salamoun
Třináctý ročník cen Czech Grand Design odhalí vítěze již ve středu 20. března 2019. Do Síně slávy, která každoročně oceňuje celoživotní přínos v oboru, letos vstoupí Jiří Šalamoun – výtvarník, grafik, ilustrátor a autor nejen pro děti nezapomenutelného Maxipsa Fíka.


Jiří Šalamoun platí bezesporu za jednoho z nejvýznamnějších českých ilustrátorů druhé poloviny dvacátého století. Kresbami, pro které je typická hravost, výrazová zkratka a sarkasmus, ozdobil knihy světových autorů jako Kronika Pickwickova klubu, Poslední Mohykán, Pan Tau a tisíc zázraků, Tracyho tygr nebo Tolkienův Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Pro děti vytvořil nezapomenutelnou postavu Maxipsa Fíka, kterého vídaly v kreslených příbězích v režii Václava Bedřicha. Jiří Šalamoun je první ze široké řady významných ilustrátorů, který vstupuje do Síně Slávy Cen Czech Grand Design.

salamoun hofman pan tau 1974

„Šalamounem ilustrovaných knih není ohromující množství, ale každá z nich je jedinečná, u každé přistupuje k výtvarnému doprovodu jiným způsobem. Člověk by řekl, že tím jediným možným, ale mistr sám tvrdí, že výsledná podoba knížky je vždycky jen jedna z mnoha možností. Viděl jsem v jeho archivu různé varianty ilustrací pro jeden titul. Ne jenom ve skice, v náznaku, ale v celých souborech 40, 50 definitivních kreseb, než se rozhodl pro jednu z variant. Mraky práce odpočívající ve tmě hlubokých šuplíků,“ popisuje Luboš Drtina, dlouhodobý spolupracovník Jiřího Šalamouna.

salamoun dickens kronika pickwickova klubu odeon 1973
Šalamoun Jiří / ilustrace ke knize Charles Dickens, Kronika Pickwickova klubu, Odeon, 1973


Myšlenky z knih

Co charakterizuje civilizaci? Výjimečný duch? Ne: každodenní život... Hm! Všimněme si přednostně duchovní oblasti. Vezměme nejprve umění a na prvním místě literaturu. Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova? Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století – ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami. Opice, které jsou v podstatě imitátoři, musí být nutně schopny něčeho podobného, pod jedinou podmínkou, totiž že mohou používat jazyka.
Pierre Boulle, Planeta opic