cech o cervenackovi kniha
Jak si vybavujeme, Jaroslav Foglar zrovna děvčatům ve svých knihách dvakrát nepřál a různě dámy upozaďoval, i když jednomu dívčímu klubu jeho hrdinové pomohli s klubovnou. A kráčejí onou krajinou snů rovněž Vlasta (s vlajkou), Podkova (opět s vlajkou) atd...

Vzpomeneme si také asi na známou pasáž z Foglarovy Záhady hlavolamu, v níž je Červenáček ostrakizován jen za to, že se vypravil na vlastní pěst a za zády klubu, úplně sám na dobrodružnou výpravu do čtvrti zvané Stínadla. Mirek Dušín jej za to fakticky vyloučil, což bylo pro chlapce hotovou tragédií; nicméně vše dobře dopadne a smí opět chodit na výpravy s kamarády.

Ne každý si přitom uvědomil, že Foglar taktně mlčí o tom, co tenkrát Červenáček zažil. V letu všech dalších a dalších událostí nepovažoval spisovatel za důležité toto doříct, ale našli se mnozí, kterým záhada onoho výletu vrtá hlavou dodnes. Jedním je brněnský výtvarník Pavel Čech. Domyslil tu epizodu a vytvořil komiksový apokryf.
Ten má 74 stran a na otázku odpovídá. Ale nejen to. Čech uměl zachytit ten trapný moment, kdy chlapci, kteří toho „chodili“ (slovy Karla Poláčka) a tolik spolu prožili, nezvratně dospívají.

„V tomto příběhu čelí Rychlé šípy největší výzvě, s jakou se kdy setkaly,“ píše znalec kreslených seriálů Tomáš Prokůpek na zadní obálce.
„Dospějí až k hranici, vedle níž bledne i Rozdělovací třída a jejímuž překročení se Jaroslav Foglar ve své tvorbě vždy vyhýbal. Přesto není komiks Pavla Čecha popřením díla jeho velkého předchůdce – právě naopak, je upřímnou foglarovskou poctou a zároveň autonomním příběhem, který svět Červenáčka a jeho přátel citlivě rozšiřuje o nové barvy a emoce.“

Nelze než souhlasit. Autor sám pak vyjadřuje na poslední stránce víru, že by snad byl Jaroslav Foglar v jeho případě „velkorysý. A snad tam někde nahoře ví,“ sní Pavel Čech:

„že jsem jeho postavy nevyužil ze žádných zištných důvodů a jen proto, že si nedokážu vymyslet vlastní. Byl bych rád, kdyby můj příběh o Rychlých šípech byl chápán jako poděkování jejich tvůrci. Snažil jsem se k nim přistoupit s největší úctou a pokorou. Jako většina věcí, které jsem vytvořil, vznikla i tato knížka intuitivně a spíše než rozumem, řídil jsem se pocity a nechal se vést zvláštním tvořivým vytržením, které se dostavuje vždy, když na něčem intenzivně pracuji a okolní svět přestává existovat.“

O Červenáčkovi je i není kniha pro děti! Jde totiž o dost smutný příběh. Autor nechá do světa Červenáčkova i ostatních Rychlých šípů vstupovat dívčí element i dlouhé kalhoty (od maminek), ale váháme, bude-li vše krásné.

Uvnitř Stínadel přesto Čech stvoří ještě jednu a už opravdu vlastní enklávu, která upomene jak na Langerovo Bratrstvo Bílého klíče, tak i na Trnkovu Zahradu.
Avšak nejsme uvedeni brankou do tajemného světa nijak přímočaře, nýbrž zvláštně a postupně. To jak vyplouvají na povrch mysli titulního hrdiny vzpomínky. Také sny hrají výraznou roli a sporu nebude, že právě ty ještě hodně patřívají dětství. Tohle údobí nicméně až zlověstně odumírá stránku za stránkou a Červenáčka táhne něco zpět do ulic, kterých se - jako mladší chlapec - tak bál. Do stínadelských zátočin... Ale hle, „zlí“ Vontové už jej nyní zdraví jako „dospěláka“ a skutečně snad Červenáček objeví zahradu s dívkou, která jej kdysi zachránila a vyvedla z oné čtvrti přes Rváčov.

cech cervenacek
Pavlu Čechovi se vlastně podařil husarský kousek: zatímco u jiných bývá zahrada symbolem dětství, tady mystiku tematicky a malířsky obrátil naruby. A ač do Červenáčkova příběhu zapracovává bezpočet „hlášek“, ba scén, které již známe od Foglara a jeho kreslíře Jana Fischera, provedl to úplně odpustitelně.

Je pravda, že vzniklo už mnoho apokryfů, které doplňují Foglarovo universum, ale jen málokdo doposud vhlížel s podobnou citlivostí. A nikoli, žádné polopatismy u Čecha nemají místo. Místo toho vtipně domýšlí situace a doplňuje Foglara jako jeden z jeho nejpoctivějších a oddaných učňů.

Červená lodička-čapka vypuštěná závěrem na hladinu potoka Červenáčkem co skutečná loďka to již jen vizuálně dotvrzuje, a následné hrdinovo putování městem za černou kočkou také. Ne, Foglar se kvůli tomuhle komiksu zřejmě v hrobě neobrací.

Pavel Čech: O Červenáčkovi. Doslov autor. Anotace na zadní obálce Tomáš Prokůpek. Vydal Petr Novotný – nakladatelství Petrkov. Petrkov 2019. 80 stran.


Inspirující myšlenky...

Já knihy nepíšu, ale prožívám. Jsem v každém okamžiku se svým hrdinou a neustále se ptám, co by udělal on a co jeho okolí, a to se pak snažím skloubit do jednoho dějového celku. Ale pokud povaha lidí předem vymyšlenému ději neodpovídá, raději změním děj, protože nechci znásilňovat své hrdiny. Když jsem psal svou první detektivku, předem jsem si vymyslel, jak bude děj vypadat a kdo je vrahem. Jakmile jsem ale začal psát, postavy se začaly bouřit, a tak jsem to nechal na nich. Nakonec byl jako vrah odhalen někdo jiný, než jsem původně plánoval. A tohle řešení je mnohem lepší.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik