Americký sociální psycholog Festinger popsal způsob, jak člověk (respektive jeho mysl) řeší případ, kdy zastává najednou dvě protikladné myšlenky, názory nebo postoje. Například, kouřím dvě krabičky cigaret denně, a kouření způsobuje rakovinu. Přirozeností člověka je pokusit se tento nesoulad odstranit. Buď tím, že přestane kouřit, anebo, častěji, použitím argumentů legitimizujících kouření, například dýchám spoustu škodlivin i tak a kouření na tom příliš nezmění, či kdybych přestal kouřit, přibral bych, což je také zdravotní riziko.

 hakim bey docasna automni zona
Dočasná autonomní zóna, The Temporary Autonomous Zone, Ontological Anarchy, Poetic Terrorism (T.A.Z) je kniha anarchistického spisovatele Hakima Beyho (vl. jménem Peter Lamborn Wilson, nar. 1945), kterou v roce 1991 vydala společnost Autonomedia. Skládá se ze tří částí: „Chaos: Široké listy ontologického anarchismu“, „Komunikáty Asociace pro ontologickou anarchii“ a „Dočasná autonomní zóna“.
Kniha o historii a současném stavu anarchie a paralelních sociálních struktur, popisuje společensko-politickou taktiku vytváření dočasných prostorů, které unikají formálním strukturám kontroly. Esej využívá různé příklady z historie a filozofie, které všechny naznačují, že nejlepším způsobem, jak vytvořit nehierarchický systém sociálních vztahů, je soustředit se na přítomnost a uvolnění vlastní mysli z kontrolních mechanismů, které na ni byly uvaleny. .

Bey koncipoval TAZ jako příspěvek k vysněné “třetí cestě” a alternativu vůči ideologii a kapitálu; nelze ji proto chápat jenom jako historickou chvíli, ale spíš jako “psycho-spirituální stav” či dokonce jako “existenční podmínku”. Bey ji též vnímal jako vhodnou únikovou a osvobozující taktiku v globalizovaném světě, kde je vliv státu a nadnárodních společností všemocný a všudypřítomný. '

Na rozdíl od většiny revolucí, TAZ operuje inkognito a neviditelně; jakmile je odhalena, zanikne anebo změní svou identitu.
Pro vznik takovéto zóny stanovil následovné podmínky:
1. psychologické osvobození lidí
2. expanze počítačové sítě
3. postupné rozpouštění kontrolního mechanizmu (státu) aniž by usilovalo o jeho úplný zánik, což by sice vedlo k mizení moci, ne však vůle k moci.

Charakteristickými znaky TAZ jsou nomádství / mizení / pirátství, poetický terorismus / festivita.

Hakim Bey uvádí jako moderní příklad pro pirátskou utopii a TAZ Republiku Fiume, částečně a dočasně realizovaný projekt Gabriele D’Annunzia z období 1. světové války. Postmoderní parafrází na ně může být umělecký projekt The Kingdoms of Elgaland-Vargaland (KREV).

Knihy a odkazy:
Bey, Hakim: T.A.Z. The Temporary Autonomous Zone, Ontological Anarchy, Poetic Terrorism. Autonomedia, New York 1985.
Bey, Hakim: Dočasná autonomní zóna. KANT/Tranzit, Praha 2004. (přel. Petr Blumfeld)
http://www.hermetic.com/bey/.
http://www.freeppies.org/text/docasna-autonomni-zona-ii/

 VÝPISKY Z ESEJE:

Výsledkem přímého střetu s terminálním Státem, megakorporativním informačním Státem, impériem spektáklu a simulace, by nemohlo být naprosto nic než zbytečné mučednictví. Všechny jeho pušky jsou namířeny na nás, zatímco naše chudá výzbroj nenachází nic, nač zacílit, než na hysterezi1, na rigidní bezvýznamnost, na Strašidlo schopné udusit každou jiskru v ektoplazmě informace, na společnost kapitulace, jíž vládne obraz Policajta a pohlcující oko TV obrazovky.

Babylon nabízí lidem místo realit své abstrakce; právě v rámci tohoto okraje systémové chyby může Dočasná Autonomní Zóna (dále jen D.A.Z.) začít existovat. K tomu, aby D.A.Z. mohla začít fungovat, je zřejmě zapotřebí taktiky násilí a obrany, ale její největší síla spočívá v její neviditelnosti.

Druhá plodivá síla Dočasné Autonomní Zóny má svůj původ v historickém jevu, který nazývám „uzavírání map“. Poslední kus Země, do té doby nedobytý některým z národních států, byl pohlcen v roce 1899. Dvacáté století je tím prvním, ve kterém již neexistuje to, čemu se odjakživa říkalo terra incognita (země neznámá). Nejvyšším principem světové nadvlády je národnost – nacionalita. Žádný flíček země, žádný kus skály ztracený kdesi uprostřed vod jižních moří už nemůže zůstat volný pro všechny. Stejně tak žádné opuštěné údolí, dokonce ani Měsíc. Všechno už někomu patří. Je to apoteóza teritoriálního gangsterství. Žádný čtvereční metr Země nazmar! Žádný čtvereční metr Země, který by zůstával jen tak, nezdaněný, nehlídaný policií... alespoň teoreticky.

