Jiří Orten / Na zimu myslil jsem

orten 01

Na zimu myslil jsem, jež o ztracených ví,
na zimu myslil jsem, jež přísně duše drží
v ledovém bratrství,
 v ledové růži.

orten 02

Komůrko samotná s dávnými předměty,
to ty jsi jako já, od dětství zasněžená.
sníh léta,

orten 03

jara sníh, k podzimu odjeti,

podzim je žena…

orten 04

Loučení s loučením. Naučilas mě tomu
 ó zimo, zimo má! Nesmiřitelně krápe.
K tobě jak k mamince se navracívám domů
tam do tmy hluboké, jež neptá se a chápe.

orten 05

Na zimu myslil jsem. Co jinak zbývalo mi?
Nesmiřitelný déšť,  jenž moje milé smáčí

orten 06

v dalekých dálavách, kde stojí mrtvé domy
kde život zabloudil a dokolečka kráčí

orten 07

Báseň Jiřího Ortena a fotografie Martina Patřičného.

Inspirující myšlenky...

My lidé jsme hrozná zvířata. Znáte tu hloupou píseň Barbry Streisand „People who need people are the luckiest people in the world “. Zřejmě jsou myšleny kanibaly. Hrozná zvířata jsme my lidi a velmi zvláštní k tomu. Všechna ostatní zvířata se napadají a zabíjejí pro přežití. Jenom my to děláme kvůli potěšení. Tady já mám problém s darvinismem. Pokud evoluce a přirozený výběr mají jako cíl přežití, proč se nestáváme s lety moudřejší, ale jsme čím dál víc a víc nebezpeční?
Kurt Vonnegut