Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Vánoce a vánoční poezie i písničky

Tulákovy vánoce | Jiří Žáček

Běžel pes po městě a potkal člověka. Člověk je jako pes,jenomže neštěká.
A pes mu povídá:Pojď se mnou, brachu, k nám, o Štědrém večeru nemá být nikdo sám.
Toulavý člověče, vezmu tě do smečky, psí máma usmaží voňavé řízečky.
Dáme si horký punč, budeme veselí, však i psí Ježíšek ti něco nadělí.
Člověk je jako pes, když ho má někdo rád, chce se mu skotačit a je mu akorát.
Tulák šel s hafanem a za čtvrt hodiny usedl ke stolu v kruhu psí rodiny,
jedlička svítila a došlo na dárky, našli mu zánovní papuče z almárky.
A byli veselí, zpívali koledy, s cukrovím na míse obešli sousedy.
A tulák skotačil s malými štěňátky, byly to Vánoce skoro jak z pohádky.
Člověk je jako pes, to nikdo nezmění, až na to, že nemá ocásek k vrtění.

poezie vanoce basnicky


Vánoční
Karel Kryl

Dříve, než ze stromečku opadá jehličí,
lůžko ti jmelím ozdobím, dám fotku do rámečku, olovo zasyčí,
tvůj krajíc chleba ráno ptákům rozdrobím.

Za tebe sfouknu svíčku, jablko rozkrojím,
bude to hvězda, či snad kříž, či snad kříž,
tvé jméno na balíčku k ostatním připojím,
to abys nemyslel, že už k nám nepatříš.

Za okny spadla vločka a zvonek cinká,
Ježíšek zavřel očka a tiše spinká,
Josef mu ustlal měkce v krabici od kolekce,
spí, tichounce spí.

Kus loje pro sýkory, na stole cukroví,
od zítřka noci ubývá, ubývá,
mráz cukrem pokryl hory, panáček hadrový
a jedna židle, jedna židle přebývá,
a jedna židle, jedna židle přebývá ...


Vánoce dospělých

Jan Skácel

Radostí dětí ohřejí si ruce
budou se usmívat a říkat
jsou tady Vánoce
a bílou nití zaobroubí mráz
to roztřepené
co se v nich obnosilo za tak dlouhá léta

A budou trošku veselí
a trošku smutní
a trošku pobavení sami sebou
a ticho roztáhne svých deset prstů před jejich tváře
a zamrzne do opuštěných ulic

A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní
půjdou si po večeři na procházku
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi
a každý z těch dvou
bude se snažit být ten dospělejší
pečovat o toho druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř Vánoce


Vánoční píseň
Jaroslav Seifert

Rolničky slyším, slyším hlasy,
myslím si: Kdo to přijel asi?
Dlouho už neviděl jsem sáně,
a proto toužím dychtivě
podívat se zas jednou na ně,
pohladit koně po hřívě.
Však venku nikdo. Jenom vrána
do pola sněhem zasypána.

A slyším hudbu. Nechám všeho,
jdu přivítati neznámého.
Kdo je to? Slyším, někdo troubí,
housle se ozvou k tomu vráz
i basa, která zpívá zhloubi.
Nic, jenom tma a ticho v domě
opírají se silou o mě.

A v koši u psacího stolu
hryže si myška. My dva spolu
známe se dávno. Tiše vklouzla
tak jednou ke mně. Od těch dob
je pokoj stále plný kouzla.
Jen, prosím, neplaš, nerozzlob
tu přítelkyni malých dětí,
umí tak krásně vyprávěti.

Vždyť je to ona, myška malá,
jež s Kristem Pánem v seně spala
a viděla, jak Marie Panna
už dlouhou cestou umdlévá
a klesá k zemi uplakaná
na trochu slámy do chléva.
A viděla, jak s nebe rázem
andělé slétali se na zem.

  teď je u mne. Pode dveřmi
tou škvírou chodí ke mně, věř mi.
A od těch dob mi takhle hrají,
rolničky slýchám v tento čas,
okna mi květy rozkvétají
a s nebe slýchám krásný hlas.
Ne obyčejný, ale svatý,
když do tmy ráno vyjdu vraty
a spěchám sněhem na roráty.




Purpura

Jiří Suchý

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Nikdo si nevšímá
Jak život mění se v dým
Snad jenom v podkroví
Básníci bláhoví
Pro ni slzy roní
Hrany jí odzvoní
Rampouchem křišťálovým

Slunce se vynoří
Hned však se k pohoří
Skloní rychle skloní
A pak se dostaví
Dlouhá a pokojná noc

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Po ní k nám vklouzlo
To tajemné kouzlo vánoc

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Voněla předloni
Za rok nám zavoní zas
Snad jenom v podkroví
Básníci bláhoví
Pro ní slzy roní
Květy jim na okno
Odměnou nakreslí mráz

V krajině vánoční
Zvony když půlnoční zvoní
Nesou nám novinu
Že pokryl krajinu sníh
Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Nastal čas vánoc
A rampouchů křišťálových


Vánoční stromeček

Jiří Žáček

Zelenej se, jedličko,
narovnej se maličko,
líbíš se mi, vezmu si tě
budeš vonět v našem bytě.
Dám ti hvězdu na čelo,
večer bude veselo.
Můžu ti to předem slíbit
bude se  ti u nás líbit.


Vánoční

Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až noční půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý, náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světélka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají..."


