maminka-seifert-knihy

Maminku Jaroslava Seiferta máme asi všichni spojenou s ilustracemi Jiřího Trnky, ale není pravda, že vycházela tato básníkova sbírka jen takto. Vycházela i bez ilustrací nebo s ilustracemi Karla Svolinského, Ludmily Jiřincové či s obálkou a frontispisem Zdeňka Seydla.


V roce 2016 se nakladatelství Albatros rozhodlo pro slovenskou ilustrátorku Janu Kiselovou-Sitekovou. A aby nezůstalo jen při tomto náznaku blízkosti našich řečí, je vložena jedna přebásněná ukázka od Ĺubomíra Feldeka. Na tom se podílelo nám dobře známe nakladatelství Buvik.

maminka-seifert-Kiselova-Sitekova

Maminka / Jaroslav Seifert / Ilustrace Jana Kiselová-Siteková / Albatros 2016
trnka-maminka-seifert
Ilustrace Jiří Trnka / Jaroslav Seifert Maminka

maminka-seifert-jirincova-obalka
Ilustrace Ludmila Jiřincová / Jaroslav Seifert Maminka

Domov / sb. Maminka / Jaroslav Seifert

Ty prosté věci, jež jsem miloval,
toužil jsem míti věrně kolem sebe.
A byl to ráj a já se o něj bál
a viděl jsem, že ztratím v nich kus nebe.

Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,
až odejdeš už cizí budu tobě.
Kyvadlo řeklo" Jdi, je k poledni.
A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.

I dvířka kamen žárem zsinalá
v koutečku při zdi, kde se pěkně klímá,
tesklivě na práh za mnou volala:
Přijď ohřát se, kdyby ti bylo zima.
...  ...

Po letech klepu doma na dveře,
na prahu suk a vyšlapaná škvíra.
Ozvou se kroky? Kdo mi otevře?
Za dveřmi ticho, nikdo neotvírá.

Okno je kalné, prohnil jeho rám,
už netkví pevně v starém, vetchém zdivě.
Kyvadlo stojí, neví kudy kam.
Jen křížek na zdi čeká trpělivě.

Podíval jsem se v šero zrcadla
a poznal čas i cítil jeho tíži.
A v náruč té, jež v prach se rozpadla,
ten, který přišel, pomalu se blíží.

Inspirující myšlenky...

Zkoumáme minulé věky a útrpně usmíváme, ba posmíváme se božské té naivnosti, nemotornosti a neurvalosti svých praotců, aniž by nám napadlo, že věkové pozdější budou se rovněž tak posmívati nám... Jaká je příčina, že nevznikají v mozcích našeho věku podobné myšlenky jako v mozku Homerovu, Sofoklovu, Aeschylovu, Euripidovu, Aristofanovu, Shakespearovu, Cervantesovu, Danteovu, Miltonovu, Petrarcovu, Tassonovu, Calderonovu, Moliérovu, Voltairovu, Rousseauovu a jiných? Jeť snadněji cizím mozkem mysliti, cizí myšlenkou se honositi a oblažiti sebe i jiné, než vlastní myšlenku z mozku svého vykřesati. A přece žijeme ve věku – pokroku! V čemž se ale jeví tento pokrok?
Jakub Arbes (1840 – 1914), Mozek Newtonův