novak jaroslav

Roman Šantora záslužně sestavil knihu Skautský oddíl (2014), která do značné míry vytahuje ze stínu spisovatele Jaroslava „Braťku“ Nováka (1894-1965). Vlastně už koncem roků třicátých se ocitl ve Foglarově (1907-1999) stínu. Pro mnohé z něj nevystoupil.


Na rozdíl od „Jestřába“ se Novák bohužel nedožil ani satisfakce a zemřel ve značném zapomenutí. Jistě: Jako spisovatel postrádal zvláštní Foglarovu imaginaci, avšak jeho poctivě psané skautské a chlapecké romány věrně zachycují realitu i vše to autentické, co bral Braťka (typický svými brýlemi) jako své životní poslání. Především pak práci pro vodní oddíl Pětka.

Byl to dobrý nápad toto knížkou souběžně sledovat už dnes sto let trvající činnost Pětky i na rok stejně dlouhou činnost Foglarových Hochů od Bobří řeky (Dvojky). Šantoru nápad osvítil při ediční lopotě na publikaci Skautské století (2012) a protentokrát se výběrově soustředil na určitá témata, ke kterým přiřazuje pohledy toho i druhého z oddílů.
Výsledek? 208 stran s bezpočtem starých fotografií a výňatky z kronik a oddílových časopisů s magickými jmény Čigoligo, Pomalago, Gonio, Aršík, Veslo, Kormidlo a Plaváček. Ještě podstatnější však jsou dodatečné osobní vzpomínky aktérů toho dění. Tematicky je pak sborník rozčleněn do pěti částí, každou z nichž trefně uvozuje příběh od známého člena Dvojky. legendárního Jiřího Pedra Zachariáše. Tyto části se jmenují Pestrý program, Vůdcovství, Společenství, Magická místa a Přesahy.

O Foglarově oddílu bylo už psáno hodněkrát a nedávno znovu v monumentální knize Jestřáb kronikářem, 2012), i Šantora se nyní a tady víc věnuje Pětce. Knihu pak uzavřel vzorným seznamem dvou set táborů uspořádaných oběma sdruženími v letech 1913-2013. V čem se oddíly především lišily?
Braťka Novák vedl Pětku od začátku, neboť byl z jiné generace než Foglar, jenž Dvojkou „našel“ roku 1925. Zatímco Hoši od Bobří řeky zůstali víceméně suchozemci, Novák udělal ze svých chlapců „vodní skauty“ a chlapy.

Zatímco Foglar s oddílem obyčejně dojel někam na louku, kde zůstali celý tábor, Novákovi říční chasníci putovali po řekách a do řady zemí.
Zatímco Dvojkaři vystřídali mimo Bobří řeky (potoka Mastníku) řadu tábořišť, Braťkův oddíl, tedy pokud nebyl v pohybu, se uchyloval na pouhá dvě místa a dlouhodobě je udržoval - do Březového lomu na úpatí Brd... a do Nižboru. Někteří z těch, co prošli Braťkovým sdružením, však poznali také Holandsko s jeho kanály, Polsko a hlavně Jadran, který se dostal i do Novákových románů. Oproti tomu Foglarovi hoši jen jednou kolonizovali Podkarpatskou Rus, a to ne moc úspěšně.

Tábory Foglarovy Dvojky se liší od pětkařských i tím, že mají názvy, často odvozené od jmen celoročních her, s nimiž se začínalo dlouho před létem.
I proběhly tábory Svazu třinácti, Zelené příšery, Smůly, Úplňku, Dvanácté míle, Třinácti orlích per, Modrého stínu, Zpěvu, Ohňů, Psanců, Věrných, Alvareze, Zlatého údolí, Strachu, Svobody, Přátelství, Černého delfína (ten se dokonce ocitl ve filmu), Práce, Dešťů, Nesnází, Zpívajícího ještěra, Kon-Tiki, Změn, Žhoucích dnů, Velkých vod, Jasných hvězd, Slunečního kamene, Kytar, Hub, Harcovníků, Rozkolu, Dobré pohody, Šerifa Flanagana, Záplav, Pěti cest, Tří epoch, nu, a po Foglarově smrti dokonce i Ve světě Trifidů, S Asterixem a Cesty Hobitů!

Taky další odlišnosti mezi Pětkou a Dvojkou by se našli, lépe však vnímat svorník mezi oběma legendárními sdruženími.
V případě Pětky je pak legendou především sám Braťka, který byl v padesátých letech donucen k vystěhování se z Prahy do severních Čech, kde mohl vést jen odnož oddílu. Stal se tak chlapcům, kteří nově přicházeli v Praze, sice idolem v „matných dálavách“, ale když jej pak vyhledali, zjistili, že je vítá starý pán s bekovkou, obutý v bělostných keckách, jimiž opovrhovali. Pravda, po chvíli došli k tomu, že tento povrch není podstatný.

