menzel jiri rozmarna leta
Memoárová kniha Rozmarná léta, která vyšla v roce 2013 v nakladatelství Slovart, zatím nemá pokračování, přestože v jejím závěru Jiří Menzel avizuje, co by mohlo následovat.

Připomněla mi jiného režiséra, a to Jiřího Weisse, který se po letech emigrace vracel občas domů z jeho nového domova v Santa Monice a ve Fimovém klubu v Bartolomějské (jak příznačné) mu připravovali komponovaný večer. Při našem společném obědě se mě ptal, zda má říci pravdu o Barandově a já mu tehdy provokativně opáčila: „A kdy jindy?“ Bylo mu téměř devadesát. A tak s „na smrt odhodlanou upřímností“ vystoupil a řekl, co musel.

Stejně tak pojal Jiří Menzel své povídání od narození až do roku 2013.
Čtenář tam najde mnoho souvislostí, co se filmového světa týče. Např. také více informací o autorovi „Míšy Kuličky“, Josefu Menzelovi, protože jsme je při vydávání této série tenkrát v Albatrosu po panu Menzelovi chtěli, a poslal nám jen strohé: „Můj tatínek byl hodný a slušný člověk.“

A když jsem nyní naopak zmínila ještě Jiřího Weisse, tak tedy ukázka z memoáru o něm:

Když byly Vlaky už v kinech, zastavil mne kdesi Jiří Weiss a řekl mi: „Pane kolego, nerad to říkám, ale natočil jste dobrý film.“ (To byl jeho obvyklý bonmot.) „Viděl jsem ho ve společnosti jednoho anglického lorda.“ Řekl mi jméno, ale nepamatuji si ho. Odmlčel se, abych si uvědomil, s kým chodí režisér Weiss do biografu, a pak pokračoval: „Měl byste vědět, že při scéně v koupelně, kdy si váš hrdina přeřezává zápěstí, lord, sedící vedle mne, omdlel.“ Jiří Weiss se opět odmlčel, abych si uvědomil závažnost lordova omdlení, a zdvihl prst: „Pane kolego, žádám vás, abyste netočil scény, při kterých omdlévají lordi!“

Měl jsem Jiřího Weisse rád, ale jsem taky prevít. Hned v tu chvíli mne napadlo, že v mém příštím filmu musí být opět něco, z čeho by omdlel nějaký lord. Připomněl jsem si to, když jsme v Rozmarném létě točili operaci přišívání kanovníkova ucha.