hastrmani drda
Klasická pohádková kniha vynikajícího vypravěče Jana Drdy je o lásce vodníka Toníčka k pohledné Aničce. A jak už to v pohádkách, a nejen v nich, bývá, otec lásce nepřeje a pošle Aničku sloužit do Prahy.

Vodník Tonda se však nevzdává a vydává se na dobrodružnou cestu po českých řekách, rybnících a dokonce i kašnách, aby svou Aničku našel. V tom mu pomáhají všichni čeští vodníci, které potkal. A nakonec všechno dopadne jako ve správné pohádce.

Kniha zbytečně opomíjeného Jana Drdy dnes patří k těm nejlepším původním českým pohádkám a rozhodně si zaslouží vynikající ilustrátory.
Těmi určitě jsou Luděk Vimr a v novějším vydání Eva Sýkorová-Pekárková. A mít takové knihy v knihovně je rozhodně známka vytříbeného vkusu neboť takové knihy se dědí z generace na generaci.


Ukázka z audioknihy. Vypráví Vlastimil Brodský.

Textové ukázky z knihy a ilustrace...

hastrmani vimr 1
Ilustrace Luděk Vimr

A ty večery krásný, dyž hvězdy cinkaly jak zlatý plíšky vo hladinu, vzduch nad řekou byl plnej vůní ze suchejch trav a z lípovýho květu, světluškama se to v křoví jen hemžilo, jako dyž tam někdo natřásá zlatý nitky, boleni vyskakovali nad vodu, srny vbíhaly předníma kopejtkama až do řeky, pily a přitom větřily jemnejma slechama při sebemenším šramotu, a zorničky těch velkejch srních světel se jim blyštěly jako zelený vohníčky docela blizounko vode mě, jen ruku natáhnout a pohladit je po teplej šíji...

hastrmani sykorova pekarkova 1
Ilustrace Eva Sýkorová-Pekárková

Kdepak aby se bály, to byly holky vod vody a mně bylo spíš ouzko z nich, dyž tak směle dorážely. A leckterá byla i pěkná, líčka jak malovaný, dolíčky ve tvářích, ruce a nohy vod sluníčka krásně bronzový, kukadla jiskrný a nezbedný — potkat ji vo samotě, možná že bych si dodal kuráže k ňákýmu veselýmu popovídání. Ale jich bylo dycky čtyry pět, štěbetaly jedna přes druhou a chichotaly se jak blázínkové, nebo po mně z rozjívenosti i házely vobláskama, a tak sem jim radši jenom zamával a potopil se zas ke dnu, i dyž mi to pokaždý bylo drobátko líto . . .

 


Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik