ende150

Michael Andreas Ende
(*12. 11. 1929, Garmisch-Partenkirchen – †28. 8. 1995, Filderklinik u Stuttgartu)

Německý spisovatel, herec, básník, autor knih pro děti a mládež.

Narodil se v rodině suerralistického malíře E. Endeho a umělecké prostředí ho od dětství ovlivňovalo. Pak navštěvoval hereckou školu Otto Falckenberga, hrál v mnoha provinčních divadlech. Od roku 1954 se usadil v Mnichově a působil jako spisovatel.

Známým se stal díky bavorskému rozhlasu a mnichovskému literárnímu kabaretu. Endeho první knížka pro děti Jim Knopf und Lukas der Lokomotivführer (česky s názvem Jim Knoflík, Lukáš a lokomotiva Ema, Albatros, 1998) vyšla roku 1961 a dostal za ni Cenu německé dětské knihy, o rok později byla zapsána na Čestnou listinu H. Ch. Andersena.

Spisovatel sice sám tvrdil, že v podstatě nepíše pro děti, ale hlavními postavami jeho děl jsou děti a ústředními motivy jeho tvorby bývá osamocené dítě v konzumní lhostejné společnosti, neumění žít, a také snaha o optimistická řešení těchto problémů. Má velmí čtivý styl přístupný jak dětem, tak dospělým. Domunijící linkou jeho příběhů je jakési hledání opravdovosti ve světě reálném i pohádkovém.

V roce 1974 obdržel Ende za svůj pohádkový román Děvčátko Momo a ukradený čas Cenu německé dětské knihy (německy 1972, česky v Albatrosu roku 1979 a 2005).
Další autorův román Nekonečný příběh (německy 1979, česky 1. vydání 1987 s názvem Příběh, který nikdy neskončí) se proslavil po celém světě zejména jako film, M. Ende však měl k této filmové podobě výhrady.

Bibliografie:
Jim Knoflík, Lukáš a lokomotiva Ema, 1997 (Jim Knopf und Lukas der Lokomotivführer, 1960)
Děvčátko Momo a ukradený čas, 1979 (Momo, 1973)
Příběh, který nikdy neskončí, 1987, také jako Nekonečný příběh (Die unendliche Geschichte, 1979)
Punč přání, 1993 (Der satanarchäolügenialkohöllische Wunschpunsch, 1989)
Vězení svobody, 1994 (Das Gefängnis der Freiheit, 1992)
Dlouhá pouť do Santa Cruz, 2001 (Der lange Weg nach Santa Cruz, 1992)

Oficiální stránky autora: https://www.michaelende.de

Inspirující myšlenky...

Co přesně znamená mít dlouhé vlasy, to se různí od kultury ke kultuře. Například standardní délka vlasů, použitelná pro obě pohlaví, může být rozdílná: o ženě s vlasy po bradu se může říkat, že má vlasy krátké, zatímco o muži s toutéž délkou vlasů se může říct, že má vlasy dlouhé. V angličtině se sousloví „dlouhé vlasy“ svým významem tradičně váže zhruba ke komusi, kdo je umělecky založený, estét. V češtině máme naproti tomu nepěkné rčení „dlouhé vlasy – krátký rozum“, což je v podstatě původem latinské rčení Mulieres longam habent cesariem brevem sensum, vztahující se pouze k ženám, jež zavedl do Čech zřejmě až kronikář Kosmas; do té doby, a do příchodu latinizovaného křesťanství, se obě pohlaví pyšnila dlouhými vlasy, na rozdíl od Římanů té doby. Jakožto popisný výraz byly „dlouhé vlasy“ užívány ve starověku pro franský polobarbarský rod Merovejců a v současnosti jím jsou označováni nadšenci pro klasickou hudbu, jakož i hippies (u nás to jsou „hároši“ nebo „máničky“) a estéti.