cechov anton pavlovic
Začal psát jako Čechonte na vysoké škole v Moskvě. Z té doby známe povídku Chameleon, která svým názvem i obsahem je nejen symbolickým krédem jeho dalšího psaní, ale i důkazem jeho mistrovské schopnosti napsat nadčasový příběh.

Jaké je jeho osudové memento?
Čechov žil proto, aby obsahem svých knih odkrýval dalším generacím skutečnost, že ubohost i sláva lidské civilizace je odpradávna spojena s hloupostí a pudovou prázdnotou, ve které pravda není jenom jedna.

Jak psal aneb proč bude slavný po další stovky let
Celé generace čtenářů ví, že své povídky uměl Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 – †15.7.1904) vystavět mistrně a bez zbytečných vět. Dokázal napsal příběh, který je i po stech letech čtivý a  aktuální. Jeho povídky se vyznačující jak úsporností stylu, tak dramatickým spádem a hlavně velkým uměním charakterizovat postavy i prostředí děje přesnými odpozorovanými detaily.
Byl proto příkladem pro mnoho spisovatelů 20. století, jako například pro dalšího velikána světové povídky, Hemingwaye.

Jeho mistrovské povídky málokdo překoná
Z jeho povídek není snadné některé vyzdvihnout. Ale asi nejpopulárnější jsou povídky psané v devadesátých letech 19. století.
Rozhodně zajimavé je literární zpracování jeho cesty na trestanecký gulag na poloostrově Sachalin v povídce Sachalin. A pak celý cyklus povídek, které natočili vynikajícím způsobem v Českém rozhlase jako je „Dáma s psíčkem“ (Dama s sobačkoj, 1899) „Černý mnich“ (Čornyj monach, 1894). „Dům s mansardou“ (Dom s mezaninom, 1896), „Souboj“ (Duel, 1891).

Ve svých poznámkách ke hře Tři sestry si napsal:

"Můj bože, jak všichni ti lidé trpí mudrováním, jak je znepokojuje klid a štěstí, které jim poskytuje život, jak jsou nestálí, vrtkaví, neklidní. A život je stejný, jako byl, vůbec se nemění, podřizuje se svým vlastním zákonům."

Bez špetky soucitu nám ukazuje své postavy z jejich nejabsurdnější a nejgrotesknější stránky. Ale paradoxně se jim nemůžeme jen tak smát. U Čechova je totiž vše komedie, a zároveň to komedie není.
Čechov moc dobře věděl, že těžiště toho, čemu říkáme pravda, záleží jen na úhlu pohledu, z něhož pozorujeme věci i děje, a jako schopný spisovatel je pozoroval z více úhlů současně. Jenže zaroveň nám naznačuje, že pravd je tolik, kolik je lidí.  A v tom je jeho nejvěší mistrovství a jedinečnost.

melichovo chechovuv dum
Melichovo. Bývalý statek Čechova.

Milan Kundera před pár lety řekl, že velké dílo se nemá posuzovat podle toho, jaký člověk ho napsal. Je to podle mě velmi nešťastná myšlenka.
Charakter člověka velmi ovlivňuje jeho dílo a lidé by se měli učit, že obsah knih a charakter člověka spolu úzce souvisí. Pochopení této souvislosti je základem smysluplné cesty směrem k hledání sebe sama ve vztahu ke společnému, kolektivnímu myšlení.

Čechovovy povídky jsou psány v souladu s jeho humanistickým pohledem na svět. Proto v jeho knihách nalézáme jak nesmírné sociální citění, porozumění pro lidské ztráty a lidské sny, ale také nesmlouvavé pohrdání lidskou ješitnou hloupostí, kterou často s ironií i nadsázkou pranýřuje jako nejubohovější vlastnost, s kterou se lidská společnost potýká. To se týká hlavně jeho postav, které nazýváme termínem "zbytečný člověk", rusky lišnyj čelověk. Ten termín je charakteristický nejen pro některé postavy z jeho knih, ale často se objevují v ruské literatuře 19. století vůbec. Koneckonců "lišnyj čelověk" povstal už v roce 1858, kdy vychází román Gončareva "Oblomov".

