slaby zdenek
Fantaskní knížky Tři banány aneb Petr na pohádkové planetě (1964), Bukukururuna (1968) či Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít (1973) zůstávají takřka kultovními klenoty dětské literatury. Autorem je PhDr. Zdeněk Karel Slabý (*9. 6. 1930), který pracoval především v nakladatelství Albatros a ve Zlatém máji. S Dagmar Lhotovou vytvořil známou knižní pentalogii o chytrém kocouru Vavřinci a jeho třech kamarádech: nerudném kozlu Spytihněvovi, básnivém čuníku Mojmírovi a o parádivé fence Otylce (vymyšleno už roku 1967, tedy dva roky před prvním Němečkovým Čtyřlístkem s obdobnou čtveřicí).


Zdeněk Slabý (9. 6. 1930)
Vvytvořil už na půl stovky dalších titulů. Hojně i překládal a sám byl a je překládán do řady jazyků. Jeho vlastní díla přitom vyšla v zahraničí v mnoha opakovaných vydáních - což ho u nás bohužel nepotkalo. Je mimo mnoho dalšího i aktivním teoretikem hudby. Za svou práci obdržel v roce 2014 Zlatou stuhu za celoživotní dílo.

Jací jsou vaši nejmilejší autoři a inspirátoři, pane doktore?
Mými nejoblíbenějšími autory už od mládí byli a zůstali Vladislav Vančura, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl, Karel Konrád, Karel Poláček... a celá řádka dalších.

Ale to jste jmenoval pouze naše tvůrce – a mně je známo, že jste měl a máte spoustu přátel i mezi zahraničními autory. Mohl byste i z nich někoho jmenovat?
Rád si připomínám několikeré setkání s Otfriedem Preusslerem – například při frankfurtském knižním veletrhu, kde Thienemanns Verlag prezentoval první německé vydání našeho Tajemství oranžové kočky (česky 1968) - nebo v Praze... Také vzpomínám na pobyt v Sarajevu, kde mezinárodní radu sborníku Děti světa hostil Ahmet Hromadžić jakožto ředitel nakladatelství Veselin Masleša. Těch zahraničních autorů by ale bylo opravdu víc – od francouzského Marca Soriana před holandskou Miep Diekman po dánského Jense Sigsgaarda či německého Benno Pludru.

Jste všeobecně znám jako spolutvůrcem „kocoura Vavřince“, a tak se ještě chci zeptat: Nakolik dáváte přednost kocourovi a kočce před psem?
Nedávám kočce přednost. Pouze mne víc inspiruje neodhadnutelností své povahy a svého počínání.

Váš pohádkový detektiv Břetislav Hostivít je bezpochyby jakýmsi Sherlockem Holmesem nejmenších. Zůstává jím, ačkoli kniha podruhé teprve vyjde... O onom slavném anglickém detektivovi však dál a dodnes vznikají díla, zatímco vy jste se spokojil s cyklem příběhů pro Mateřídoušku a knížkou jedinou, byť zřejmě geniální a rozhodně nenapodobitelnou. Co byste řekl, kdyby se zde stvořeného světa ještě někdo po vás zmocnil? Anebo sám plánujete pokračování?
Já bych byl rád! Nemyslím si, že autoři, kteří nemají vlastní nápady, by něčím přispěli dětské literatuře. Zažili jsme jich a zažíváme dost a dost. Je to ovšem otázka pro nakladatele, zda odhalí odvozenost děl či ji dokonce považují za přednost. Ne, spíš bych byl rád, kdyby se těchto mých příběhů „zmocnil“ někdo z televize a realizoval cyklus ve večerníčcích nebo v nějakém obdobném seriálu. Myslím, že se to přímo nabízelo a nabízí.

