tolkien gondolin Illustrated by Alan LeeV dopise, který John Ronald Reuel Tolkien (1892-1973) napsal teprve roku 1964, tvrdí, že příběh Pád Gondolinu tvořil už roku 1917, a to během zdravotní armádní dovolené.
Předtím, roku 1955, ovšem uvedl W. H. Audenovi, že dílo sice psal v nemocnici (a na dovolené), ale bylo to potom, co roku 1916 přežil bitvu na Sommě.
A dalších jedenáct let předtím, tedy roku 1944, psal Tolkien synu Christopherovi, že s dílem začal již v „přelidněných armádních barácích plných rámusu gramofonů“.

Pětadevadesátiletý Christopher Tolkien bohužel 16. ledna 2020 zemřel, ale celá desetiletí se obětavě věnoval editaci otcovy pozůstalosti.

Jako poslední položka u nás vyšel právě Pán Gondolinu (2018, česky 2019) a vedle jeho nejranější verze zde nalezneme taktéž poslední variantu (1951).
Hlavně však tu nejryzejší: Pověst o pádu Gondolinu.
Kromě toho dokázal Christopher zdařile vylíčit vývoj proměn příběhu, sestavit seznam vlastních jmen a nezapomíná ani na dva - divně si odporující - rodokmeny vystupujících postav. Rovněž chválí zcela právem Alana Lee za ilustrace a na přední předsádce je publikace doplněna mapou.

tolkien hurin gondolin
Tolkienova pozůstalost se váže skoro jen k velice dlouhým fiktivním dějinám tzv. Středozemě, které propracoval. Hobit či Pán prstenů zde přitom představují jen drobné položky.


V Pádu Gondolinu sledujeme osudy „Skrytého města“, které je hledáno, najito a zničeno zlolajným Morgothem, kteréžto jméno lze přeložit jako Černý nepřítel. Sledujeme jeho soupeření s dobrotivým „Pánem všech vod světa“ i dalšími kladnými postavami, ale Morgoth by nikdy začarovaný Gondolin nevypátral, nebýt zrady. I zradu ovšem líčí Reuel Tolkien hned v několika verzích. Ani jemu nebylo okamžitě jasné, jak Morgoth objevil, kde je Gondolin skryt.

Ve čtyřiadevadesátém roce života Christophera Tolkiena se stal právě Pád Gondolinu poslední položkou v sérii spisů, které otci dopracoval a vydal.
Táhl za sta pomyslných nitek spletených dohromady a v čase, kdy se Středozem teprve blížila ke konci tzv. Prvního věku, se odehrává všechno knihou vylíčené. „Jak se otcův pohled na historii jeho světa vyvíjel,“ říká editor, „došlo i na podobu, která měla být nejlepší, ale zde ztroskotal.“

V únoru 1950 psal Tolkien po dokončení Pána prstenů svému nakladateli, že dílo není pokračováním Hobita, nýbrž - nedokončeného - Silmarillionu.

Co víc, jedná se spolu se Silmarillionem o jedinou ságu na téma „Klenoty a Prsteny“. Nemá být dělena! Bránil se diplomaticky samostatnému vydání pouhého Pána prstenů a bránil by, jak hlásal, i samostatnému vydání Silmarillionu. Ten ovšem byl podle původního názoru nakladatele spíš jen textem, ze kterého může autor čerpat.

Není bez zajímavosti, že se Tolkien hlásil ke Keltům (a nikoli k Anglosasům), a souzněl v té souvislosti se zmínkou jistého lektora, který našel v Silmarillionu „keltskou krásu“. Tolkien ovšem nedbal na to, že lektor dodal: „Pro Anglosasy ve velkých dávkách neúnosnou.“

„Má to v sobě něco ze šílené jasnooké krásy, která zaráží všechny Anglosasy tváří v tvář keltskému umění,“ napsal tenkrát onen lektor doslova, stejně ale knihu k vydání nedoporučil, to se nedalo nic dělat.

Pozoruhodným prvkem Tolkienových příběhů jsou přitom také ty momenty, kdy Pán vod užívá jako posla právě a jedině člověka, a to pro jeho nenápadnost a proto, že bude sotva kdo čekat, že by poslem mohl být „jen“ příslušník našeho plemene. A Pán vod má navíc schopnost mluvit skrze onoho muže. A dokonce mu (aniž jsme, pěkně prosím, na půdě Hvězdných válek) svede vložit do hlasu majestát a do srdce více sil.

Roku 1952 psal Tolkien svému nakladateli také o tom, že mu důchod přinese „jen chudobu“ a že si bude muset přivydělávat.
Vzdal současně onu snahu, aby vyšel Pán prstenů a s ním Silmarillion.
Jeho vize se ovšem v uplývajícím čase poněkud měnily. Něco z textů odstraňoval, jiné přidával, a ač to syn sám označí za kuriózní, předvede nám na stránkách nové knihy pěkně za sebou veškeré verze příběhu. Od nejranější po finální. A vyniknou tím dodatečně zavržené koncepce.

Původně vylíčený útok na Gondolin „s použitím nepředstavitelných nových zbraní“ je ve staré variantě nejdetailnější a dlouhé věky Středozemě poté propojují některé dlouhověké postavy.
V novějších obdobích se nevynořují jen jako vzpomínky, ale živi. Je to například Stromovous. Je tzv. entem, a dle Tolienovy fantazie byli právě enti tou nejstarší z ras. Přesto či právě proto existovali ještě za Třetího věku, kdy se odehrává Pán prstenů.

Na konci Pádu Gondolinu čteme i o chlapcích-bratrech Elrondovi a Elrosovi. Později se měli stát pánem tzv. Roklinky (první z nich) a prvním králem Númenoru.
A jako přijímá řeka potůčky, má i Pád Gondolinu v toku děje zběžné narážky na jiné příběhy, místa, časy a události. Aby pak otcovými slovy poskytl Christopher i obraz založení Gondolinu, uvádí knihu Prologem, který je citací z otcova Náčrtu mytologie (1926).

tolkien pad gondolinu
Gondolin byl synonymem pro ztracenou krásu, tragédii a nevyhnutelný pád všech spravedlivých věcí. Byl jedním z nespočetných symbolů na mapě Středozemě. Jeho legenda nebyla zveřejněna, dokud nezačaly být publikovány Tolkienovy posmrtné práce.
(Mik Herman)

Takřka bez komentáře uvádí jednu po druhé ony textové variace a líčí, jak otec k jeho zármutku opustil poslední verzi v okamžiku, kdy hrdina prošel tzv. Poslední branou Gondolinu.

Syn dále zdůrazňuje, že byl Gondolin skutečně vysněn už v tatínkově mládí - a nikdy nepředěláván. „Zůstal tím mocným zdrojem pramenů a obrazů. Mocnějším snad právě z toho důvodu, že nebyl nikdy předělán. A snad nikdy nebyl předělán proto, že byl tak mocný.“

Přestože se Tolkien chystal Gondolin přetvořit, ale do města nikdy nedošel.
Jak to? Kdo ví! Po zdolání nekonečného svahu Orfalch Echor a projití dlouhou řadou heraldických bran se jeho hrdina jen užasle zastavil a hleděl na město „uprostřed bílého sněhu“.
Jinde Tolkien pouze upřesňuje, že Gondolin stál na temeni „vysokého, osamělého pahorku“. Mělo tam dojít k setkání s králem a měla být zdůvodněna neexistence královny. Mělo být předneseno poselství Pána vod, ale nic už nebylo napsáno.

I první náčrt Pádu Gondolinu autor rozsáhle revidoval, a to pracovní metodou Julese Verna: psal inkoustem na tužkou realizovaný originál. Čistopis pořídila jeho choť, ale prováděl dál změny. Z valné části ale jen do roku 1920, kdy zjara pověst četl v Esejistickém klubu na Exeter College v Oxfordu. A jak vlastně „pád Gondolinu“ probíhal? Čtěme na stránce 56!