Jeho mistrovská dramata se hrají dodenes v celém světě
Povídky mu ale paradoxně literární slávu nepřinesly. Ta se dostavila až po odehrání jeho dramat a jednoaktových humorosek. Z těch jsou pak kvartet „Racek“ (Čajka, 1896), „Strýček Váňa“ (Ďaďa Vaňa, 1897), „Tři sestry“ (Tri sjostry, 1901) a „Višňový sad“ (Višňovyj sad, 1904), největšími majstštryky v jeho dramatické tvorbě a dodnes se hrají na všech velkých divadlech světa, stejně jako hry norského dramatika Ibsena, na jehož tvorbu Čechov svým osobitým způsobem navazuje.


Osobní život a tragická nemoc
Přesto, že vystudoval lékařskou fakultu, je celý jeho krátký život poznamenám tuberkulózou. Ta se projevila už za jeho studií, ale poprvé ho z větší silou zasáhla na jeho dvouroční cestě na Sachalin v roce 1890, která do velké míry ovlivnila jeho humanistické názory.

V roce 1898 se Čechov stěhuje ze zdravotních důvodů na Krym, do Jalty, kde se postupně potkává s dalšími ruskými spisovateli, (s L. N. Tolstým a M. Gorkým, etc)
V roce 1901 se Anton Pavlovič Čechov oženil s herečkou moskevského divadla MCHAT Olgou Kniperovou, ale většinu života žijí odděleně. Ona hraje divadlo v Moskvě, on se léčí na Krymu.
Tuberkulózu ale nedokáže zastavit a tak 15. července roku 1904 Čechov ve svých čtyřiačtyřiceti letech umírá v sanatoriu v německém Badenweiler. Pohřben je v Moskvě.

Čtěte Čechova!
Pokud hledáte a chcete číst dobré knihy, bez obav nalistujte Čechova. Je to autor, jehož knihy budete obdivovat a milovat po celý život, protože jsou zrcadlem skutečného života a ne jen pseudointelektuálními vidinami o životě.

Povídky

Pavilon č. 6  (1892)
Dáma s psíčkem (1889)
Záchvat
Člověk ve futrálu (1898)
Tlustý a tenký
Dům s mezaninem (1896)
Anna na krku (1895)
Step (1888)
Mužici (1897)
Černý mnich (1894)
Chameleon (1884)
Ostrov Sachalin (1893)
Rodschildovy housle

Dramata

Platonov (1881)
O škodlivosti tabáku (1886)
Ivanov (1887)
Medvěd (1888)
Námluvy (1888-1889)
Lesoduch (1889)
Racek (1896)
Strýček Váňa (1899)
Tři sestry (1901
Višňový sad (1904)

Ukázka:

Anton Pavlovič Čechov: Kniha stížností

Ta kniha leží ve zvláštní kancelářičce v nádražní budově. Klíč od ní je prý "uložen o nádražního strážníka", ale ve skutečnosti žádný nepotřebujete, protože ta komůrka je vždy odemčená. Takže stačí už jen knihu otevřít a číst:
"Velectěný pane! Zkouška pera!"
K zápisu je připojena tlama s dlouhým nosem a růžky. Pod ní je napsáno:
" Ty jsi obraz a já ne, ty jsi čuník a já ne. Tohleto je tlama tvoje."
"Přijížděje k této stanici a patře oknem do krajiny, uletěl mi klobouk. I. Jarmonkin."
"Sice nevím, kdo to píše, přesto, já vůl, čtu to tiše."
"Na památku svého pobytu vedoucí reklamační kanceláře Kolovrojev." "Sděluji tímto P.T. direkci svou stížnost na Konduktéra Kučkina za jeho opovážlivosti potážmo na mou ženu. Má žena naprosto nerámusila, alébrž se naopak snažila, aby byl naprostý klid. A také kvůlivá četníka Kljatvina, který mě Neurvale popad za rameno. Stálé bydliště mám na panství Andreje Ivanoviče Iščejeva který zná mé chování. Úředník Samoluščev."
"Nikandrov je socialista!"
"Jsa ještě pod čerstvým dojmem pobuřující události… (přeškrtáno). Projížděje touto železniční stanicí, byl jsem do hloubi duše rozhořčen tímto… (přeškrtáno). Přímo před mýma očima došlo k pobuřujícímu činu, plasticky ilustrujícímu pořádky na naší železnici… (dál už je přeškrtáno všechno, vyjma podpisu). Septimán Kurského gymnázia Alexej Zuďjev."
"Při čekání na vlak jsem studoval fyziognomii přednosty stanice, která na mě učinila velmi nepříznivý dojem. Což tímto oznamuji. Neúnavný chatař."
"Však já vím, kdo to psal. To napsal M.D."
"Panstvo! Tělcovskij fixluje!"
"Četníková si včera vyrazila s bufetářem Kosťou za řeku. Přejem hodně štěstí. A ty si z toho nic nedělej, četníku."
"Projížděje touto stanicí a byv velmi vyhládlý přemítal jsem co bych snědl leč po postním jídle jsem se pídil marně. Ďáček Duchov."
"Žer, co je…"
"Kdyš někdo najde koženou tabatěrku ať ji odevzdá do pokladny Andreji Jegoryčovi…"
"Jelikož mě propouštějí od dráhy, protože prý piju, tak vám oznamuju, že jste všichni zloději a podvodníci. Telegrafista Kozmoděmjanskij."
"Zušlechťujte se ctností."
"Kátinko, šíleně vás miluju!"
"Prosím, aby do knihy stížností nebylo vepisováno, co tam nepatří. V zastoupení přednosty stanice Ivanov 7."
"Jak jsi sedmej, tak jsi blbej."