O legendárnosti Foglarově je zbytečné se rozepisovat a připomeňme tedy, že se k ní pojí i mýty, jež cíleně vytvářel, až se v tom stal mistrem. Byl snovačem polovysněných příběhů a vědomý si jejich síly. Např. 15. září 1943 zapsal do kroniky:

„Před mnoha lety – 9. května 1929 – jsem se vydal do Vršovic s velkým lukem a šípem na lov chlapců. Jak to? Ptáte se asi udiveně. Snad jsi po nich nechtěl střílet? Nechtěl, střelbou z luku jsem se jen pokoušel získat zájem hochů o skautský oddíl. Tehdy byla hrozná nouze o nováčky, kteří by toužili žít naším způsobem, a Dvojka na nedostatek členů přímo umírala. A v ten památný den jsem díky lukostřeleckému manévru získal do oddílu Láďu Velebila.“

Tři roky po tomto záznamu píše Foglar v dopise už dospělému členovi Dvojky Karlu Šípkovi:

„Ještě Tě prosím o jednu věc: během let jsem vytvořil takovou legendu, celý nimbus okolo postavy Ládi Velebila. Zidealizoval jsem jej hochům, v jedné své knize také o něm píši – a hochům je něčím takovým jako svatý patron Dvojky nebo tak něco! Když některý dnešní hoch není zrovna „na výši“, nechová se ukázněně, správně atd., stačí jen připomenout jméno legendárního Ládi Velebila – a hned je vše zase v pořádku. Láďa Velebil byl zkrátka nejlepší a nejvzornější chlapec, jaký kdy žil – taková je fáma. Hoší z Tebe budou o něm vytahovat rozumy (ne v nějakém poťouchlém úmyslu, ale ze žhavé touhy něco více se o něm dozvědět, protože já jsem v detailech úmyslně skoupý). Neříkej tedy nic než to, co se shoduje s tou legendou. Nejvzornější, nejčestnější atd. – Posledně jsi říkal něco o tom, jak jste stříleli flobertkou, když já jsem nekoukal. Řekl jsem pak hochům, že jsi se asi spletl, že to byl někdo jiný. Láďa by přece nedělal něco za mými zády!!! Doufám, že mně také v tomhle pomůžeš.“

Byl tedy Foglar fakticky trochu intrikánem? Jak se to vezme, samozřejmě. A tou výše zmiňovanou knihou je foglarovka Pod junáckou vlajkou, k níž roku 1946 ještě neexistoval druhý díl Devadesátka pokračuje. I v onom druhém dílu se „úchvatný“ Láďa Velebil vynořil.
Foglar si vůbec nepřipouštěl, že si do chlapců vkládá mnohé jen sám. Braťka byl jiný. Nepatřil mezi snílky. Ilustruje to v Šantorově knize i kapitola Odchody a rozepře. Foglar se klidně rozloučil, jak zde vidíme, s členem své Dvojky, když byl tento přistižen s cigaretou Detva, a na hrudi si Jestřáb zároveň nesl právě horlivce, který kuřáka udal.
Nejen však udavače, ale i člověka, který pak svou další „přičinlivostí“ a konjunkturální záští oddíl (počátkem normalizace) takřka rozbil.

„Ale co ostatní oddíly v naší zemi?“ lze se nad knihou ptát. Ano, byly a jsou, ale je realitou, že jen události kol Dvojky a Pětky patří k výjimečným. Většina sdružení totiž nejen nejezdila do zahraničí, ale většinou ani nechodila na výpravy neděli co neděli. Kde ty staré, zlaté časy prvorepublikového skautování jsou, řekněme si po dolistování touto knihou a přemýšlejme, jak s dětmi dnes a dál.

Inspirující myšlenky...

Občas mě napadá, že bych si přál žít před vynálezem násobilky a rozhodně před obdobím rozvinuté moderní fyziky a chemie, tedy ještě než jsme všechno věděli - chtěl bych zažít ČISTÝ; KOUZELNÝ SVĚT! Ale přesně tak před sebou vidím svět v tuto chvíli, kdy sedím před obrazovkou počítače a píšu ti tyto řádky. Sám jsem vědec a nestavím se k žádné vědě odmítavě, ale zároveň mám mytické, skoro animistické chápání světa. Nikdy jsem nedovolil Newtonovi nebo Darwinovi, aby setřeli pel z mystérií života.
Jostein Gaarder, Dívka s pomeranči