Představa Dočasné Autonomní Zóny jako festivalu. Ve středověku skoro třetina roku patřila svátkům, dnům volna. Je možné, že nepokoje namířené proti reformě kalendáře měly co do činění spíše s jedenácti náhle ztracenými dny než s pocitem, že imperiální spiknutí se snažilo tyto průrvy v kalendáři, ve kterých se svoboda lidí akumulovala nejvíc, ucpat – provést jakési coup d’état, zmapovat prostor roku, zmocnit se času samého, aby proměnilo dosud organický kosmos ve vesmír ovládaný mechanismem hodin. Znamenalo to smrt festivalu.

Symbol indiána: „člověka“ v přírodním stadiu, dosud nezkorumpovaného žádnou „nadvládou“. Divoch, Kalibán2, je tu jako nějaký virus ukryt přímo v samém soustrojí okultního imperialismu; prales / zvířata / lidé – všichni jsou od počátku vybaveni magickou mocí okraje, všeho opovrhovaného a vyvrženého. Divý muž Kalibán je ošklivý, špinavý, je zosobněním nebezpečné Přírody, zosobněním „vyjící přírody“ – na druhé straně je Kalibán také ušlechtilý a nespoutaný, je zosobněním „rajské přírody“.

Každý by chtěl mít svou vlastní „rezervaci“ s právem autonomie. Takzvaný Evropský projekt3 nemůže existenci divocha (divokého člověka) uznat – zelený chaos je stále ještě příliš velkou hrozbou imperiálnímu snu o všudypřítomném řádu a pořádku.

Kdyby se kdokoli, kdo si to přeje, stal indiánem už tím, že by se za něj prohlásil, představte si, k jakému odsunu do divočiny by asi došlo! Tento starý okultní stín dosud žije ve zbytcích našich pralesů. Vzpomeňme, jak Thoreau na smrtelné posteli snil o návratu indiánů a o pralesích: o návratu potlačeného.

Uvnitř kmenových společenství existuje cosi, co antropologové nazývají „männerbunden“4: totemová společenstva oddávající se ztotožnění s Přírodou aktem převtělování, proměňování ve zvíře, stávání se totemovým zvířetem (vérvolfové, jaguáří šamani, leopardí muži, kočičí čarodějky, atd.).

Autonomní zóny zůstávají indiciemi toho, co by Nietzsche mohl nazvat „vůle k moci jakožto zmizení“. Umění proměnit se v divochy, vůle zmizet v divočině, to je to, co bychom se měli naučit.

Zmizení jakožto východisko se zdá velice logickou radikální alternativou naší doby. Spočívá na úmyslu použít ji strategicky v neustále pokračující revoluci všedního života: v zápase, který nemůže skončit ani konečným selháním politické nebo sociální revoluce, protože konec všedního života jistě nenastane jinak, než se samotným koncem světa. A stejně tak dřív neskončí naše aspirace po Zázračnu. Jak řekl Nietzsche, kdyby svět měl skončit, logicky by to už udělal; protože skončit ještě nemá, neudělal to.

Negativním gestem vůči školství je dobrovolná nevzdělanost. I když nesdílím liberální uctívání vzdělanosti ve jménu sociálního zušlechťování člověka, nemohu zcela sdílet všechny vyděšené povzdechy pokud jde o tento fenomén. Sympatizuji s dětmi, které odmítají knihy kvůli bezcenným myšlenkám a braku, který v knihách je, a ne jen kvůli knihám samotným.

Chtěl bych naznačit, že Dočasná Autonomní Zóna je jediný možný čas a místo, kde se umění může dít jen pro čisté potěšení z tvořivé hry.

Projekt alternativní reality Dočasné Autonomní Zóny je uměním ztratit se systému z očí – existovat jinde.

Psychologické osvobození je nezbytností. Znamená to, že musíme uvést do reality své představy o chvílích a místech, kde svoboda není pouze možná, ale je aktuální. Musíme přesně vědět, v čem nás utlačuje systém a v čem se utlačujeme my sami. Musíme vědět, kde nás do svých pastí lapily fantazie, jejichž ideje nás utlačují. Například práce je pro většinu z nás daleko aktuálnějším zdrojem mizérie než nějaká legislativní politika.

Jak se moc „vytrácí“, naší vlastní vůlí k moci musí být zmizení.

Raději budu svobodnou krysou ve zdi než tou, která je uzavřena v kleci.

Projekt Dočasné Autonomní Zóny s sebou přináší jakýsi druh neochočenosti – jde o vývoj od poslušné krotkosti k divokosti, o jakýsi návrat, který však je zároveň krokem vpřed.

„Kultura je naší přírodou“ – a my jsme zlodějské straky, lovci-sběrači putující světem Komunikační techniky.

Řekněme, že z politických i osobních důvodů toužím po dobrém jídle, lepším než mi dokáže nabídnout kapitalismus – neznečištěné jídlo stále ještě požehnané pravými a přirozenými vůněmi a chutěmi. Aby se hra ještě víc zkomplikovala, představte si, že jídlo, kterého se dožaduji, je vlastně ilegální – třeba syrové mléko anebo znamenité kubánské ovoce jménem mamej5, jež se čerstvé nesmí dovážet do USA, protože jeho semena jsou halucinogenní (jak mi bylo řečeno).6 Nejsem farmář.

Výpisky Misantrop >>