sekora ondrej malir
Ten člověk byl básník, napsal Miloš Macourek ve Zlatém máji (1975) a měl pravdu.
Ondřej Sekora byl skutečně výborným vypravěčem a ačkoli v soukromí mužem spíš vážným, vtipu v sobě nosil za deset. Uměl lidi rozesmát! A přece nebyl společenský a návštěvy a oficiality ho nikdy nebraly, nebavily. Navzdory tomu ale cítíl jakousi povinnost bavit své okolí, aspoň kdykoli postřehl nějakou stísněnost. To všechno o něm věděli jeho vrstevníci a kamarádi, ale co o něm víte dnes vy?

Jak šel životem
Disney české knihy (1899–1967) přišel o tatínka, přísného odborného učitele, už v osmi, a tak mu otce dělali, jak já to vidím, redaktoři brněnských Lidovek. Jaromír John tu Sekorovi nabídl roku 1921 práci, Edvard Valenta s ním napsal dvě knížky a šéf Heinrich ho dvakrát „pustil“ na roční stipendia v Paříži (1924, 1927), odkud mladík hned poprvé přivezl ragby. O tomto sportu napsal a nakreslil i svou první knihu Ragby, jak se hraje a jeho pravidla (1926), a ač jej nakonec neprosadil tolik, jak chtěl, zůstal u něj coby rozhodčí až do roku 1944. Ale od sportu zpět do lavic. Na gymnáziu Sekora nevynikal, dokonce musel kvůli prospěchu z Brna do Vyškova. 1918 pak maturoval „urychleně a válečně“, aby mohl narukovat co jednoroční dobrovolník. Naštěstí jen do „kanclu“ ve Vídni a pak i blíž v Hodoníně. Definitivně odmaturoval až roku 1919 a dva roky to ještě na matčino přání zkoušel na právech. Před jednou státnicí tu prý však pobíhal po chodbách a hořekoval, že má v hlavě poušť. „Nějaké oázy snad by se našly,“ konejšili ho. „Jo. Ale najdou je TI VELBLOUDI?“

I Šlitr nebo Jan Fischer, kreslíř Rychlých šípů, by nám stačili bez práv a v Lidovkách Sekora uspěl - a dvacet roků vydržel (od konce let dvacátých v Praze). Jeho druhá žena Ludmila však byla židovského původu, a tak musel roku 1941 přece odejít a kromě reklam na čistící potřeby už do Lidovek nesměl ani kreslit, ani psát. Vyškrtli ho i ze Svazu novinářů, ba zastavili vydávání jeho knížek. Nakladatel mu nicméně platil už předem „poválečné“ reedice.

Roku 1944 musel Sekora i do pracovního tábora, a tak budoval letiště i zbrojovku, zatímco žena mu zjara 1945 skoro zemřela na tyfus v Terezíně. Konečně mír. A Sekora? Vstoupil do Strany. Otevřelo mu to dveře a on se rád topil v práci. 1964 se stal zasloužilým umělcem, ale byl ten rok i stižen mozkovou mrtvicí, na jejíž následky pak zemřel. Jeho Ferdovi už je dnes víc, než jemu tenkrát. A bude žít navždy.

Jak se rodil mravenec, zvaný Ferda
Slavný mravenec se narodil v Pestrém týdnu v roce 1927. Čtyři roky nato se v roce 1931 narodil jediný Sekorův syn Ondřej. Autor původně vytvořil kreslený seriál a měl být pro dospělé a líčit osud věčně pronásledovaného chudáka, jenž se potýká s úklady života. Ale vše opět skončilo u dětí, tak jako u Sekory vždy.

Po úvodním cyklu Ferdy následovaly i další: Ferda Mravenec a syn, Ferda Mravenec v cizích službách a za Mnichova i díly jako Ferda bude vojákem, Ferda kope zákopy či Ferda klame nepřítele. Už předtím však Sekoru vyzval nakladatel Hokr k rozvedení těchto obrázků do knihy pro děti, a když porovnáme původní a poslední verzi opusu, vidíme rozdíly. Jak kresebné, tak dějové. Dál přihlížím hlavně k Svatoplukem Hrnčířem iniciovanému knižnímu vydání seriálu (1967, rozšířeno 1972):

Prvá verze (dále A) dobrodružství polidštěného mravence začíná deštěm. Vnímám to tak, že i autorův synek se do určitého „deště“ předválečného světa tou dobou rodil.

