reiner basnik ivan blatny

Nemyslím si, že by anketa Lidových novin "Kniha roku" byla v české kotlině zvlášť prestižní, ale faktem je, že na rozdíl od jiných pofidérních soutěží o ceně rozhoduje přes 200 lidí, i když rozdílnost názorů a nekvalitní česká literatura může přivést k vítězství i deset hlasů.

Každopádně udělení ceny Martinu Reinerovi je dobrý počin, protože v záplavě biografického braku je kvalitní životopis o Ivanu Blatném opravdu podařená kniha po všech stránkách. A to ocenilo 39 lidí z 205 přijatých hlasů, údajně nejvíc v historii.
Pro Reinera je ocenění nejen odměnou za mimořádnou, dlouholetou práci, kterou odvedl při studiu díla Blatného, ale také za faktickou propagaci tohoto výjimečného talentu naší doby vůbec.

Reiner mimo jiné ukazuje, že psát stále umí, stejně jako ovládá obchodování s knihami a navíc i propagaci. Prostě všechno to, co současným netalentovaným a  plačícím spisovatelům chybí a proto chtějí nové svazy, odbory, Literární dům a další odrazové můstky pro státní peníze, aby se konečně naučili psát, obchodovat, jinými slovy, aby se naučili být schopní.

blatny ivan

Na druhém místě se umístilo velmi slabé a silně tendenční přemítání o Václavu Havlovi Michala Žantovského.
Třetí místo patří podle Lidovek životopisu básnířky Suzanne Renaudové od Lucie Tučkové. Podobně špatně napsaný životopis jako smyšlená a neuvěřitelně zpackaná biografie Františka Drtikola Dějiny světla od Jana Němce.



Myšlenky z knih

Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.
Iva Procházková, spisovatelka