blatny ivan

Životní úděl básníka Ivana Blatného je jedním z velkých českých osudů 20. století. Reinerova kniha o něm vypovídá svrchovaným způsobem.


Martin Reiner se poezií a osudem básníka Ivana Blatného (1919–1990) zabývá usilovně již třicet let.
Byl autorem scénáře prvního televizního dokumentu o Blatném a desítek novinových článků a rozhlasových pořadů, stál za převozem Blatného pozůstalosti z Londýna do Památníku národního písemnictví, organizoval slavnostní ukládání ostatků Blatného na brněnském Slavíně a významně se podílel i na umístění básníkovy pamětní desky na jeho rodném domě na Obilním trhu.

basnik blatny reiner

V roce 2000 začal pracovat na románu o básníkově nevšedním životním příběhu.
Blatný zažil v Československu nejprve velkou literární slávu, po své emigraci do Anglie v březnu 1948 pak naprostý pád a snahu o vymazání svého jména z českých literárních dějin. Reinerův román je strhující text, který se zabývá nejen básníkovým životem, ale též literárním kontextem, dobou a místy, na nichž Ivan Blatný žil.
Dozvíme se zde mnoho z literárního života první republiky, stejně jako zajímavé detaily z přátelství mezi Blatným, Ortenem, Kainarem, Chalupeckým, Nezvalem a dalšími. Nahlédneme do protektorátních let a hrůz heydrichiády.
Po Blatného emigraci dostaneme možnost seznámit se s intrikami, jimiž dlouhé roky žil český politický exil, stejně jako s činností komunistických agentů v zahraničí. A básníka neopustíme ani v blázincích, v nichž strávil většinu z čtyřiceti let svého života v Anglii. Kniha je nabitá dosud neznámými informacemi, zároveň je však silně emotivní.

Foto: Ivan Blatný v Londýně

Básník / Martin Reiner / nakladatelství Torst, 2014

Jitro v září

Skořápky vajec, slupky jablek, zvadlé chrysantémy,
aeroplány obletují zemi,

pes v boudě spí a léto ztrácí se.
Hrušky a hrozny voní na míse.

Hadice v trávě, podběl na záhonku,
lehounký vítr, kolébání stonků,

zahradnické nůžky, zvonky, kroky, svět.
Jak se mi dýchá! Ještě mnoho let.

Podzim

Shrabovat listí v parcích, jaká klidná práce.
Přecházet sem a tam a pomalu se vracet,
jako se vrací čas, jako se vrací dálka,
nostalgická jak známky na obálkách.

Našel jsem dopis, jenom tužkou psaný,
smazaný deštěm, zpola roztrhaný.

Ó dobo dopisů, kde jsi, kde jsi?
Jak Rilke psal jsem dlouhé dopisy;
teď mlčím, sbohem, přišel listopad.
Ryšaví koně vyjíždějí z vrat.

Sonety

Dostal jsem balíček, oříšky, čokoládu,
kouřím a píši si, už bude nový rok.
Ten starý znavený nechejme zemřít vzadu,
vítejme novou krev do kolébavých slok.

Zas budu plést a rýt, zas půjdu na zahradu,
zas budu při práci sledovat jejich tok.
Sonety, jaká slast, verš za verš něžně kladu,
pomalý, rytmický a vážný jejich krok.

Zde máme nadílku až na Boží hod ráno,
co dáš mi Gertrudo, co dáš mi Mariano?
Mé múzy dejte mi hrst nových, svěžích slov.

Snad někdo napíše jak Rilke Kappusovi,
snad někdo napíše a ocení mne, kdo ví?
Snad budem ještě žít, než půjdem na hřbitov.

Poezie klasická – nové knihy

Antonín Sova. Zpěvy domova jsou klenotem české poezie

Celý druhý oddíl knihy Sovovy mluví řečí Soucitu a vzdoru: patosem, sebetrýzněním, kolektivním hněvem, planoucím akcentem ...

Malá recenze na život básníka Jana Skácela

Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla prav...

Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený

Přemýšlivá a krásně vroucí je Mikuláškova poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře...

Sapfó, smyslná řecká lyrika, dva tisíce let stará

Básnířka Sapfó v hlubokém starověku skutečně existovala. To, co z ní udělalo legendu, byla ztráta většiny z jejího díl...

Miroslav Holub. Český vědec a světoznámý básník doma neznámý

Miroslav Holub (1923 – 1998), povoláním imunolog, patří k nejznámějším českým autorům ve světě, stejně jako třeba Kund...

Inspirující myšlenky...

Šavle a bodáky, jak vy též sám uznáte, nepoužívají se k poctivé práci. Šavlemi a bodáky nedobývám ze země ničeho. Ručnicemi a děly neořu. Šavlemi mohu ale krájet lidi, bodáky párat břicha svých bližních a ručnicemi a děly postřílet doma svého vlastního otce a zastřelit bratry. A tomu všemu říkáte nutnost. Chcete se dovolávat Boha k neobyčejné vraždě. Když se dva honci prasat pobijí, ženete je před soud a odsuzujete pro pár bezvýznamných ran. Sami ale tisíce lidí ženete do války, kde nutíte je zabíjet se navzájem, pro zájmy jednotlivce, který náhle prohlásil, že je uražen. A poněvadž sám nemá tolik odvahy se řezat, prohlašuje to za urážku státu, zbaví rodiny živitelů, navádí tisíce lidí ku žhářství a vy, kteří hlásáte lásku k bližnímu a vraždu pokládáte za smrtelný hřích, asistujete každému zákeřnictví a před bitvami modlíte se, aby to dobře dopadlo. A jak jinak si to slovo dobře představujete, než ve formě 'vraždy'? Ovšem že to jmenujete jinak. Vlastenectvím, statečným činem obhájců vlasti a podobně.
Jaroslav Hašek, Nazarénští