V definitivní trilogii (dále B) déšť zůstane, i když až v kapitole třetí, a Sekora před něj předsune Ferdův kontakt s chlapcem vysvětlující vlastně, proč je Mravenec hned od počátku tak sám (to v komiksu chybělo). Ano, je sám, anžto byl z mraveniště "do světa širého" unesen. Pak už se ovšem lidé (ale i větší zvířata) vyskytují v ději jen výjimečně, a tak vznikl zvláštní hmyzí svět jen sám pro sebe.


sekora ferda mravenec

Onen úvodní déšť přitom asi nejlépe symbolizuje obrovská kapka, která Ferdu tak moc pleská přes záda, až se v ní skoro topí. V komiksu padá hned na vůbec prvním obrázku, kde také Ferdu Mravence v dějinách vůbec poprvé vidíme celého - ač ještě bez šátku, a ona kapajzna mi tu připomíná spíš náklad na jeho bedrech jakýsi... Čili předznamenává Ferdu dříče.

Ale dál. A kam se před lijavcem skrýt? Ovšem, už víme. Do ulity. Ve verzi A je ještě prázdná, v B už vyplněna hlemýžděm. Tak moc, že Ferda musí spát pod kamínkem. V A i B pak ráno následuje stavba domku, aby se z mravence stal „pan domácí“. Stane se - a Ferda teď sedí na lavičce s fajfkou… kterážto však v B zmizí. „Spokojeně točil palci mlýnek,“ zůstane pouze a já bych se tu autora zastal. Copak změna není v jeho duchu? „Celou Sekorovu tvorbu charakterizuje akt pohybu,“ upozornil už Z. K. Slabý. A je to tak. Jeho hrdinové jsou sportovci a neumí setrvat na místě a klidní. Ani na chvíli ne. Naštěstí se ta dynamičnost jeví jen výjimečně planou a i mlýnek palců koneckonců pochopíme: vždyť Sekora psal v duchu tak trochu filmový scénář. Ano, nepochybně. To biografy ho inspirovaly. Víc, než můžeme zahlceni dnešní televizí pochopit, a tak vězí ve Ferdovi zaklet jak Chaplin, tak snímky kreslené. To GROTESKY svedly Sekoru až ke krajní nadsázce, právě grotesknost svého stylu má mimo jiné i ze zběsilosti Mickeyho a Plutových honiček. Přenesl je zkrátka z celuloidu rovnou na papír - a i když s určitou kresebnou manýrou, vše báječně smísil s vlastní dětskou vzpomínkou na Wilhelma Busche, kreslíře často ovšem poněkud brutálního. (Ten býval ovšem už Alšovým i Ladovým vzorem, ač Sekora Ladu vůbec nepřipomíná, anebo nanejvýš v základních motivacích a tím, že i Ondřej jak kreslil, tak psal.)

sekora ondrej pariz weiner martinu sima

Pobyt ve Francii byl pro Sekoru inspirující
Za pobytu ve Francii ale Sekora objevil i další Mistry, především pány Dubouta a Rousseaua, a právě Celníkovu vegetaci pak občas napodobí. Ale nejde mi tu ani tak o výtvarného Sekoru (ač existují i jeho oleje, pastely a ovšem i karikatury a vtipy), jako o vlastní Ferdův příběh. V něm je dalším klíčovým momentem setkání s hlemýžděm. Ve verzi A ovšem Ferda „šneka“ pro pár plivanců hned uvězní – a právě za to má být sám zavřen. Právem, říkáme si, jenže Sekora akt vyřešil švejkovsky: vtipný Mravenec četníky – škvory opije a tak roztančí, až sami zaútočí na hlemýždě.