Bitva u brány byla zlá. Duilina z rodu Vlaštovek zasáhla při střelbě z hradeb ohnivá střela balrogů, kteří skákali po úpatí Amon Gwarethu. Zřítil se z cimbuří a zahynul. Balrogové dál metali k obloze ohnivé střely a planoucí šípy jako jedovaté hádky, a ty padaly na střechy a do zahrad města Gondolinu, až byly všechny stromy spáleny a květiny i tráva shořely. Bílé zdi a sloupořadí ohněm zčernaly. Horší však bylo, že družina oněch démonů šplhala po pletencích železných hadů a odtamtud bez ustání střílela z luků a praků, až se ve městě za zády hlavního vojska obránců rozhořel požár.

Podstatnější je však možná celistvý Tolkienův pohled na nutnost vítězství dobra:

Nadejde soud bohů. Země má patřit lidem a elfové, kteří neodpluli na Osamělý ostrov nebo do Valinoru, pomalu vyblednou a vymizí. Zemi budou ještě nějaký čas sužovat poslední draci a skřeti, ale nakonec všechny zahubí stateční lidé. Morgoth bude vystrčen Dveřmi noci do vnější temnoty za Hradbami světa a ke Dveřím navždy postavena stráž. Lži, které zasel do srdcí lidí a elfů, však neumírají a dodnes přinášejí mnoho zla.

Podle jedné varianty je také Morgoth spoután dlouho připraveným řetězem a z jeho železné koruny je mu vykován obojek. Jeho pyšná hlava je teď skloněna ke kolenům. Ale

...někteří říkají, že se Morgoth nebo jeho černý stín a duch (anebo mračno, které není vidět ani cítit, a přece je jedovaté) plíží zpátky přes Hradby a navštěvuje svět. A až ten bude mnohem starší a bohové unavení, Morgoth se Dveřmi vrátí, svedena bude poslední bitva a bude to Túrin s černým mečem, kdo Morgotha zabije.
V těch dnech budou silmarily získány zpět z moře, země i vzduchu, Maidros je rozbije a Palúrien jejich ohněm znovu rozsvítí Dva Stromy. Opět vzejde velké světlo a Valinorské hory budou srovnány se zemí, aby se světlo rozšířilo do celého světa. Bohové a elfové znovu omládnou a všichni jejich mrtví procitnou.
Ale o lidech se v onom Dni proroctví nemluví.

Tolik Tolkien. A ikonou této pohádky se stává jeho skvostný hrdina Eärendel.

Vypluje na lodi „do vnější temnoty za hranou světa“ a vysoko nad Sluncem se poplaví kosmem s jedním ze silmarilů na čele, aby jako planeta Venuše držel stráž nad Morgothem a Dveřmi noci. „A tak dlouho se bude plavit, dokud neuvidí, že se na valinorských pláních chystá poslední bitva. Potom sestoupí.“

John Ronald Reuel Tolkien: Pád Gondolinu. Ediční příprava a komentáře Christopher Tolkien. Ilustrace Alan Lee. Přeložila Stanislava Menšíková. Argo. Praha 2019. 208 stran.


Inspirující myšlenky...

Dokážeme jíst maso jedině proto, že nemyslíme na to, jak je to kruté a hříšné. Existuje mnoho zločinů, které jsou dílem člověka a jejichž zlo plyne z opuštění zvyků, obyčejů a tradic. Ale krutost mezi ně nepatří. Je to smrtelný hřích a nepřipouští žádné argumenty ani racionalizace. Jen jestliže nedovolíme svým srdcím, aby ztvrdla, vyvarují se krutosti a vždy budou jasně slyšitelná. Ale my dovolujeme, aby se v nás bezstarostně zahnízdila krutost – a ten, kdo se liší, se nám zdá divný... Jestliže umlčujeme své city i přesto, že pociťujeme lítost, jen proto, abychom dělali to, co druzí, a parazitovali na životě, urážíme všechno, co je v nás dobré. Rozhodl jsem se jít vegetariánskou cestou.
Rabíndranáth Thákur