citarny 2 col 600

Stupidita není hloupost a není dědičná, stupidita nás ovládne, když přestaneme myslet. Stupidita je tedy naučená. Člověk, který se přestane vzdělávat jen proto, že dokončil školu, je navždy a beznadějně odsouzen k průměrnosti, bez ohledu na jeho povolání a dosažené vzdělání.
Cesta k vnitřní rovnováze i pomyslnému úspěchu je cestou neustálého získávání nových znalostí a hledání souvislostí. Sebevzdělávání je hlavní prioritou každého myslícího člověka. A mezi činnosti, které aktivně rozvíjí naše myšlení, patří čtení knih, které mají mimo jiné jednu fantastickou vlastnost. Můžeme diskutovat s jejích autory kdekoliv na světě a kdykoliv v čase a tak sdílet jejich myšlení a názory v konfrontaci s naším pohledem na svět.

Smysl života není složitý. Smysl života je v tom, že jsme tady pro druhé.
Díky tomu přežíváme jako individua i jako společnost. Míra chápání souvislostí a schopnost je aplikovat v našem kolektivním životě jsou tím, co z nás činí člověka ve smyslu Homo sapiens.
Bez schopnosti sdílet informace předchozích generací bychom dosud povykovali v lese a sbírali bobule. Bez kontinuity vzdělávání po dlouhé generace, by celé lidstvo ovládl primitivismus pudů.

Inteligence vždy povstává z rozkvětu myšlení. A knihy jsou důležitou částí pro její rozvoj. Lidská společnost a jedinci, kteří nekladou hlavní priority směrem ke svobodnému vzdělávání, jsou na cestě ke své záhubě. Otázka je, kde na této cestě zrovna jsme, a co zítra se sebou uděláme jako jedinci i jako společnost.

Mik Herman, editor

O PROJEKTU
Citarny.cz, je dobrovolný literárně - vzdělávací a informační portál s knihami pro lidi, kteří si myslí, že svobodné vzdělávání je nedůležitější část kolektivní inteligence.

Projekt Čítárny vznikl v roce 2001 a je dnes nejstarším fungujícím projektem v této oblasti v České republice.
Vlastní internetový portál byl spuštěn v roce 2001 a do plného provozu uveden v následujícím roce. U jeho zrodu stál Mik Herman a Dušan Pavlica. Projekt je pravidelně technologicky inovován a je financován z privátních zdrojů.

ČLÁNKY NA MAGAZÍNU ČÍTÁRNY JSOU ŠÍŘENY:
Creative commons
Články smíte šířit, kopírovat, distribuovat a sdělovat dílo veřejnosti za podmínek uvedených v Creative Commons.
Články nesmíte jakkoliv komerčně využívat.

ČLÁNKY NEJSOU HONOROVÁNY!

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik