skola maleho stromu carter

Nevím, kdo je Forrest Carter, nevím ani, zda jeho knížka Škola Malého stromu je adresována dospělým či dětem, zato vím, že si tuhle nenápadnou brožuru zařadím ke svým nejmilejším knížkám někam poblíž povídek Oty Pavla. A kdo je Malý strom? Sám autor, který vypráví příběh svého dětství ....

 "Maminka přežila tatínka jen o rok, a tak se stalo, že jsem se dostal k dědečkovi a babičce. To mi bylo pět let. /…/ Dědeček byl napůl Čerokí, babička plnokrevná indiánka."

Indiánští prarodiče jsou společenští outsideři, a přesto hrdí lidé svobodného ducha. Chlapec s nimi žije ve srubu na samotě v horách. Dědeček občas vydělá pár dolarů pálením whisky (samozřejmě načerno), kterou prodává místnímu obchodníkovi.

Chlapec pomáhá dědečkovi jak s hospodařením na lesním políčku, kde pěstují kukuřici, tak i s destilací whisky, s babičkou sbírá byliny a semínka, po večerech poslouchá vyprávění o indiánech a babiččino předčítání z vypůjčených knih, mezi nimiž nechybí ani Shakespeare. Učí se žít v zázračném světě divočiny, kde každé zvíře má své vlastní jméno, kde nejen lidé, zvířata, stromy, ale i sama "Matka země" je živou bytostí – však proto indiáni nosí mokasíny s měkkou podrážkou, aby její puls vnímali chodidly. Učí se svérázné a podivuhodné moudrosti lidí, kteří žijí s přírodou v harmonii, neboť je to jejich domov. Říkal, že je to ta zatraceně nejpitomější věc na světě, pobíhat sem a tam a zabíjet ze sportu. Říkal, že celou tu věc vymysleli nejspíše politici mezi válkami; dyž nemohli zabíjet lidi, začali zabíjet aspoň něco jiného.

skola maleho stromu carter ukazka

Učí se rozumět stromům, zvířatům i lidem, neboť „není možné milovat něco co nechápeš.  Skamarádí se s tulákem Borovým Billym, který hraje na housle, se starým indiánským samotářem Vrbovým Johnem, s podomním obchodníčkem Wajnem: svět jeho dětství je svět dospělých, kteří s ním jednají jako se sobě rovným, bez žvatlání a bez všemožných tabu.  Zasvěcují chlapce do věcí, o nichž se obvykle s dětmi nemluví – ke škodě dětí i dospělých.

„Duchovní mysl se může scvrknout jako hrášek nebo i docela zaniknout, když tělesná mysl začne vládnout všemu. Tak se z tebe stane mrtvý člověk. Babička řekla, že mrtví lidé se dají docela snadno poznat. Když se mrtví lidé podívají na ženu, nevidí nic než špínu, když se podívají na druhého, nevidí nic než zlo, když se podívají na strom, spatří jen prkna a peníze; nikdy krásu. Babička řekla, že světem se toulá mnoho mrtvých lidí."

V nejdramatičtější epizodě knížky zažívá dítě divočiny trýznivý konflikt s pokryteckou společností establishmentu – z moci úřední je chlapec odebrán prarodičům a poslán do sirotčince, aby byl „s pomocí Boží“ zcivilizován. Po opakovaných roztržkách s bigotními vychovateli se však nakonec s dědečkem šťastně vrací domů do hor, aby pokračoval ve své škole života.

"To je Cesta", řekl dědeček tiše, "ber jen to, co potřebuješ. Dyž lovíš jelena, neber nejlepšího. Vem menšího a pomalejšího, a jeleni porostou silnější a dycky ti dají maso. Pako, panter, to ví, a tak bys to měl vědět i ty. Jen Tý-bí, včela, ukládá víc, než spotřebuje, a pak ji vokrádaj medvěd a mýval… a Čerokí.
Tak je to s lidma, co ukládaj a tloustnou z toho, vo co se nechtěj dělit. Přídou vo to. Budou kvůli tomu války, aby si udrželi víc, než kolik jim patří. Lidi budou umírat kvůli slovům a práporu…, jenže nikdy nemůžou změnit zákony Cesty."

Škola Malého stromu trvá jen pár let a je plná ztrát: postupně zemřou všichni jeho dospělí přátelé, po smrti dědečka a babičky chlapec opouští srub v horách a s dvěma zbylými psy odchází do "Národů". Přes všechny ztráty však příběh Malého stromu zůstává příběhem objevování životní harmonie, dětsky senzitivní a přitom nesentimentální knihou lásky k životu.

Na sklonku druhého tisíciletí taková kniha člověku sugeruje nevyslovenou otázku: nezvítězila v konfrontaci euroamerické civilizace s indiány civilizace technicky a vojensky vyspělejší, avšak – z hlediska budoucnosti planety – ta horší, méně perspektivní? Přátelský vztah indiánů k „Matce zemi“ byl nepochybně rozumnější než náš dobyvatelský. Ale jak praví starořecký klasik: "Budou-li vítězové ctít bohy poražených, zachrání se". Naučíme se ctít "Matku zemi", nebo se změníme v civilizaci oněch mrtvých lidí s odumřelou duchovní myslí?

P.S. Pokud autor s jemným humorem uvádí: "Dědeček přišel na to, že příčinou všech zmatků je čtení příliš mnoha knih", jeho knihy se to netýká. Škola Malého stromu je  pravým opakem matení mysli. Její české vydání má přesto jednu vadu – postrádám v knize doslov či aspoň malý autorský medailón, kde bych se o Forrestu Carterovi dozvěděl víc.



Carter, Forrest | ŠKOLA MALÉHO STROMU / Praha :  Kalich,  1993, dotisk 1996. 164 str. Přeložil L. Miřejovský / 2. upravené  vydání:  Praha :  Kalich,  2000. 158  str.

Inspirující myšlenky...

Uvízl jsi, přítelíčku, uvízl jsi v tom až po uši,“ uvažoval Oblomov, provázeje ho pohledem. „Je slepý, hluchý a němý pro všechno ostatní na světě. Ale přivede to daleko, časem bude mít důležité postavení a nahrabe si hodností... A tomuhle se u nás říká kariéra! Jak málo lidských vlastností je k tomu třeba, lidského rozumu, vůle, citu – co s nimi? Pouhý přepych! Život mu uteče a mnoho, mnoho věcí ani nepocítí... A přitom pracuje od dvanácti do pěti v kanceláři, od osmi do dvanácti doma – nešťastník!
Ivan Alexandrovič Gončarov, Oblomov