za verš něžně kladu,
pomalý, rytmický a vážný jejich krok.

Zde máme nadílku až na Boží hod ráno,
co dáš mi Gertrudo, co dáš mi Mariano?
Mé múzy dejte mi hrst nových, svěžích slov.

Snad někdo napíše jak Rilke Kappusovi,
snad někdo napíše a ocení mne, kdo ví?
Snad budem ještě žít, než půjdem na hřbitov.

Poezie klasická – nové knihy

Antonín Sova. Zpěvy domova jsou klenotem české poezie

Celý druhý oddíl knihy Sovovy mluví řečí Soucitu a vzdoru: patosem, sebetrýzněním, kolektivním hněvem, planoucím akcentem ...

Básník Čchi Paj-š´ Verše od bazénu spadlé hvězdy aneb proč by měla být poezie srozumitelná

Nakladatelství Brody vydalo v roce 2002 v převodu Josefa Hejzlara sbírku čínských básní, kterou jsem shodou okolností dostal l...

Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený

Přemýšlivá a krásně vroucí je Mikuláškova poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře...

Bohumil Mathesius. Zpěvy staré Číny, nejobšírnější antologie čínské poezie

Tři sbírky čínských veršů vydané Bohuslavem Mathesiem, jsou zatím nejobšírnější antologii čínské poezie v češtině. ...

Malá recenze na život básníka Jana Skácela

Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla prav...

Inspirující myšlenky...

Politická karikatura se samozřejmě objevuje i po roce 1989: tentokráte už nejen jako kritika předchozího, ale také jako reflexe stávajícího. Humoristický časopis Dikobraz se po dobu své existence přizpůsoboval dobovému ovzduší. Byl založen v červenci 1945 jako nezávislé periodikum a v období po roce 1948 jej zcela ovládla komunistická strana. Levicové zaměření časopisu bylo však citelné již v počátcích. V období po srpnu 1968 můžeme vnímat nesouhlas redakce s okupací Československa, avšak v následujícím období, během normalizace, má časopis blízko k většinovému proudu a ke kritice kapitalistického nepřítele. Po událostech v listopadu 1989 zaplavuje vlna optimismu také redakci Dikobrazu, jehož poslední číslo vyšlo bohužel již 14. března 1990.