asimov isaac writer

V lednu 2015 mohlo být Isaacu Asimovi pětadevadesát. Byl o rok mladší než cestovatel Miroslav Zikmund. A ten točí filmy. Ale Isaac Asimov měl neuvěřitelnou smůlu, protože...


České vydání knihy editora Martina H. Greenberga Přátelé Nadace (2015, 512 stran), sestává z tří částí.
Tu úvodní tvoří sedmnáct povídek vsazených do Asimovem stvořeného kosmu a mezi autory tu potkáte klasiky Roberta Silverberga, Orsona Scotta Carda i Frederika Pohla, přičemž další tři borci Anderson, Hal Clement a Harry Harrison přispěli příběhy komponovanými dle Asimovem kdysi odhalených tří zákonů robotiky.

V závěrečné partii tlustého svazku najdete jména jedenácti z těchto sedmnácti autorů a jsou doplněna čtrnácti dalšími.
Výsledná pětadvacítka osobností věnovala zesnulému sví poděkování, vzpomínky i vyslovené nekrology, a to včetně Silverbergovy Úvahy o Isaacovi či Nenapsaného dopisu Catherine de Campové s nostalgickou vzpomínkou na 28. červen 1939, kdy se ona a Isaac potkali v New Yorku. Nebo tedy ona, její manžel a Asimov, protože zavedený už tehdy autor L. Sprague de Camp (1907-2000) tenkrát vysoce prozřetelně pozval teprve devatenáctiletého studentíka Columbijské University a čerstvého autora naprosto mistrné povídky Příchod noci na soukromou večeři do svého třípokojového bytu na Riverside Drive, kde pak spolu s Catherine opili. Asimov, dodejme, je celoživotní zatvrzelí abstinent s alergií na jakýkoli alkohol.

„A právě toho večera sis, drahý Isaacu, získal srdce jednoho mladého učitele a jeho ženy, která se také snažila psát,“ píše „Katka“ a se Spraguem se stali prvními „nežidy“ („gojimi“), kteří se k Asimovovi během jeho kariéry chovali jako ke společensky sobě rovnému.
A pak; co následovalo? Válka. A Sprague de Camp, Isaac Asimov i další velikán sci-fi Robert A. Heinlein tři a půl roku dosti fungovali ve službách amerického námořnictva. Pokud ovšem práci jenom nekamuflovali; to však bych si nedovolil zkoumat.

Manželé Campovi nezůstali jedinými manželi, kteří v knize Přátelé Nadace Asimovovi děkují. Činí tak i Karen a Poul Andersonovi, přičemž slavný Poul Anderson píše o prvním setkání s géniem Asimovem toto:

„Než jsem Asimova poznal, představoval jsem si drobného, odtažitého akademika s hlavou v oblacích. A hle, on místo něj přišel chlapík urostlý jako fotbalový obránce, nesmírně výřečný a chrlící spousty vtipů... Opět jsme se setkali až na světovém srazu science fiction, kde Asimov jako obvykle bavil celou společnost a kromě mnoha žertů otevřeně flirtoval s každou hezkou ženou. Ale pokud některá projevila zájem pokračovat, couvl a prohlásil, že prostě jen tak žvaní... Kdyby takových jako on byla na světě většina, byly by jeho politické názory těmi jedinými, s nimiž by civilizovaný člověk mohl souhlasit,“ dodává Anderson poněkud skepticky a dobře chápe, že valná většina lidí bohužel není a nemůže být jako Asimov.

A další uznávaný klasik sci-fi Gordon R. Dickson?
Ten je zas toho názoru, že se „nikdy nesetkal se spisovatelem, který má co říct, aby v něm nevězel kus vědce“, a vzpomíná na jedno šestihodinové rozhlasové natáčení, kterého se kdysi vedle Asimova účastnil ještě s Lesterem del Reyem a Frederikem Pohlem.

„A jsem si jist,“ dodává, „že by Isaac neměl nic raději než svět, v němž by byl každý zčásti Asimovem, aby si všichni stejně jako on mohli užívat ten pozoruhodný pohled na veškerou realitu.“

Asimov, dodám, měl fotografickou, takřka absolutní paměť. A současně byl až neuvěřitelně tolerantní.
Spisovatel Harlan Ellison tak může přiznat, že si kdysi - ještě s Benem Bovou - do jedné své povídky půjčili právě nápad z Asimovova románu výtečného Ocelové jeskyně, za což poté stanuli před soudem. Nicméně... Ano, sám Asimov tamního právníka zdrtil prohlášením, že mu výpůjčka, je-li jaká, naprosto nevadí.
Zmíněný Ben Bova ovšem, a to je také pravda, Asimova po celá desetiletí chápal jako svého „staršího bratra“ a jeho texty figurují v Přátelích Nadace hned dvakrát, neboť i jako jeden z úvodů.

„O žádném žijícím člověku Isaac nikdy nenapsal křivé slovo,“ tvrdí tu Bova, „a nebyl žádná Pollyanna a jistě by se našli lidé, kteří mu ublížili, ale on nikdy nepoužil svůj obrovský talent nebo své vlivné postavení k tomu, aby komukoli ublížil. Byť jen slovem. Myslím, že ho to nikdy ani nenapadlo.“

Ben Bova nicméně nepopírá, že se Asimov rád chvástal, a to především počtem napsaných knih (který se blíží pěti stům) i sexuální zdatností a že sám sebe poměrně bezostyšně označoval za génia.

„Ale za fasádou chvastouna byl v podstatě skromný člověk a dříč,“ konstatuje Ben, podle něhož Asimovova genialita spočívala především v bravurní schopnosti uchopit jakkoli složitý námět a vysvětlit ho jednoduše takřka komukoli, tedy pokud to nebyl analfabet. Téměř sám stvořil Asimov celý žánr „popularizace vědy“ a nutno si uvědomit, že před okamžikem, v němž se vrhl do psaní knih o vědě pro běžné čtenáře, vycházela podobná díla velice zřídka. „Z času na čas vydal některý významný vědec knihu o svém oboru, ale bylo jich jako šafránu,“ vzpomíná Ben Bova. „Teprve Isaac to rozčísl. Vytvořil celý průmysl knih o vědě pro běžné čtenáře a slavné časopisy jako Omni a Discover by ani nevznikly, kdyby jejich vydavatelům nedokázal, že lze vydělávat i psaním o vědě.“

Jako by to nestačilo, Bova dokonce tvrdí, že by se bez Asimovových knih nejspíš katastroficky zpomalil pokrok na poli fyzikálních věd. Proč? Celá generace vědců by si nejspíš zvolila jiné zaměstnání.

„Objasňovat vědu je totiž ten nejdůležitější úkol, který stojí v dnešním složitém a technologiemi ovládaném světě před každým spisovatelem,“ míní Bova, „a psát o vědě tak dobře a zábavně, že i každý obyčejný člověk prahne po podobných knihách, si zaslouží Nobelovu cenu. Škoda, že si proto Alfred Nobel nikdy neuvědomil nutnost vysvětlování vědy masám.“

Asimov si ovšem tuto nutnost na rozdíl od Nobela uvědomil a psal o vědě i všem možném dalším natolik báječně, až to působilo jako cosi velice snadného.

„Může uchopit jakékoli téma na světě a napíše o něm tak osvíceně a srozumitelně, že mu každý porozumí bez zvláštní námahy,“ směje se upřímně jeho kamarád Ben Bova, „a právě pro tenhle neobyčejný talent je Asimov občas zmiňován jen jako pouhý populizátor. Kdokoli si ale myslí, že to, co dělá, je snadné, ať si to, pěkně prosím, zkusí!“

I Bovovu kariéru Asimov odstartoval, a to tak, že Benovi nejen přepustil šanci napsat sérii článků o možnosti existence mimozemského života, ale že mu s nimi také radil.

„Povím ti všechno, co o tom vím,“ řekl prý tenkrát Benu Bovovi docela bezelstně, „a ty prostě musíš vědět něco, co nevím já, takže o tom nakonec budeš vědět víc než já.“

Měl pravdu? Jistěže. A právě díky dotyčným článků začal být Bova ve světě science fiction známý. A co praví další z velikánů Pohl?
Býval prý Asimovovým agentem, jak aspoň tvrdí, a dozajista byl z času na čas jeho editorem, ba i spoluautorem. „Nikdo takový jako Asimov se však už nenarodí,“ dodá rychle. A co známý americký a židovský spisovatel, klasik science fiction Robert Silverberg (nar. 1935)?
S Asimovem se poprvé setkal už ve svých čtrnácti letech, kdy už psal povídky pro vlastní fanzim, a nepopírá, že Isaacova hlučná bujarost kontrastovala se zadumanou a melancholickou povahou jeho samého. A dále zmiňuje i dvě jejich neshody a také svou diskutabilní spolupráci na románových verzích hned tří slavných Asiomovových povídek Příchod noci, Ošklivý chlapeček a Dvěstěletý člověk.

A co píše další z mistrů - Norman Spinrad?
Tak ten ve svém příspěvku Asimova po právu považuje za „nejvlivnějšího popularizátora vědy, co kdy žil. Psaní přitom miloval s chlapeckou nevinností a nikdy neměl agenta. Téměř nikdy neodmítl zakázku.“
A jednou se Spinrad prý Asimova poněkud pohrdlivě optal, proč souhlasil, že udělá román i z tak laciného filmu, jakým byla Fantastická cesta. Isaac pokrčil rameny a jen ucedil: „Požádali mě.“ Načež se zadumal a smutně dodal: „Taky mi slíbili setkání s Raquel Welchovou. Ale lhali.“

Hvězdně slavný astronom Carl Sagan v Přátelích Nadace připomíná, že Asimov jednou parafrázoval i známý Clemenceaův výrok o politice a politicích, a to následujícími slovy:
„Věda je příliš důležitá, než aby byla ponechána vědcům.“

Právě Příchod noci má Sagan za bez debaty tu nejlepší sci-fi povídku všech dob.
Ale také nezapomíná, že slavná sága Nadace je životaschopnou jen dík pečlivé Asimovově četbě Gibbonova Úpadku a pádu Římské říše.

Šanci napsat povídky a vzpomínky do Přátel Nadace dostali i hned dva Edwardové - autoři detektivek, a to pánové Wellen a Hoch.
Ten druhý se přitom ve své stati pokusil o jakousi statistiku a Asimov podle ní napsal do své smrti hned třináct knih, které lze bez rozpaků označit za ryze detektivní. Přičemž sedm z nich jdou sbírky povídek. A to Hoch nezapočítal všechna další Isaacova díla s detektivními rysy jako třeba známou sbírku Já, robot či druhý díl Nadace.
Druhý z detektivkářů Wellen pak poprosil Asimova (roku 1990) o větu na téma budoucnost detektivky a dostalo se mu skoro okamžité této brilantní odpovědi:

„Dokud budou lidé dávat přednost pořádku před chaosem, bude existovat detektivní příběh, protože jeho nejhlubší podstatou je přeměna nepochopitelného v jasně srozumitelné.“

Do Přátel Nadace svou povídkou a vzpomínkou přispěla také Connie Willisová, ale i někteří méně známí autoři jako Pamela Sargentová, Sheila Finchová či Barry N. Malzberg, jehož poděkování Z hloubi srdce, srovnávající Asimova s Leonardem Bernsteinem, náleží k nejslabším momentům svazku; i proto, že tu Malzberg pomlouvá řadu lidí. Třeba známého editora Johna W. Campbella („samotářský podivín“) anebo i četné klasické sci-fi tvůrce, jakými bezesporu zůstávají Bester i Simak (osamělý v Minnesotě byl prý „sotva vyslancem sám sobě“), Sturgeon („změnil se v zamlklého šaška“) i sám Heinlein („zachmuřený, nemocný podivín, schovaný za ostnatým drátem, zatvrzelkou manželkou, vlastním strachem i opovržením, které měl pro vlastní čtenáře“).
Tím, že Malzberg onehdy získal Cenu Johna W. Campbella snad právě „místo Asimova“, si prý „vysloužil jen zášť a problémy“, jak tu skuhrá, a dokonce i Asimova samotného považuje za „zoufalého muže“.

Do antologie svou povídkou přispěl i jeho kamarád Mike Resnik, spisovatel ovšem o něco známější, avšak ani ten se moc nevytáhl, když vzpomíná, jak dovlekl k Isaacovi jakousi zcela neznámou stařenu jen proto, že prostě chtěla velikána osobně poznat. A drzý Resnik si navíc pochvaluje, že dal Asimov v tu chvíli babičce přednost před „štípáním svůdných mladých dam do jejich pevných zadečků“. Jeho příspěvek je trapný, ale naštěstí najdeme ještě některé další méně trapné a - pokaždé pod názvem In memoriam – zde na Asimova vzpomínají i sám editor Greenberg a sekretářky Shawna McCarthyová a Sheila Williamsová.

Co se Greenberga týče, považoval prý Asimova za svého druhého otce a pobaví nás, když přizná svůj vlastní kolaps při pokusu sestavit kompletní Isaacovu bibliografii.
Domnívá se totiž, že „ucelený seznam“ nebude ostatně s to sestavit už nikdy nikdo, protože některé Asimovovy články byly zveřejňovány pod různými názvy a v bezpočtu různých zkrácených edic či kombinacích mnoha antologií.
Oproti tomu Asimovova korespondence dnes leží v knihovně Bostonské university a jen tři dopisy svých fanoušků si trvale nechával doma. Ten od Eisenhowera, ten od Orsona Wellese a jeden od hudebního klauna Tommyho Smotherse, který... Pro něj snad znamenal vůbec nejvíc.

Pobavující je i další historka o tom, jak Greenberg nachází Asimova v jeho bytě jen ve spodním prádle a na podlaze, an štasten jako blecha skládá kartotéku k jedné ze svých rozsáhlých vědeckých knih. „Ale na to přece existuje počítačový program,“ zvolá zkušený editor a Asimov zděšeně opáčí: „Ale to už by nebyla žádná zábava!“

Z Asimovovy rodiny dostali v knize slovo jen jeho žena a bratr Stanley, který odevzdaně tvrdí, že mu život v bratrově stínu nikdy nevadil.
„Běžní lidé mají problémy s pamětí, protože si něco nedovedou zapamatovat,“ dodává, „ale Issac říkal, že má naopak problém s pamětí, protože nedokáže zapomenout.“ Dvaatřicet roků proto prý Isaac trpěl výčitkou, že bráškovi zahodil míč, byť Stanley to brzy zapomněl.

Druhou Asimovovou manželkou byla psychitrička Janet Jeppson Asimovová a také ona si slovo bere hned dvakrát, když svým doslovem provází i sedmnáct povídek úvodní části. Svazek pak uzavírá to úplně nejposlednější interviwew, které kdy Asimov komu poskytl a jehož iniciátorem se stal George Zebrowski, „občasný přítel“ (jak zvíme) výše zmiňované Pamely Sargentové. A jistěže i autor v první části zařazené povídky Svědomí Nadace.

Asimov si díky němu zavzpomínal, že vlastně psal už od jedenácti let a vždy mu šlo výhradně o otištění povídek, aniž by myslel na peníze.
Hovoří také o Heinleinovi, který si fantastikou vypsal právě peněz víc a jako její autor i zůstává uznávanější. Ano, jistěže imponující, nicméně to má i odvrácenou tvář. Z knihy sebraných Heinleinových dopisů totiž až příliš zřetelně vyplynulo, jak nešťastným byl člověkem.
A to zase Asimov ne.
Ten prý neměl - na rozdíl od Heinleina - nikdy pocit, že ho každý nakladatel jen podfukuje, a naopak mu připadalo, že vydavatelé stojí na jeho straně. A celý ten „propsaný“ život? Vnímá jako šťastný, ba plný vzrušení, napětí a uspokojení z psaní. „Nedělal jsem téměř nic jiného. Nescestoval jsem, nepořádal večírky a nechodil se bavit. Jen jsem seděl u psacího stroje a psal. Zda toho lituji? V žádném případě, mám jen neurčitý pocit, že bych chtěl všechno začít znova a tentokrát psát víc a o více tématech a lituji veškerých krátkých úseků života, které jsem promarnil tím, že jsem nepsal.“
Krom toho přizná, že mu nejsou po chuti napodobitelé Tolkiena a má za to, že omezují rozmach ryzí sci-fi.

Jako čtenář prý v mládí preferoval především Jacka Williamsona, E. E. Smithe a Edmonda Hamiltona, nu, a ohledně toho nescifoidního vesmíru sděluje možná překvapivě: „Nesmírně rád čtu Charlese Dickenmse, Marka Twaina, P. G. Wodehouse a Agathu Christie. Stále dokola čtu všechno, co napsali, a hodlám v tom pokračovat.“

Mezi povídkovou a vzpomínkovou část Přátel Nadace, které přeložil Zdeněk Uherčík, se ovšem vkliňuje ještě vynikající „třetí díl“, sestávající „jen“ z tří těch Asimovových povídek, které měl sám nejradši, a tedy próz Poslední otázka, Nesmrtelný bard a Ošklivý chlapeček, u poslední z nichž opravdu věřím, že se při jejím čtení nikdy neubránil slzám (do češtiny ji stejně jako Poslední otázku přeložila Veronika Volheinová).
Zatímco k této prostřední a ke třetí části Přátel Nadace napsal úvody Martin H. Greenberg, hlavní předmluva zůstala na bedrech slovutného Raye Bradburyho, jenž se poprvé potkal s Asimovem už roku 1939, aby v únoru 1989 svůj úvod ukončil následujícím vtípkem:

„Asi před dvěma roky se mi zdálo, že jsem Isaac Asimov. Když jsem se probudil, trvalo mé manželce celé dopoledne, než mě přesvědčila, abych nekandidoval na prezidenta.“

Vlastně se Bradburymu ani nedivím. Původní verze Přátel Nadace vyšla, dodejme, již u příležitosti padesátého výročí Asimovova literárního působení, ale knížka prošla později revizí, byla rozšířena právě o ony postřehy a vzpomínky a také o tři zmíněné nejoblíbenější Mistrovy povídky. To, že Asimov podlehl roku 1992 AIDS, není publikací zohledněno ani stopově.

Inspirující myšlenky...

Tam, kde ještě před stoletím plápolaly ohně a žena byla dobývána zdlouhavým namlouváním či umným flamengem či fandangem, stojí dnes a bortí se mrakodrapy na knoflíky. Smysly člověka se změnily, smysly, které mu příroda přisoudila a tvářela je statisíce let. Nikdo nikomu nepodá ruku, nikdo se nikomu nepodívá do očí, nic neplatí. Podání ruky, které bylo smlouvou, se zlehčilo a zpohodlnělo v papír, který se hodí do kamen.
Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti