Image


Eva Bernardinová
(*4. 11. 1931, Praha - †12. 12. 2016, Praha)

prozaička a básnířka

Vystudovala v Praze filozofickou fakultu (obor čeština – literární věda) a v roce 1956 získala doktorát filozofie. Po krátkém působení v literární redakci Československého rozhlasu v Praze následovala manžela na stavbu Orlické přehrady do Solenic. Zde pracovala jako knihovnice, prožila zde s rodinou dvacet let a narodily se jí tu dvě děti. Toto prostředí se jí stalo trvalým inspiračním zdrojem pro literární tvorbu. V roce 1982 se vrátila do Prahy a pracovala jako redaktorka v časopise Tvorba a literární příloze Kmen, poté v Památníku národního písemnictví. Spolupracovala se školami pro nevidomé a počátkem 90. let 20. století se zasloužila o zrod projektu Book handicap.

Debutovala koncem 60. let lyrickou poezií, ale pozornost čtenářů i literární kritiky na sebe strhla až dvoudílným románem pro děti Kluci, holky a Stodůlky. Již sám titul románu odráží kolektivnost dětského hrdiny, jenž je zachycen v obecných rysech chlapeckého a dívčího univerza a situován do české vesnice 70. let 20. století. Hlavní protagonisté – sourozenecká dvojice Honza a Anička Voříškovi a jejich rodiče – zastupují sociologicky zobecnitelné typy, které odpovídají dobovým ideálům. Výseč z jejich každodenního života se odvíjí v kronikářské kompozici bez ústředního epického vrcholu. Bernardinová zaujala schopností plasticky vykreslit dětský svět a prostřednictvím personální vypravěčské situace do něj přirozeně začlenila i náhled dospělých. Román byl zapsán na Čestnou listinu IBBY.

V próze o nelehkém zrodu vodáckého oddílu Děti na vodě se autorka opět vrací k venkovskému prostředí. Počátkem 90. let 20. století Bernardinová vstoupila na pole dívčí četby pentalogií o současné vesnické dívce (Blanka, obyčejná holka, Blanko, usmívej se, Blanko, představ si, Ahoj, Blanko!, Blanka a Jirka). Pokusila se vytvořit breviář dívky od počátků puberty až po dospělost. Široké časové rozpětí příběhu jí umožnilo nastolit řadu témat, do té doby v literatuře pro mládež tabuizovaných: sexuální výchova, mentální handicap, náboženské vyznání, v posledních dílech k nim přibyly i pokusy o interpretaci historických událostí a současné politické situace. Bernardinová pojednává tato témata otevřeně, leč problematická jsou její východiska ideová i umělecká. V průhledných, účelově volených aranžmá podává zjednodušené instrukce a o selhání uměleckém svědčí i autorčin jazyk, který přímo mísí prostředky triviální literatury se snahou o básnický výraz.

Povrchnost a tezovitost autorka překonala v románu pro děti Ahoj, bráško. V něm vychází z vlastních zkušeností s prací pro handicapované a líčí obtížnou situaci rodiny, jež se musí vyrovnat s traumatizující skutečností, že jejich druhé, toužebně očekávané dítě se narodilo jako nevidomé. Autorce se zde podařilo propojit edukativnost se zážitkovostí a přesáhla hranice dětské četby. Výrazný příklon k tzv. pomocné literatuře, která se v písemnictví pro děti zaměřuje na umělecké ztvárnění závažných společenských problémů s cílem nabídnout návod k jejich řešení, je v souladu s autorčiným vlastním krédem „být užitečnou spisovatelkou“.

Výběr z biografie
Kluci, holky a Stodůlky, 1. a 2. díl (Albatros, 1975,1978)
Děti na vodě (Albatros, 1989)
Láska (73 lekce) (Československý spisovatel, 1989)
Blanka, obyčejná holka (Erika, 1993)
Blanko, usmívej se (Erika, 1994)
Blanko, představ si (Erika, 1995)
Ahoj Blanko! (Erika, 1998)
Blanka a Jirka (Erika, 2003)
Ahoj, bráško! (1993; Rodiče, 2004) Kniha původně vycházela ve Vlastě na pokračování, je možno ji získat v elektronické podobě na www.neknihy.cz.

"Když jsem byla malá, četla mi babička. Četla mi Kytici K. J. Erbena a taky Babičku Boženy Němcové. Moje babička taky ráda zpívala lidové písně. Do vznícené fantazie se mi často prolínala Polednice nebo Vodník nebo Poklad a k tomu babiččino Trávo, trávo, trávo zelená, kdo tě bude, trávo, žít, až já budu v hrobě hnít, trávo, trávo, trávo zelená… Taky na Starém bělidle zněly písničky mojí babičky. Krajiny se prostupovaly. Bylo to krásné. Ale když jsem pak měla ve škole slabikovat: máma má mísu, Ema má maso, šlo mi to pomalu. Jiné děti už četly plynule a já pořád těžce skládala slova. Myslím, že to bylo také proto, že jsem si nedokázala při slabikování nic představovat.
První knížka, kterou jsem si sama přečetla, byla o myšce. Název si už nepamatuju, spíš tu práci, kterou mi to dalo."

Inspirující myšlenky...

Dolanský mlýn najednou se zastavil. Byloť to ponejprv zas po třiceti letech. Tenkrát zemřel starý mlynář, dnes jeho syn. Mlýn dolanský dle starého obyčeje se zastavil při posledním pána svého vzdechnutí a celé okolí nad nenadálým, neobvyklým tím tichem takřka zkamenělo. Štěpy v sadě, obalené květem růžovým a bílým, podivením sebou ani nepohnuly, větřík jasnou hladinu rybníka po celé ráno dovádivě rozzčeřující úžasem zatajil dech, šepotavé rákosí ostýchavě oněmělo. V olších u potoka to utichlo jako v kostele. Strnadi a drozdové o závod v lupenatém jich chládku prozpěvující ani tam již netíkli, co jim selhal průvod ze mlýna. A čáp jako starý mudrc okolo vody zamyšleně se procházeje, zůstal zaraženě na jedné noze stát; nedůvěřivě zíral k mlýnu, jakoby očekával, že bílé to stavení, oblité nejzlatějším slunéčkem májovým, asi tak neočekávaně zmizí, jako v něm zanikl klepot veselý…
Karolina Světlá, Kříž u potoka