Advent

J.H.Krchovský

Co samo nezhyne, to lidé povraždí…
sněhem se ubírám k vzrostlému smrku
balíček s provazem nesu si v podpaží
vánoce na krku, vánoce z krku


Vánoce

Pepa Nos

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár měsíců zůstává,
na obloze hvězdy jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár tejdnů zůstává,
na obloze hvězdy jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár dnů už zůstává,
na obloze hvězda jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, poslední den zůstává,
na obloze hvězda jasně svítí, vánoční čas nastává.

Slunce zrána za obzorem vyšlo, podívej se z okna ven,
ať je bláto nebo všude bílo, dneska je ten Štědrej den.


Báseň skoro jako vánoční pohlednice
Václav Hrabě

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje


Romance štědrovečerní
Jan Neruda

Petr usne, sotva lehne;
sotva usne, sen se zvedne:
náhlé světlo po krajině
a tak jasno jako ve dne.

Petr celý vyjevený,
rodinu zří v prostém stáji,
dítě zrovna sluncem září -
v Petrovi až dech se tají.

Vzduch je plný andělíčků,
třpytí se a křídly šumí,
každý zpívá haleluja,
krásně, jak jen anděl umí.

A hle, od vesnice spěchá
všechen lid s radostnou tváří,
napřed muži, staří, mladí,
v čele naši muzikáři.

Vašek velký buben tluče,
Matěj troubí, Martin hude,
Vojta na klarynet píská,
Kuba měchem bas jim dude.

Aj ti hrajou - jako nikdy!
tváře dmou se, lítá ruka -
písnička tak mlaskně skočná,
že až Petru nohou cuká.

Zmlkli. Z řady vystoup' Brichta,
vyšnořený, oholený,
býval kaprál u hulánů,
dnes je řečník vyvolený.

Postavil se, salutuje,
hrubě spustil: "Kriste pane, -
my nevíme, co je psáno,
ale víme, co se stane.

Ty jsi - já jsem - ba jsme všichni -
povídáme - k boží chvále -"
v tom se zajik' - jazyk ztrnul
a nemůže o hles dále.

Ruka v úzkostech se svírá,
ret se jako lupen chvěje -
"Ty's to vyved'!" Petr nahlas
ze sna hulánu se směje.

Ježíšek však milostivě:
"Všichni jste mé hodné děti,
Vaše duše po skonání
hupky na nebe si vletí."

A teď houfně zpívajíce
předstupují hospodyně,
podávají v pytlích, koších,
dobrého co po dědině.

Máslo, jabka, marcipány,
plátno, šátky, věci steré,
Maria jim přikyvuje,
Josef od nich dary bere.

"Co je tohle?" Petr náhle
poulí svoje oči šedé.
Dvanáct panen třináctou si
na růžové pentli vede.

Dvanáct panen, dvanáct růží.
"Děťátko ty nejjasnější,
přivádíme Anduličku,
že je z nás všech nejkrásnější."

"To si myslím!" Petr mručí. -
"Anduličku k Tobě vedem,
aby za nás všecky dala
hubičku Ti jako s medem."

Andulička přistupuje,
sotva ale hlavu níží,
Ježíšek už ručky svoje
kolem její šíje kříží.

Jak se směje, jak ji hladí,
jak se k Andulince tulí -
sotva dostal polibení,
už zas znovu rtíky špulí.

Petr sebou hází, bručí,
jako medvěd když se brání:
"Matka na to mlčky hledí? -
je to pěkné vychování!"


Vánoční píseň

Karel Plíhal

Jak ptáci zimořiví v tom teskném příběhu,
ti, které neuživí třpyt hvězdic na sněhu,
my sešli jsme se snící nad lžičkou olova,
kéž by nám mohlo říci náš osud doslova.

Když už se řítí v spěchu ten žaluplný děj,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej,
at' zvučí trouby hlásné i zpěvy andělů,
dřív, než přijde smrt a zhasne náš dech ve svém pocelu.

A těm u sukní matek dej úsměv do oček,
klín plný cukrlátek a hodně vánoček,
když už se řítí v spěchu ten žaluplný děj,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej....

Vánoční kapr
Jiří Žáček

Vánoční kapr,
ten má život krátký,
vánoční kapr
nenávidí svátky.

Vánoční kapr
na své rybí pouti
nechce být pozřen,
alebrž chce plouti.

Chce klidně plouti
nekonečnou tůní,
kde kapří kmeti
v bahně u dna trůní.

Komu by bylo
býti sežrán milé?
Dejte si radši
řízek nebo filé!

Pustíme kapra,
ať si brázdí řeku
pln optimismu,
radosti a vděku.

Ať si ten kapr
klidně slaví svátky
v rodinném kruhu
s kapry nemluvňátky.

Dejte si biftek,
ať jsou kapři zdrávi!
Pak ovšem budou
protestovat krávy.

Dejte si řízek
ve vánočním čase!
Pak ovšem bude
reptat každé prase.

Člověk má cítit
se zvířaty…Inu,
nezbude, nežli
chroustat zeleninu…

Komentáře  

# borisek 2013-01-04
Purpura Jiřího Suchého už patří k našim vánočním svátkům stejně jako koledy nebo Rybova Česká mše. Jednoduchá a krásná. Za pár desítek let budou Suchý a Šlitr patřit ke kulturních vrcholům české poválečné éry.
Citovat
Ano, kniha musí něco dát. Kniha může něco dát i tak, že nám něco vezme. Bere-li nám naše předsudky, dává nám kniha něco, totiž víc jasnosti, víc vědění, než jsme měli dřív. Jsou knihy, které nejen něco berou, nýbrž seberou nás tak zel, že nás poničí až k tomu stupni, kdy si člověk myslí, že už nemůže dále žít nebo aspoň dál žít jak dosud...
Johannes Robert Becher