Takto anarchistický charakter příběhu však ve verzi B mizí a mění se třeba i Ferdovo chování k Berušce, kterážto od něj původně schytala za pouhopouhou pýchu pěkných pár zásahů kuličkami z bláta. Neadekvátní? Jistěže, nicméně ani v B si Sekora toto brachiální násilí neodpustil a jen ho pro jistotu přesunul až na konec prvního dílu a jeho aktéry učinil „pouze“ komáry a nikoli hlavního klaďase, a to vše navíc až ve chvíli, kdy už byla Beruška opravdu dostatečně vinna: zcizila totiž Ferdovi vozík i s lučním koníkem a za pouhou kamarádskou herdu jej zkriminalizovala. Ondřej Sekora jako by na ní vlastně líčil chování určitého typu žen, právě těch, které ho už nejspíš také někdy poranily, a najít člověčí předlohu Berušky, toť tedy jistě úkol pro literární badatele. Sám to zatím vzdávám a i nadále chci jen takto chabě interpretovat.

ferda mravenec trilogie

Proč Ferda vznikl
Dílo vzniklo ještě za kapitalismu, a tak v něm Sekora dětem vysvětluje třeba i to, co znamená pojem konkurence. Ferda totiž v A staví domek nejen sobě, ale i housence, a právě to bude jednou v B rozvedeno do oněch úžasných stavbiček okolo chrostíkových larev. Jenže původně šlo o víc: pan Tesařík, majitel to „velkozávodu s koncesí“, chtěl Ferdu za přebrání zakázky rovnou zakuchnout a nakonec ho (právě s Beruščiným přispěním) dostal aspoň do vězení a Mravenec byl odsouzen k smrti (A). V B pak už jen k pětadvaceti ranám rákoskou. A jsme u toho. Všechny ty motivy křivdy a žalářování, několikrát na sobě vrstvené, jsou očividně zbytkem původní koncepce pro dospělé. A činí z Ferdy ještě i s dalšími prvky skutečného Monte Crista mrňat.

Verze A však byla, jak víme, i protiválečná – a to už dávno před Mnichovem. Je zvláštní, jak již v ní tlumil Sekora nejhorší. Slavnost po šťastném útěku z popraviště totiž přejde v hru na slepou bábu, ale to jen aby směl autor Ferdovi zavázal oči (puntíkatý šátek trestuhodně nevyužit) a "slepec" mohl být snáz přejet-omráčen sajdkárou... a na rozdíl od nás neuzřít ani jednu z následujících zákopových scén jak vystřižených z první světové války.

Anebo je tato vložená agitka jen Mravencův sen? Anebo nás Ondřej Sekora možností sna konejší? Jde jen o Ferdovu hrůznou vidinu, která udělala kuk ze tmy pod šátkem? Kdo ví.

Ferda však poté rozhodně opět putuje do vězení, tentokrát jako simulant, a stává se otrokem mraveniště, kteréžto téma Sekora později ještě vydatně vytěží. A Ferda-otrok tedy zametá, zalévá a je dokonce chůvou. Dojí pilně mšice, mravenčí kravičky, a koná vše, co bude jednou dělat už v mraveništi svém, svobodném (viz třetí díl svazku B). Brutální zásah člověka do mikrosvěta Sekora naopak později vyeliminoval.

A Ferdův následný útěk po vodě (A)? Zůstává dodnes na počátku druhé části trilogie B… A tak bychom mohli pokračovat až po Ferdův odlet „do světa“ na vlákně babího léta (A), které se stane na konci prvního dílu trilogie už ovšem rovnou celou vzducholodí.

Verze A však taky postrádá brouka Pytlíka, který se kromě epizody v prvém dílu vynořil až roku 1939 v dalším z nesčetných Sekorových seriálů vydaném pod názvem Kousky brouka Pytlíka, a pak i v celé řadě vázaných knih. Oldřich Sirovátka přirovnává Ferdův poměr k Pytlíkovi ke Kašpárkovu vztahu se Škrholou, ale my se radši vraťme k vlastnímu Mravenci.

Kdo to cupe Saharou
pískoviště kříží 
stezkou prašnou,  prastarou
k dolíku se blíží?

Z mravkolví říkanky nejmenovaného autora


sekora_1.jpg   sekora_4.jpg

Příběh nevznikal lehce.
Ondřej Sekora prý i jen první knižní verzi prvého dílu předělával snad čtyřikrát a psal tenkrát oněch osmdesát stránek po celý rok. Asi jako si zrovna tak mnohokrát tužkou vždy předkresloval své obrázky. Ne, nebyly nahozeny lehce! Ale výtvarných vzorů už jsme se dotkli, teď k těm literárním. A i ke zcela bezprostředním, protože Sekora se celoživotně zajímal o entomologii. Chytal motýly, sbíral brouky, pěstoval rybičky, choval ptáky a měl rozsáhlou přírodovědnou knihovnu. Opíral se o Brehma, a co se antropomorfizace přírody týká, znal možná i mnohé ze svých předchůdců-spisovatelů na tomto poli.


Tak především už tu byl Němci (a bohužel dokonce i Hitlerem) všeobecně milovaný bestseller Včelka Mája a její příhody (1912, česky 1921) a jeho pokračování Národ z oblak z pera „Karla Maye maličkých“ Waldemara Bonselse. A existoval i Leemingův Brundibár, král čmeláků (česky naposled 1991).

Odhlédněme však od překladů a vida, i tak tu svítí pozoruhodný, rozsáhlý přírodní cyklus z pera Josefa Haise Týneckého (1885 – 1964).

Jeho Bratři mravenci vyšli už roku 1920, a právě v čase prvního knižního Ferdy je Hais i snaživě dramatizoval. Přitvořil rovněž „českou Máju“ v Dobrodružství včelky Aly (1928) a všude se oproti Sekorovi (jehož Ferda ani nejí!) daleko víc držel reality. KRUTÉ reality, musíme dodat, a tak bývají Haisova dětem určená díla místy až odpuzující. Z knihy Na pasece (1920) zpracované dnes i jako seriál večerníčků: Larva mouchy pestřenky se podobá malé pijavici. Zahlédne-li ubohou a nic netušící mšici, protáhne své hadovité tělo, nabodne ji a bez milosti vysaje, aby na silnici odhodila už jen prázdnou kůžičku. Ta má ale důkladný apetit! Hoduje celý den a na jedno posezení vycucne i třicet mšic.
Nebo: Viděl jsem onehdy mšici na svlačci. Seděla tam jako buchtička a pohybovala spokojeně tykadélky. Sluníčko svítilo a paseka hřála. Tu náhle fr – Mšicomar! Zahlédl mšici, postavil se před ni, ohnul zadeček, a v tom okamžiku jsem zahlédl, jak vrazil ostré kladélko mšici do zad! Vajíčko v jejím těle časem dospělo v larvu a ubohá mšice, kroutíc se bolestí, zatínala křečovitě nohy do rostliny, na níž seděla. Za několik dní seděla tam ještě, ale již zduřelá, nehybná a nejevící známek života. Byla mrtvá, zatímco larva ji vyhlodala od hlavy až k patě, udělala si v jejím břiše zámotek a proměnila se v mladého Mšicomara. A ten si jednoho dne po ránu vykrouhal ve hřbetě svého podivného příbytku zaokrouhlené víčko a vyletěl v dálku radostného světa. A mšice, vlastně její kůže s okrouhlým okénečkem, visí na rostlině podnes, ačkoli je už dávno po ní veta! Tolik poctivý Týnecký.

U Sekory naproti tomu už vše dopadá dobře a smrt je takřka vyeliminována. Ale vězme, že to, co čteme a vidíme na jeho obrázcích, už vždycky předtím napsal Týnecký, a to detailněji, i když i mnohomluvněji. Napsal, byl však Sekorou přebit. A dokonce ani Haisův dvorní malíř Otakar Štáfl (ilustroval i Leeminga) nedokázal děti dost uhranout. Kdepak. Ostrá Sekorova linka vsála vše a jeho výrazová forma je tak specifická, že ji opravdu stěží napodobíte. Shrňme.


S Ferdou tu zůstává především základní trilogie (1936, 1937, 1938), u níž si všimněme jemné vycpávky prostředního dílu, totiž trojice pohádek, při nichž Mravenec nenápadně staví domky okolo chrostíkových larviček: O tom, jak se tenkrát chrousti rozmnožili, Jak si housenka pletla kabátek a O bleše, která se proměnila v chlapečka. Po trilogii následovala Slavnost u broučků (1938) a rok poté Slabikář Ferdy Mravence (1939), kterým nás jeho titulní hrdina nejen provádí, nýbrž kde i vystupuje: ve dvou dalších příbězích Jak Ferda učil zvířátka číst a O jednom chlapečkovi, který psal z kopečka. Následovala vynucená válečná pauza, během níž však byl podle Ferdy natočen Hermínou Týrlovou náš vůbec první loutkový film (1943). A pak? Sekora, jak už víme, byl tělem - duší sportovec. Jezdil nadšeně na koni a roku 1926 se stal dokonce šéfredaktorem týdeníku Sport, který až do roku 1929 redigoval. To vše a mnohé další se tedy konečně muselo zúročit i ve Ferdovi, a tak vznikla knížka Ferda cvičí mraveniště (1947). Ačkoli se v ní opět objevuje i brouk Pytlík (už ve své čtvrté knize), jde však o díl z celého cyklu vůbec nejnudnější. A ne až v letech padesátých, už zde počíná ona exemplární Sekorova návodnost.

Roku 1950 následovaly Kousky mládence Ferdy Mravence, vydané v Melantrichu a přetištěné z Mateřídoušky, kde předtím vycházely na pokračování: jsou nám známy spíš s pozdějšími verši Ljuby Štíplové, královny Čtyřlístku. Staly se podle mého i navzdory datu vydání relativně dost dobrou náhražkou amerického komiksu, a tehdy navíc jednou z mála. Všimněme si však, jak Sekora ve vánočním dílu očividně plaguje Foglara a tehdy už zakázané Rychlé šípy. Snad je to ale jenom náhoda.(ale Sekora byl dříve - poznámka redakce ???)

A on svého hrdinu dík pestrým Kouskům (a taky třeba příběhu Ferda a Jeminánek) rozhodně zdárně vrátil až tam, odkud původně vzešel. I když teď už ve zcela jiném duchu a rozvinutějším kresebném stylu - a v druhém případě bohužel i za cenu Ferdova absurdního zvětšení takřka do velikosti onoho hocha Jeminánka... Sekora však rozhodně podobnými návraty Ferdu opětovně postavil po bok svých ostatních seriálových hrdinů.

sekora-hura-za-zdendou-ilustrace


Další ilustrovaní hrdinové
K těm patří např. i milý pejsek Voříšek z Voříškových dobrodružství (na stránkách novin už od roku 1923), jenž zůstává jak knižní prvotinou pro Sekoru kresebně, tak pro Edvarda Valentu textově, resp. básňově (1926). A témuž roji náleží i Voříškova přítelkyně, jezevčice Misinka. Anebo Cvoček, ale to už nebyl pes. "To vám byla dřevěná loutka, kterou jednou našel kluk Tonda a..." Nu, a Valentovu další knížečku Jak Cvoček honil pytláka přetiskli roku 1928 přímo z Lidovek. Čistě mimochodem: právě ona zůstala vzpomínkou dětství Egona Bondyho.


A ožívali další hrdinové!
Dr. Břoušek z Vyškova, pan Vesměs, sportovci Hej a Rup, duo Hnát a Patrčka, jistý Bedříšek a jeho už zmíněný kumpán Jeminánek a hlavně kapitán Animuk, který během svých často až Buschovsky brutálních afrických lovů opravdu nikdy ani nemukl. A dobrý voják Vendelín. A také jeden malý skaut - z cyklu Skaute, pomoz si sám! A zahradník Pepík a magicky oživlá kresba zvaná Čárymáryk. A další pejskové: Broček, Barry a i ti ze seriálů Byli jednou dva pejsci a Pes Rek. A ještě veselý koník z Koníka Hop a samozřejmě i slavný kohoutek Napipi vydaný knižně poprvé roku 1941 ve svazku s názvem Kuře Napipi a jeho přátelé. Ale zpět k Ferdovi.


Podivná léta padesátá
V letech padesátých žil i na různých letáčcích a jako leporelo (8 stran) vyšla rovněž další agitka Ferda Mravenec ničí škůdce přírody (1951). Mravenci se nedají z roku 1954 jsou pak jedinou knihou o Ferdovi, kde tento nefiguruje už v názvu. Ovšem: jde o přímočarou ideologickou osvětu, ale Sekora se tu i obloukem vrátil zpět k válce vylíčené už snově v A. Tentokrát však už ji svedl s očima otevřenýma - a pěkně dokořán - a svedl ji dokonce s otrokáři.

Sám jsem byl v dětství touto Ferdovou labutí písní fascinován, přiznávám, a nikdy bych si v knize přítomného budovatelského a kolektivistického ducha nedovolil kritizovat. Ostatně - jest to Ferda ze všech nejdobrodružnější.

Ve svazku O psu vzduchoplavci (1961) vyšlo ještě další Ferdovo dobrodružství, a třeba i šest příběhů v titulu Vesele s Ondřejem Sekorou (1999) nebylo, pokud tedy vím, předtím knižně publikováno, vcelku však lze říct, že už rokem 1954 ferdovské DVACETILETÍ končí a že Sekora pak už jen upravuje staré. Roku 1958 přepracoval první díl. A roku 1962 druhý, zatímco třetí už zůstal a toho roku vzniklá trilogie Knížka Ferdy Mravence byla tehdy definitivní. Nyní ovšem Ferda vychází v původní podobě z prvních vydání (každý díl zvlášť) nakladatelství Hokr.

Literární historik Pavel Janáček sice upozorňuje, jak se v upravené verzi (Knížka Ferdy mravence) místy vytratil švih vyprávění a sled akcí „ráz na ráz“, mně to však nepřipadá. A nevadí mi ani zespisovnění.

sekora deniky 1943

Nicméně zůstaly v upravených vydáních úlitby.
Následkem nich už červení mravenci nejsou skauty a jinde nastupuje aspoň modernizace, takže Ferda okolo larvičky už nestaví „domek-divadlo“, nýbrž lokomotivu. A ač se Sekora nikdy nevyžíval v naturalismu a la Týnecký, všimněme si i retušování „krvavosti“. Neboť bájný Minotaurus našich dětí - mravkolev přece jen původně někoho zbaštil, víme? Ano, vy znalí: brouka klikoroha.

Anebo poslední ze šňůrky Ferdových herkulovských prací, ta u hrobaříka… Nebyla snad také dodatečně odstraněna? Ale ne! Nahlédněme jen do staré verze a zjistíme, že si to s tím pohřbíváním rozumný Sekora rozmyslil už tehdy. Nu, nebyl Hais.

Jinde si ale zase přidává, takže zatímco ve svých třiceti letech končil druhý díl slovy „však i my máme doma jeden takový domek po larvičce“, v šedesáti ještě dodá: „Taková malá holčička nám jej přinesla.“

Illustrations © Ondřej Sekora - heir, 2006
Veškeré ilustrace Ondřeje Sekory jsou zveřejněny se souhlasem majitele práv jen pro tento článek.

Inspirující myšlenky...

A tak jsme otroky dodnes, a jedinou útěchou je nám vědomí, že jsme všichni otroci: otroci, jimž kdysi křesťanští apoštolové a císař Konstantin radili, aby se trpělivě vzdali bídného života na tomto světě výměnou za lepší život na onom světě; otroci, které dnes bankéři a továrníci učí hledat smysl života na tomto světě v řemeslnické práci za denní chléb. Nedivme se, že i umění jde za penězi, protože po svobodě, po Bohu touží všecko: naším bohem jsou však peníze, naším náboženstvím výdělek.
Richard Wagner, Umění a revoluce - 1849