toman abc casopis

„Cenzoři naštěstí nečetli ábíčko zevrubně,“ vzpomíná dnes Vlastislav Toman. „Šli po slovech: SSSR, budování. A hledali vnější známky angažovanosti. Tak co? Rozmístil jsem je. ABC ale bylo ke čtení.“ Vymyslil například hru Volá vesmír (1959) a obnovil Foglarovy čtenářské kluby jako „raketové posádky“. Už se ale nelovili bobříci, přišlo „podávání důkazů“. I tak museli s kluby skončit (1975). Rušili prý jednotu Pionýra.


Cenzura a spolupráce s Foglarem
Zato podpultové ábíčko se stalo dětem hotovou magií. A ty přílohy! Už roku 1961 k výtisku přidali aršík zažehlovacích obtisků z NDR a byla to senzace. A došlo i na spolupráci s Foglarem. Ten se díky Tomanovi ocitl i v tiráži (1964) jako člen aktivu pro práci se čtenáři, stal se dále „guvernérem posádek“ a jeho pověstná rubrika Z bobří hráze přešla do ábíčka maskována za Kompas. Toman také Foglarovi vydával povídky. I knihy, byť nikdy ne celé (Tábor smůly a Poklad Černého delfína). „Do druhé u nich by stačilo sem tam vepsat slovo pionýři a...“ radil, ale Foglar to odmítl.
Psát pionýrský seriál Kulišáci (ABC 1963-1966) však Foglarovi nevadilo. Právě zde je Toman i spoluautorem některých dílů. Hlavně těch s děvčaty. Jenže „hloupých holek“ se Foglar asi v půli komiksu obratně zbavil a posléze celé dílo upravil na nové díly Rychlých šípů, a když ABC po převratu udělovalo Řád dětského úsměvu, byl i dekorován.

abc_1999.jpgKreslené seriály pro děti a další fenomény
Tomanův časopis ovšem během mnoha desetiletí podchytil nebo podnítil mnoho dalších fenoménů. Vylepšili americké "bedničky od mýdla", až nastala "zlatá éra minikár". Po roce 1972 nastal definitivně i zlatý čas vystřihovacích modelů, světově raritní. A novým Batličkou se v ábíčku stal spisovatel Jaroslav Fencl, dodavatel krátkých povídek.

Sám Toman mj. zbeletrizoval Strážce do knih Trampoty s kapitánem (1971) a Trampoty na pokračování (1987) a doplnil je posléze i sci-fi komiksem Strážci IKS (2000-2003) o putování časem i po zemích Evropské unie. Fantastika byla jeho parketou odedávna, už i v případě jeho vůbec prvního komiksu Za tajemstvím hlubin (1957). Zde ovšem zatím šlo spíš o ilustrované povídání (seriály byly tehdy v nemilosti), ale hodně zachránil výtvarník Liďák alias Haďák.

Toman se učil. S pozdějším emigrantem Janem Kristoforim tak stvořil Zajatce Torů (1965-66) a unikátem zůstává jeho zcela původní pokračování Doylova Ztraceného světa (Druhá výprava, 1979-80). Děti fascinoval i zpracováním za komunismu nikdy nevydaných románů E. R. Burrougse o "hrdinovi dvou světů" Johnu Carterovi (1968-71) a nadchl vůbec nejdelším českým sci-fi komiksem o Kruanovi (od 1973), jehož filmovou verzi chystá od roku 2006.
Jak dílo vzniklo? Burrougsovi dědici nedovolili ábíčku tvořit a publikovat seriál podle Tarzana, tak Toman místo toho hmátl po vlastní prvotině Příchod bohů (1966). Tato kniha dikcí nepatrně upomíná i na Bradburyho Marťanskou kroniku, je však zcela technicistní a hlavně je pro děti. Dvě její povídky Toman rozvedl do celých dvou ročníků ABC a navázal i sérií třetí komiksů. Tak se stal "Kruan ze Žluté planety" až jakousi obdobou francouzského pračlověka Rahana - a ovšem i českou variantou kapitána Cartera, onoho "bojovníka z Marsu". Uspěl a vracel se. Tak máme i série Kruanova cesta (1988-89), Kruan a bohyně (1995-97) či Kruan a Pozemšťané (1998-99).

