Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Stanislav K. Neumann. Vdova z Efesu, balada o ženské zradě

neumann vdova z efesu balada

Opomíjený básník Stanislav Kostka Neumann (5.6. 1875 – 28.6. 1947) vás určitě mile překvapí. Vdova z Efesu vyšla v roce

Vdova z Efesu

Letní nocí temná mračna
k tajemnému sněmu jdou,
zřídka luna zatřpytí se
rozervanou oblohou.

Vítr hvízdá, těžká krůpěj
slétne časem v tesknou noc;
sova houká jako člověk
volající o pomoc.

Za městem na pustém kopci
k nebesům ční smutná věc,
na čakanu klátí se tu
pověšený zločinec.

Po svahu se vlní hřbitov
praskajícím stromovím,
černé túje houpají se,
hrobka někdy zdivem svým

mezi nimi zabělá se
jako plátno na rubáš...
Pod čakanem v zadumání
mladý žoldnéř stojí stráž.

Noc tak dlouhá připadá mu,
plna chmurných záchvěvů.
Hledě v dálku touží tiše
po číši a po zpěvu.

A tu s větru utišením
zdá se mu, že slyší sten.
Naříká kdos na hřbitově?
Či byl sluch číms podveden?

Ale sten se opakuje.
Ženské slyší kvílení.
Ke hřbitovu mladý žoldnéř
sestoupiti nelení.

Blikající světélko mu
na hřbitově značí cíl.
Zvědavě se blíží k hrobce,
z které nářek zní a kvil.

Mladá vdova jako anděl
na rakvi tu spočívá,
plavým vlasem stírá slzy,
tělo, jež se zachvívá,

tiskne k rakvi, i v tom bolu
nevýslovně spanilá.
Mladý žoldnéř sotva dýše,
jak ho krásou zmámila.

Odvahy si vposled dodá,
usedne k ní na rakev.
"Paní, nezoufejte," šepce,
"život pláč dnes, zítra zpěv."

Vdova nedbá však, co šepce
jinoch touhou zmámený.
V nářku obejímá rakev
bělostnými rameny.

Marno všecko domlouvání.
"Sbohem, paní bláhová!"
Žoldnéř navrací se smutně
cestičkami hřbitova.-

Pod čakanem v zadumání
ženy kvil a větru svist
slyší ve tmě, chvílemi však
zachvěje se jako list.

Pomalu tu o samotě
lepší řeč mu napadá,
k smělejšímu počínání
touha srdce nabádá.

Noc se zdá být nekonečná,
zezdola dál nářek zní.
Mladý žoldnéř sestupuje
znova ke zdi hřbitovní.

Blikající kahanec teď
jako hvězda vede ho.
Znova na rakev si sedne
vedle těla mladého.

"Paní moje, jste tak mladá,
krásná jste a plna vnad.
Kdopak bude v mladém věku
život takhle odmítat!

Paní moje, posaďte se,
vypovězte mi svůj žal.
Paní moje, nezoufejte,
já bych za vás duši dal."

Ruku vztáhne, lehce hladí
ramena i prstíky,
slova útěchy a prosby
šepce její ve vzlyky.

Polehounku pomáhá jí,
aby mohla usednout.
"Paní moje, vaše slzy
na svém srdci cítím žhnout."

Ztišila se, zodpovídá
šeptem jeho otázky.
Že chce umřít, nechce žíti
bez muže a bez lásky.

Že již po tři dni a noci
bdí tu v slzách, o hladu.
"Paní moje, nezoufejte,
život dá vám náhradu."

Zaúpěla, velké slzy
hrnou se jí zpod víček.
"Vždyť my jsme se milovali
tak jako dvé hrdliček."

Znova klesá k dřevu rakve
jako smyslů zbavena,
vine kol ní křečovitě
bělostná svá ramena.

Marno všecko domlouvání.
U cíle se skoro zřel
mladý žoldnéř, ale teď mu
zbývá jen, aby odešel.

