rimsky korsakov seherezada
Tak nám odněkud z Islandu přilétla zima, jako samec, řekl by děda nebo jako v Rusku. Jenže co my víme o zimě, když ji krutou nazýváme, máme-li na teploměru mínus deset. Copak to je zima? Zima je, když praskají struny od piána, řekl prý Čajkovskij. Aspoň takové zimy jsou v Petrohradě.

Je to země širokého srdce, teskných písní a rodiště géniů hudby. Co Rus to muzikant a klavírů v této zemi bylo nakonec nejvíc po Velké říjnové socialistické revoluci.

Ale dokážete si například představit jak pašujete v druhé polovině 19.století klavír na palubu velkého dřevěného korábu, zvláště, když loď měla před sebou tříletou plavbu kolem světa?
Nebývalo to zvykem ani později a dneska už vůbec ne. Koneckonců do plovoucích tankerových kriminálů by klavír těžko někdo pašoval a i kdyby se to podařilo, kdo by na něm hrál? Kdysi titiž byli železni chlapi na dřevěných lodích, ale dnes jsou na železných lodích muži dřevění.
Ale v předminulém století se to povedlo mladému důstojníkovi námořnictva, který se učil na obrovském plachetníku nejen tajemství navigace, ale i teorii hudby. Jmenoval se Nikolaj Andrejevič Rimsky, vlastním jménem Korsakov. Jméno známé, ale po pravdě řečeno, kdo z nás si vybaví čarokrásnou muziku, jednoho z nejhranějších ruských skladatelů?

Jeho symfonie Šeherezáda je snad nejznámější skladbu do které vložil Korsakov všechnu něhu, kterou kdy poznal, aby zachytil příběh všech příběhů, tisíciletou pohádkovou legendu sultána a jeho okouzlující Šeherezády.
Jak uchopit a ztvárnit téma tak obehrané, to byla určitě otázka, která musela trápit skladatele dlouho po nocích. Ale Korsakov to dokázal, oblouznil notové linky koloritem bájných příběhů, vůni tržnic orientálních zemí, poezii moří a oceánů, svitem slunce a chladem bouří. Byl mistr a možná bychom dnes mohli říct, že byl géniem poetických, barokně rozvětvených hudebních obrazů.
Musel být nevyléčitelným romantikem, když v jednom dopise napsal:
"Kouzelný je tropický oceán se svým azurem a fosforeskujícím svitem, unášející je tropické slunce a obloha..."

Nikolaj Andrejevič Rimsky-Korsakov - Šeherezáda. Symfonická suita op. 35.


Myšlenky z knih

Život je stejně divná věc. Proč lidi ustavičně touží po životě? Je to hra, ve který žádnej člověk nevyhraje. Žít, to znamená do úmoru se dřít a snášet útrapy. Těžký je žít. V bolesti nemluvně vsaje první dech, v bolesti starej člověk vydechne naposledy a všecky jeho dni jsou plný trápení a zármutku. A přece klopejtá a potácí se do otevřený náruče smrti s hlavou otočenou dozadu a zápasí až doposledka. A smrt je laskavá. Přece právě život a věci života člověku ubližujou. A přesto milujem život a nenávidíme smrt. To je hrozně divný.
Jack London: Ženská statečnost