Padesáté výročí založení ábíčka a film pro kina o Kruanovi
Vlastislav Toman v ABC zřejmě vytěžil maximum z konstelace "nastavené" tehdejším režimem. Nechával vlka nažrat, zatímco ábíčko vzkvétalo. I za hranicemi byly podobné časopisy, ale buď jen stopového nákladu, anebo sice vysokého, ale neseriózní. A že zuby nehty se držící šéfredaktor přes třicet let lavíroval? Někdo to asi pro děti udělat musel.

Toman dnes míní, že se nikdy úplně neohnul, ale je faktem, že v jistém předklonu se zrodila už celá původní redakce. Tematika je však zachraňovala. Mladým technikům patřili opravdu, přírodovědcům jakbysmet, a to nešlo "ožulit". Ano, sdíleli státní linii vědeckotechnického rozvoje a zvláště po roce 1970 se stala tato čtyři slova magickým zaklínadlem. I to je zachránilo.

Do důchodu pak Vlastislav Toman odešel po úvodem citovaném dotazu. "Kdy už konečně…?" Deset let už tou dobou odkládal operaci oboustranného šedého zákalu. Ta se roku 1992 naštěstí povedla a "šeď, která mi zrak postupně zakalila, jako by přede mnou do té doby skrývala spoustu drobností, ale zejména jasný pohled do dálky." To aspoň Toman s úlevou píše v knize Můj život s ABC (2005). A právě renomované oči se mu staly i výzvou k další práci a opět nejenom pro ABC.

A začátkem roku 2007 se pak dočkal i setkání své redakce po padesáti letech.
Došlo k němu na Kavčích horách a sešlo se na čtyřicet lidí. Dalších asi patnáct sice slíbilo, že přijdou a že je to moc těší, když setkání bude, ale pak se nedostavili. Milé bylo, že pozvání přijal a přišel i vůbec první šéfredaktor ABC Jan Čeřovský. Slavil i Jindřich Kovařík, výtvarník a ilustrátor už od prvního čísla - a také autor původního loga. Dostavilo se i několik bývalých sekretářek, tou druhou v pořadí počínaje. Česká rada Pionýra dodala čtyři dorty, dva z nichž náležely těm, kdo přišli s původním číslem jedna. Sdružení přátel Jaroslava Foglara věnovalo Poděkování za propagaci Jaroslava Foglara a jeho zkušeností.

Zato současné ABC, byť pozváno, se nedostavilo. Lidé se na to dost ptali a nelíbilo se jim, že v novém ábíčku setkání ignorovali. Došlo ale i na to, že se pár lidí jaksi drželo stranou, aby si nepokazili spolupráci s tímto časopisem. Staří totiž poslali do nové redakce dopis na téma setkání a s přáním úspěchů do dalších let.

V novém ABC se zatím o akci mluvilo všelijak, až k ní bylo zaujato zcela negativní stanovisko. Na Kavčích horách prý zneužili ABC. A rozebírala se i otázka případné žaloby. Za "reklamu zdarma" zkrátka setkání "starých" nikdo v novém ABC nepovažoval. Na Kavčí hory zato přišel režisér Krejčí, který s Tomanem chystá kruanovský film.

A autor sám? Po úspěšném napsání synopse a dvou verzí scénosledu řešil v lednu 2007, jak udělat akčnější začátek, ale nevynechat přitom některé podstatné události. "Nic neobvyklého, Ivoši," dodává k tomu pan Toman optimisticky.

Inspirující myšlenky...

Ti, kdož chtějí mít jen co největší počet přívrženců a potřebují tudíž mnoho lidí, podobají se bláznovi, který má velkou nádobu a v ní málo vína. A tak ji naplní až po okraj vodou, aby měl vína více. Ale tím nezíská víc vína, nýbrž si jen zkazí to dobré, které v nádobě měl. Nikdy nebudete moci tvrdit, že ti, kteří byli k nějakému vyznání donuceni, je také ze srdce vyznávají. Kdyby jim byla ponechána svoboda, řekli by: Věřím ze srdce, že jste nespravedliví tyrani a že je bezcenné to, k čemu jste mě donutili. Špatné víno se nestane lepším, když lidi přimějeme, aby je pili.
Stefan Zweig: Castelliův zápas s Kalvínem