Jiří Šalamoun (*17. 4. 1935) je ilustrátorem nejen knih literárních veličin, jako je Charles Dickens, Ivan Bunin, Saltykov Ščerdin nebo Tristram Shandy, k nimž jeho ilustrace představují vrcholnou polohu jeho tvorby, zároveň ale i české ilustrace 60. – 80. let. 20. století. K těmto skvostům se rovnomocně zároveň řadí jeho rozsáhlá ilustrační tvorba spojená s literaturou pro děti všeho věku.
Vědomí takového záběru je tu důležité, protože obsáhne nejen příběhy Maxipsa Fíka, který dostal zároveň podobu filmovou ve večerníčcích a je milován hlavně těmi nejmenšími, ale přes rozsáhlé obrázkové cykly, jako je Únos princezny Violínky W. Žukrovského a Pana Tau Oty Hofmana. Bohatě ilustračně ale doprovodil Posledního Mohykána J. F. Coopera, Tolkienova Hobita, básně pro děti Pavla Šruta a tento výčet týkající se rozpětí končí u literatury vyznávané věkem pokročilejšími mladými čtenáři, u knih Brautiganových nebo Tracyho tygra W. Saroyana.
Všechny tyto knihy, přesnější by bylo mluvit o obrazových pásmech, mají ale společný základ v Šalamounově pojetí ilustrace, kterou nechápe jako doprovod, ale interpretaci, další otevírání textu, otevírání, které patří zraku. 
Šalamoun Jiří / ilustrace ke knize Oty Hofmana, Pan Tau, 1974
Proto je také Jiří Šalamoun vnímán jako mistrný vypravěč příběhů, „přeložených“ do obrazů.
To jakým pracuje v cyklech, obrazových pásmech, je ale podmíněno dalším polem jeho tvůrčí činnosti, kterým je film. Není to jen už zmíněná autorská výtvarná podoba několikadílného seriálu o maxipsu Fíkovi – i on má knižní podobu, která se do filmu převtělila ale dále se převtěluje i do velkého množství předmětů, bibelotů, puzzlů, triček, jimiž Maxipes Fík proniká do veřejného prostoru v dalších transformacích. K filmu má Jiří Šalamoun blízko v daleko hlubším smyslu. Dalo by se říci, že jistým způsobem filmově myslí – nejen tedy ve filmech, ale i v ilustracích, hlavně tam, kde jsou rozpracovány právě do rozsáhlých cyklů, jako je tomu třeba u Cooperova Posledního Mohykána (1972), v Kronice Pickwickova klubu Charlese Dickense (1971), Princezně Violínce nebo v Tolkienově Hobitovi. Šalamounova „filmovost“ má však ještě jeden specifický rys, který zabarvuje tón Šalamounovy ilustrace, a kterým je blízkost k jednomu z nejstarších filmových žánrů, k filmové grotesce. Ve své podstatě jsou i jeho příběhy jakýmisi groteskami - postavy Šalamounových příběhů se nesou přerývaným pohybem, strnulými gesty, zdůrazněnou mimikou. Svým laděním mají blízko k Chaplinovi nebo Frigovi, Šalamoun zmiňuje pak hlavně Laurela a Hardyho - jejich příběhy v nás sice vyvolávají smích, zároveň však vyděděnost a osamělost těch postav, které jakoby své životy nemohly nikde zakotvit, vyvolávají v nás nakonec zvláštní smutek.
Šalamoun Jiří / Act Demonstrative, 1987
Šalamoun ve svých ilustracích není vypravěčem, který by příběh jen představoval, opisoval jeho děj - jeho ilustrace jsou rovněž něčím mezi interpretací a komentářem.
Jeho interpretace nám umožňuje pochopit smysl příběhu, vždyť nám odkrývá vždycky něco podstatného, obecného, což nemusí být zrovna to nejveselejší, ale jeho odlehčená forma nám to umožňuje přijmout. Svébytnost, jedinečnost a neopakovatelnost Šalamounova výkladu světa, jež uvízl ve všelijakých knihách, které jsou jeho velikou vášní, nás tak provázejí divadlem světa, představují nám odvěké theatrum mundi, v němž se ovšem skrývá i naše vlastní role.
Šalamoun Jiří / Tragický život Johanna Fausta, 1973
Tento způsob „výkladu“ světa má u Šalamouna specifickou genesi.
V druhé půlce padesátých let studoval 3 roky v Lipsku, studium sice posílilo jeho „expresionistickou“ náklonnost, v podstatě ale jen zdůraznilo to, co mu už bylo vlastní, vědomí přináležitosti ke kultuře střední Evropy, v níž se donedávna mísilo vše, co nepatřilo jen Čechům, ale i Němcům a Židům.
Jak ale mohou v jedné tvůrčí mysli, umělecké představivosti, která nás vždycky nějakým způsobem vede k chápání světa, spolu souviset příběhy města Hloupětína s příběhy Maxipsa Fíka? Šalamounovo rozumění světu se pohybuje různými cestami, prochází labyrintem světa, jehož některé cesty mohou vést až do ráje srdce, znovu na samotný práh dětství. Šalamounovým trvalým průvodcem labyrintem je ovšem humor, který skoro všechny cesty dělá nějak schůdnými. Je sarkastický, někdy ostrý, pro dětský svět je ale zabarvený něhou, která nezastírá. Šalamounovy ilustrace patří v českém poválečném umění k jeho nejvýznamnějším projevům, a to nejen ve svém spojení s knihou, ale i v celé jeho tvorbě. Jejich význam a síla nejspíše spočívá v tom, že ve svém výrazu, tvárných prostředcích a porozumění jsou neoddělitelnou součástí celé jeho tvorby. 
Šalamoun Jiří / Dáma s motýlky, 1973
https://media.rozhlas.cz/_audio/02034388.mp3
Rozhovor Karla Oujezdského s legendou české ilustrace Jiřím Šalamounem k jeho 75 narozeninám.
Šalamoun Jiří / ilustrace ke knize Charles Dickens, Kronika Pickwickova klubu, Odeon, 1973