Určitě. A potenciál tady stvořeného pohádkového světa mi vždy připadal nevytěžený. Myslím si taky, že hlavním klíčem k magické působivosti knihy o Hostivítovi je plánek městečka Čapí Nůsek (otištěný na str. 7) a mapa okolního kraje Devaterníku (ilustrace na str. 8-9). Nenapadlo vás náhodou začít knížku tímto způsobem při vzpomínce na Roberta Louise Stevensona? Ten nevlastnímu synovi nejdřív nakreslil mapu Ostrova pokladů a pak teprve...
Plánek i mapu jsem si nachystal už předem proto, abych se v Čapím Nůsku a jeho okolí vyznal. Ne, nemělo to souvislost se Stevensonem. Víte, když píšu, neuvažuju, co od koho přejmout. Snažím se být absolutně svůj, což bývá někdy i k neprospěchu věci, protože současní nakladatelé většinou preferují věci známé, a tudíž podle nich prodejné.

Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít je neodmyslitelně spjat s ilustracemi Miloše Nolla. Vzpomněl byste na tohoto výtvarníka dětí a na první setkání s ním?
Neilustroval jen Hostivíta, ale i další mé knížky. Například Tři Karkulky (1963), Tajemství oranžové kočky (1968), O Ládíčkovi Ladičkovi a pěti princeznách (1971) či Mezi námi písmeny (1974). Měl jsem ve zvyku se s ilustrátory svých knížek posadit a prohovořit si pojetí. Například s Radkem Pilařem jsme koncepci Kouzelné knížky (vyšla pouze německy jako Das Zauberbuch und der verwandelte Zauberer, 1973) prozkoumávali při pobytu v Karlových Varech. Celý týden.
Když jsem požádal Nolla o rozhovor, málem se urazil, jak si vzpomínám: „To nevěříte, že zilustruju knížku dobře?“
Odpověděl jsem, že naopak. Že právě PROTO jsem ho výtvarné redakci nakladatelství navrhl. Pak už neprotestoval. Pochopil, že mi jde vždy o symbiózu autora s výtvarníkem. Nu, a tak jsem se o to snažil i s dalšími.
Ostatně byla to doba, kdy tvořila celá plejáda vynikajících malířů právě v oblasti dětské literatury, a já měl nepochybně to štěstí, že mé knížky vedle Nolla a Pilaře ilustrovali například Helena Zmatlíková, Adolf Born, Jiří Běhounek, Olga Čechová, Květa Pacovská a další... V Japonsku třeba Yasuo Segawa, nositel první Grand Prix Bienale ilustrací Bratislava.

Konkrétně Radek Pilař vytvořil moc hezké obrázky k vaší knížce Dívka z Černé věže (1967).
Měla TA nějakou konkrétní předlohu?

Jednoznačně věž v Českých Budějovicích, tedy ve městě, kam jsem vždycky rád jezdil. Dívka z Černé věže měla obrovský úspěch v Japonsku – a vidíte, tam právě se Segawovými ilustracemi. Vycházela v této zemi deset let. V neustálých dotiscích. Naopak ji odmítl můj tehdejší německý vydavatel, protože se mu jevila příliš „pedagogická“.

Nu, a nakonec jsem si nechal jednu otázku spíše dětského ražení. Cítil jste někdy jako hendikep příjmení Slabý?
Karel Konrád (1899-1971) mi do jedné své knížky napsal věnování „Zdeňkovi Slabému, z kterého bude jistě Silný“, ale nevnímal jsem nikdy své jméno jako adjektivum, nýbrž jako příjmení. A nezatoužil jsem je změnit jako třeba autor brevířů Jiří Solar (1898-1981), který se ve skutečnosti jmenoval taky Slabý, jednou mě navštívil v redakci Zlatého máje a já měl jeho Půjde to, knížečku drobného formátu složenou z nejrůznějších optimistických citátů...

Děkuji za rozhovor!

Pro Čítárny Ivo Fencl

Inspirující myšlenky...

Jsou lidé, kteří jsou vězni svého postavení. Neexistují kladní nebo záporní. Je jen špatně udělaná společnost, která ve výsledku upřednostňuje darebáky. Myslím, že dnes je velmi těžké najít hodně bohaté lidi, kteří by nebyli podvodníky. Odsouzení části obyvatelstva musí předcházet reforma společnosti. Jsem fascinován tím, že žijeme v době, kdy jsme přítomni krachu komunismu a kapitalismu současně. Kapitalismus vypadá zdravě, není to ale pravda. Vede ke katastrofě.
Jacques-Yves Cousteau (1910 – 1997)