Přeložil Libor Dvořák

Nudná historie – Ze zápisků starého muže / výpisky

Opojení divadlem jsem nikdy nesdílel. Podle mého názoru je hra buď dobrá, a v tom případě není nutné k tomu, aby patřičně zapůsobila, obtěžovat herce a plně stačí ji přečíst. Anebo je hra špatná a pak z ní žádní herci neudělají dobrou.

Na chodbách divadla nebo ve foyeru neseženu sklenici čisté vody. Uvaděči po mně chtějí dvacet kopejek pokuty za můj kožich, ačkoliv nevidím nic pohoršlivého v tom, že člověk nosí v zimě teplý oděv. O přestávkách hraje docela svévolně hudba, která dodává k dojmu ze hry ještě další a nežádoucí. Muži chodí o přestávkách do bufetu na alkoholické nápoje. Jestliže nenacházím žádný pokrok v maličkostech, hledal bych ho zbytečně ve věcech hlavních.

Ta zábava okrádá veřejnost o večerní hodiny – o nejlepší dobu na duševní práci. To ani nemluvím o finančních výdajích a o těch mravních úhonách, které utrpí divák, když vidí na jevišti pokřiveně traktovanou vraždu, cizoložství nebo pomluvu.

 

Tvářím se jako morous. Zřejmě jim všem vadím a oni vadí mně.

 

„Ve dne v noci se mi honí v hlavě zlé myšlenky a v duši se mi zahnízdily city, jež mi kdysi byly neznámé. Teď znám nenávist i opovržení, rozhořčení i pobouření, i strach. Jsem přespříliš přísný a náročný a podrážděný a nezdvořilý a podezíravý. I takové věci, které mi předtím dávaly jen podnět k další slovní hříčce a dobráckému zasmání, ve mně teď vyvolávají pochmurné nálady. Docela se změnila i moje vnitřní logika – předtím jsem opovrhoval jenom penězi, kdežto teď necítím zášť k penězům, ale k boháčům. Předtím jsem nenáviděl násilí a zvůli, ale teď nenávidím lidi, kteří násilí pášou. Co to všecko znamená? Jestli jsou tyhle nové myšlenky a nové pocity odraz změny přesvědčení, odkud se mohla ta změna vzít? Copak se svět změnil k horšímu a já k lepšímu, nebo jsem byl předtím slepý a lhostejný? Jestli má ovšem tuhle změnu na svědomí celkový úpadek fyzických i duševních sil, tak jsem na tom opravdu uboze, protože to znamená, že ty mé nové názory jsou nenormální a nezdravé, že bych se za ně měl stydět a pokládat je za bezvýznamné...“

„To nemá s nemocí nic společného,“ skáče mi do řeči Káťa. „To se vám jenom otevřely oči, nic víc. Najednou vidíte věci, které jste předtím nechtěl vidět. Já říkám, že musíte za prvé definitivně skoncovat s rodinou a odejít. Jsou to nuly! Kdyby dneska umřely, už zítra si nikdo nevšimne, že tu nejsou. Nechte všeho a odjeďte. Pryč, do ciziny. Čím dřív, tím líp.“

 

Věda už je na konci s dechem. Je to docela odbytá veličina. Ano, ano. Lidstvo už začíná pociťovat potřebu nahradit ji něčím jiným. Vyrostla na půdě pověr, byla odkojena pověrami a představuje dnes stejnou kvintesenci pověr jako její nebožky babičky – alchymie, metafyzika a filozofie. A skutečně, co vlastně dala lidem? Mezi učenými Evropany a Číňany, kteří žádné vědy nemají, je přece pranepatrný rozdíl, rozdíl čistě vnější. Číňané vědu neznali, ale co tím ztratili?

V masách se udržuje pověra, že věda a umění stojí výš než zemědělství a obchod, výš než řemesla. Naše sekta je z těchhle pověr živa.

„Naše veřejnost dnes hrozně upadla. Správně řekl básník: Truchlivě se dívám na naše pokolení.“2

„Ano, hrozně upadla. Ani jednou jsem neměla to štěstí poznat nejen hrdinu nebo velký talent, ale ani prostě zajímavého člověka. Samá šeď, podprůměrnost, nafoukanost...“

„Některé typy jsou k popukání. Taková... dobroljubovská tvář,3 na čele cejch mudrlanta. Dali jsme se do řeči. Něco vám povím, mladý muži, říkám mu. Četl jsem, že nějaký Němec, jméno jsem zapomněl, získal z lidského mozku nový alkaloid idiotin... A co myslíte? Uvěřil, a dokonce jsem mu viděl na tváři respekt: to jsme, co?“

 

Můj světový názor by se dal charakterizovat slovy, která napsal proslulý Arakčejev4 v jednom svém intimním dopise: „Nic dobrého na světě se neobejde bez špatného, a špatného je vždycky víc než dobrého.“ Jinými slovy, všecko je odporné, není pro co žít, a těch dvaašedesát let, která jsem už prožil, mohu pokládat za ztracená.

 

Nejdůležitější prvek umění – pocit osobní svobody. Nevzpomínám si ani na jedinou novinku, aby se v ní autor hned od první stránky nesnažil svázat si ruce nejrůznějšími konvencemi a dohodami se svým svědomím. Jeden se bojí mluvit o nahém těle, druhý si vlezl do svěrací kazajky psychologické analýzy, třetímu jde o „srdečný poměr k člověku“, čtvrtý úmyslně zamlžuje celé stránky přírodním líčením, aby nemohl být podezříván z tendenčnosti. Vypočítavost, opatrnost, lišáctví, ale vůbec žádná svoboda ani odvaha psát, jak se komu chce, a tedy ani žádný tvůrčí čin.

 

Při mé nynější náladě mi stačí pět minut a jsem z něho otrávený tak, jako bych ho viděl a poslouchal celou věčnost. Nenávidím ho, chuděru. Z jeho tichého, jednotvárného hlasu chřadnu, z jeho historek hloupnu... Já mu odplácím tím, že se na něj upřeně dívám, jako bych ho chtěl hypnotizovat, a v duchu říkám: Jdi už, jdi už, jdi už! Ale k telepatii je necitlivý a sedí a sedí...

Onehdy se stalo, že jsem Gnekkera dlouho s opovržením pozoroval, a pak jsem na něj zničehonic vyštěkl:

 

Orlové níž než slepice se někdy snesou,

však slepice se k nebi nikdy nepovznesou.

Poznej sebe sama! je krásná a prospěšná rada, škoda jen, že je ve starověku nenapadlo připojit k té radě také návod k použití.

Když jsem dříve někdy zatoužil pochopit někoho nebo sebe, nerozebíral jsem jeho činy, v nichž je všechno podmíněné, ale jeho přání. Řekni mi, co chceš, a já ti řeknu, kdo jsi.

Tak tedy zkouším sebe: co chci?

Inspirující myšlenky...

Rozdíl mezi udavačem v té větší kleci (na území Československé socialistické republiky) a udavačem v kleci malé (na hradě plném bláznů) byl však značný. Udavači ve větší kleci dělali všechno pro to, aby zůstali utajeni, zatímco o udavačích uvnitř malé klece se všeobecně vědělo, oni sami se tím chlubili a nikdo se tím netajil. Dokonce se s tím dalo počítat. I kalkulovat. S udavači se dalo docela šikovně manipulovat.
Vladimír Škutina, Prezidentův vězeň