V temnou noc, kde vítr hvízdá,
volá ho i povinnost.
"Sbohem, paní, pamatujte,
meze že má také ctnost!"

Pod čakanem v zadumání
kráčí sem a kráčí tam.
Temná noc však nezháší mu
v mladém srdci mocný plam.

Před očima stále vidí
vdovu za hřbitovní zdí;
míří dolů, váhá, stane,
vposled rozhodnuv se dí:

"Poprvé mne neslyšela
pro bol, jejž nic neztiší.
Podruhé mi naslouchala.
Potřetí mne vyslyší."

Kol čakanu, na čakanu
zdá se v pořádku vše být.
Po třetí jde mladý žoldnéř
smutnou vdovu potěšit.

Sedí na rakvi jak spící,
tvář má v dlaních pod vlasem;
slzy vyschly, nářek usnul,
mysl zdá se jata snem.

"Paní krásná, musel jsem vás
ještě jednou spatřiti!
Paní drahá, dovolte mi,
bych směl vlas váš hladiti."

Usedne k ní, ruku svou jí
kolem pasu ovine.
Ejhle, vdova nebrání se!
Jako dítě nevinné

na prsa mu hlavu složí,
když ji k sobě přitiskne.
Mladý žoldnéř nad svým štěstím
věru divže nevýskne.

Odsunuje dlaně s líček
a vlas, jenž je zaclání,
k zardělému obličeji
s polibkem se naklání.

Dloho trvá políbení.
"Paní krásná, paní má,
rychle, rychle, obejmi mne
ručinkama bílýma!"

O večeři se s ní dělí,
vodu dá ze studánky.
Na líčkách se objevuje
úsměv jako červánky.

"Paní krásná, paní moje,
obejmi mne vesele,
nežli kohout vyžene nás
z tvrdé naší postele!"

Kahan prská, uhasíná.
"Paní moje, objímej!"
Rakev chví se; vítr hvízdá.
Mrtvý lež a nevstávej!

"Ještě jednou, paní moje,
paní krásná jako květ!"
Že se vezmou, slibují si,
když se s nimi točí svět.

A když vyjdou z temné hrobky,
v dáli šeří den se již.
K čakanu se dívá žoldnéř.
"Paní, běda, nevidíš?!"

Vzhůru běží beze smyslů,
hrůzou trne celičký.
Z čakanu jen uříznutý
provaz visí bez kličky.

Marně rozhlíží se kolem,
klička pryč a mrtvý s ní!
Číhající odnesli jej
zločincovi příbuzní.

"Paní drahá, toť můj ortel.
Viset budu ještě dnes."
Zachvěla se, zaplakala.
Z očí čtvera mluví děs.

"Paní, dobrá rada drahá,"
dí, když dlouho mlčela.
Náhle chytne ji a mumlá:
"Dej mi svého manžela!"

Zbledla, pak ho políbila.
Do hrobky jdou pospolu.
Otvírají těžkou rakev,
vynášejí mrtvolu.

V nové kličce nové tělo
táhnou, táhnou na čakan.
Roztřásá je při té práci
ranní chlad a větru van.

Ale když již hotovi jsou,
muž se bije na čelo:
"Paní drahá, zločincovi
jedno ucho chybělo!"

Ještě jednou zachvěla se,
kynula pak s úsměvem:
"Celého jsem ti jej dala,
tak si i to ucho vem."

Znova tělo k zemi klesá,
složili je, žoldnéř ťal.
Za chvíli se mrtvý opět
na čakanu rozhoupal-

Kohout zpívá, vítr hvízdá,

v mracích slunce vychází.
Chladné je to letní ráno,
až člověka zamrazí.

Pod čakanem v zadumání
mladý žoldnéř stojí stráž.
Na město se dívá z kopce:
"Moje milá, jak se máš?"

 

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... poezie klasická Neumann Stanislav Kostka

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit