Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Slovo k rehabilitaci jedinečné fotopoezie Viléma Szpyka

szpyk koraby v hlubokych ocichČeská literární kritika přijala jeho poezii a romány až na vzácné výjimky  nepříznivě,  ale doba Szpykova tvořivého života ještě nebyla sto uvědomit si, co ještě dalšího (tentokráte průkopnického) přináší domažlický rodák české umělecké kultuře.

Kdo byl Vilém Szpyk?
Narodil se 1902 v Domažlicích a zemřel roku 1939 v Praze. Novinář (redigoval Ozvěny divadla Vlasty Buriana a různé hospodářské časopisy), výtvarník, žil v Praze. Sbírky: Koráby v hlubokých očích (s autorovými „fotosyntézami“, 1924), Bolest krásné naděje (1933) a další. – Prozaik (Vysoké napětí, Selská madona), překládal J. Delteila, H. de Balzaca a další.“ (In: Ivan Wernisch: Zapadlo slunce za dnem, který nebyl. Brno: Petrov, 2000)

Nikoli, nebudeme opravovat tímto článkem neúplnosti v encyklopedii zapomenutých. Neb jisto jest, že ani Wernisch a jeho sekundanti Vratislav Färber a Michal Šanda v roce 2000, ani recenzenti z let dvacátých a třicátých nedomysleli to nejdůležitější: vedle básníka, romanopisce a velice nadaného překladatele byl Vilém Szpyk v pravém smyslu slova experimentátor, tvůrce syntetického umění, novátor.

Česká literární kritika přijala jeho poezii a romány až na vzácné výjimky  nepříznivě,  ale doba Szpykova tvořivého života ještě nebyla sto uvědomit si, co ještě dalšího (tentokráte průkopnického) přináší domažlický rodák české umělecké kultuře.
Když jsme si v lednu 2014 připomněli, že sedmdesát pět let tomu, co Vilém Szpyk navždy opustil rodinu, přátele a čtenáře, posoudili jsme Szpykův přínos původní české poezii jako nevýrazný, druhosledný, a naopak jsme vyzdvihli Szpykovu výraznou vlohu překladatelskou. Potřebu revokovat nemáme.
Vilém Szpyk, věnující pozornost moderní francouzské literatuře, v pouhých čtyřiadvaceti letech  a už s obdivuhodně suverénní vypravěčskou dikcí uvedl do povědomí českého (ovšemže náročného) čtenáře hned dva - v domovské Francii  oceněné -  romanopisce: Panaita Istratiho (Kyra Kyralina, 1926) a Josepha Delteila (Cholera, též 1926); a kdyby už nikoho jiného, zásluhu to nesníží.

Ovšem truchlivé jubileum a neunavitelná progresivita tvůrčí osobnosti si žádají vzpomenout na Szpyka ještě jednou: vždyť je tomu bylo právě devadesát let, kdy vstoupil do literatury.

Jeho typograficky vynalézavě vypravená knižní prvotina „Koráby v hlubokých očích“ na autora vyzradila snadnou ovlivnitelnost, ba příklon k epigonským pokleskům, ovšem už tato útlá knížečka vnesla nové do knižní kultury. Ono novum nazval Szpyk poetickou fotosyntézou a okolí termín přijalo, namnoze ovšem s nelítostnou ironií, ba posměchem.
K těm, kterým literární kritika nebyla skrytou formou autoterapie, patřili Jan V. Sedlák a V. Prokůpek. Sedlák, i přes výhrady k básním, hned na úvod Szpykovy umělecké dráhy poukázal na to, že „autor věnoval na svou prvotinu po vnější stránce hodně“ (Kritika č. 6 – 7/1924), za čímž i po devadesáti letech spatřujeme fakt neobvyklého, zažité přesahujícího. Mimochodem: též neokoukaná typografie je ze Szpykovy tvůrčí dílny.
A  V. Prokůpek (Venkov 4. 6. 1929) už Szpykovy novátorské experimenty seriózně okomentoval:
„V poslední době velmi vzrůstají snahy o grafickou výpravu knih a jedním z těchto propagátorů jest mladý básník Vilém Szpyk. Právě chystá knihu veršů „Labutí píseň“ a ta bude u nás první básnickou knihou s fotomontáží. Účelem jeho je vzbuditi fantazii do té míry, aby obrazivost čtenáře si jasně představovala sloky a slova, aby básně mohl číst s porozuměním prostý dělník jako vzdělaný intelektuál. Měli jsme příležitost viděti tak tištěnou jen jednu báseň z chystané knihy a ta nás poučuje o tom, že obrazový doprovod k básni může jí býti ke škodě v míře větší, než na prospěch. Ovšem záleží na tom, v jakém poměru je fotomontáž k výslednému smyslu básně, zdali není lepší než báseň sama.“

sztyk letem svetem 1927
Fotopoezie z roku 1927

To Václav Hrbek, jemuž recenze tiskl Lumír, neměl pro Szpykovy novoty pochopení ani v nejmenším.
V recenzi na knihu básní „Líheň“ jedním dechem vychrlil (Lumír r. 60/1933-34) , že Szpykovi nestačí už jen tisknouti poesii bez interpunkce, nestačí mu škrtnout velká písmena u vlastních jmen, názvů, v počátku vět atd. Jeho knihy vycházejí dokonce na barevném papíře, tištěny tu červeně, tu modře, tu zeleně – prý kuriozita takřka křičící po snobech. A když básník vydal sbírku „Bolest krásné naděje“ a v jejím závěru oddíl „troubadour – filharmonie“ s dovysvětlením, jak se má jeden z veršů deklamovat, Václav Hrbek přispěchal s kritickou výhradou opět (Lumír r. 61/1934-35).

Ale V. Brtník chtě nechtě vskutku připustil jistou hudebnost Szpykových básní (Venkov 8. 4. 1934).
Kdeže by některý recenzent připustil, že Szpyk má racionálně zdůvodněný syntetický program a že chce a) pro čtenáře nové estetické prožitky a b) pro samu poezii více příznivců.

Artuš Černík? Ve zdrcující recenzi opět na sbírku „Bolest krásné naděje“  nazval Viléma Szpyka primitivem (Čin č. 18/1934).
V takové případě musela na Szpyka zapůsobit jako pohlazení recenze P. G. Hlbiny, který ozvou na „Bolest krásné naděje“ v měsíčníku Elán (r. IV., 7/1934) vyslovil názor, že zvolené fotosyntézy dýchají lyrismem a že „surrealistický proud veršů volně se rozlévajících bez interpunkce chce naznačit život jako neustálou změnu, pro kterou smrt je jen obnovou“ a dokonce že „některé části sbírky je možno položit vedle nejlepších děl české poezie“.

Pakliže nám šlo uvedenými příklady reflexí o postižení skutečného rozsahu experimentů nekonvenčního novátora Szpyka, zároveň s tím též o náčrt novátorovy dobové umělecké – (ne)prestiže. A je pozoruhodnou hrou osudových náhod, že od umělcovy předčasné smrti musilo uplynout rovných sedmdesát let, aby si kulturní veřejnost uvědomila, že Szpykova umělecká prestiž má rozměr historický.
Ve výpravné studii „Foto/montáž tiskem“ (Praha: nakladatelství KANT, 2009 – Karel Kerlický, 2009) se její autor Jindřich Toman k osobnosti Viléma Szpyka vrací, aby ji vyobrazil v dosud nejkonzistnější a hlavně afekty nezpochybněné sondě do umělcova naprosto originálního světa fotosyntézy a fotopoezie. Forma poezie, mínil Szpyk,  sterilizovaná citovým fondem, bohatne každým doplňkem, jenž zhmotňuje asociaci vjemů v čtenářových smyslech. A právě tím, byl přesvědčen, je dán předpoklad pro doprovod poezie fotosyntézami.

S odstupem tolika desetiletí se ukazuje, jak velice nechápala a jak velice nespravedlivá byla dvacátá a třicátá léta k „podivínovi“, který usiloval dodat básním  dimenzi vizuálního. Nikoli samoúčelně, nikoli pro výstřední odlišnost, nýbrž – s Jindřichem Tomanem řečeno - pro pokus „vrátit poezii život“.
Čas uvedl na pravou míru smysl Szpykových uměleckých postupů. Zároveň je rehabilitoval.

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit