baronka d Aulnoy
Autorka původních příběhů o vílách, paní Marie-Catherine Le Jumel de Barneville, baronka d’Aulnoy (1650–1705)
zažila za svůj nedlouhý život plno dobrodružství a dozajista patří k zajímavým postavám století Ludvíka XIV. Narodila se kolem roku 1650 v Normandii v rodině nižší šlechty. Dostalo se jí tehdy běžné klášterní výchovy a základního vzdělání.

V patnácti letech ji provdali za třikrát tak staršího šlechtice, jehož navíc provázela nevalná pověst hazardního hráče a smilníka. V následujících třech letech mu porodila tři děti. Ještě před jejími dvacátými narozeninami došlo k prvnímu ze skandálů, které ji pak provázely po celý její život.
S pomocí své matky a dvou šlechticů, zřejmě milenců, obvinila svého manžela z úkladů proti králi. Proces se ale obrátil proti ní, oba šlechtici za křivé svědectví zaplatili hlavou a baronka d’Aulnoy musela i s matkou utéct do Španělska, kde strávila několik let, než se odstěhovala do Anglie. Za údajně špionské služby pro samotného krále Francie jí nakonec byla udělena královská milost a po téměř dvaceti letech se mohla vrátit zpátky domů. V roce 1690 se usadila v Paříži, založila si literární salon a brzy začala publikovat.

Paříž byla svými literárními salony vždy proslulá. Ženy z aristokratických kruhů zakládaly literární salony v 17. století poměrně často.
Bylo jim tehdy stále ještě odpíráno vyšší vzdělání, rodiny je nutily do předem domluvených sňatků a jejich hlavní úlohou bylo rodit děti. Muži a ženy, jejichž kontakty byly jinak ve společnosti omezovány jak tématy konverzace, tak postavením, se najednou mohli právě v salonech volně setkávat. Společně probírali problematiku manželství, lásku, touhu žen po finanční a fyzické nezávislosti a možnosti jejich přístupu ke vzdělání. Při diskusích v takovéto uzavřené společnosti se ženám dostávalo žádané podpory. Ženy toužily nejen po lásce, něžnosti a rovnoprávných sňatcích, ale chtěly konečně mít možnost projevit svou inteligenci a talent.

Stále více žen se proto věnovalo literatuře a jejich přičiněním vznikaly příběhy, rodila se poezie i divadelní hry.
Jednou z oblíbených salonních aktivit byla mluvní cvičení, při kterých bývali účastníci vyzýváni, aby se sami pokoušeli převyprávět staré příběhy či nově zpracovat dávná témata. Nikdo už nechtěl mít za vzor řeckou a římskou kulturu, přednost se dávala původním francouzským námětům. Ženy začaly psát o sobě a svém nelehkém údělu. Hrdinkami jejich děl se staly mladé ženy šlechtického původu, které se musely podrobovat svým otcům, svým panovníkům, svému úzce vymezenému postavení.

Baronka d’Aulnoy byla jednou z prvních žen, které s takovými příběhy vyšly na veřejnost.
Za zakladatele tradice tohoto typu francouzské prózy, z níž se vyvinuly pohádky, je považován její mnohem známější současník Charles Perrault, jehož Pohádky matky husy si vydobyly světovou proslulost. Ve stejné době se objevily i příběhy baronky d’Aulnoy. Oba tvůrce, Charlese Perraulta i baronku d’Aulnoy, lze považovat za pokračovatele slavného bajkáře La Fontaina. I ten ve svých bajkách skrytě kritizoval život u dvora, intriky, závist, boj o moc a celou francouzskou společnost 17. století.

Baronka d’Aulnoy mezi roky 1696 a 1699 vydala celkem osm svazků příběhů o vílách, které už obsahovaly nejslavnější příběhy jako Modrý pták, Dobrotivá myška, Ovčí král, Zlatá ratolest, Belinda a Cyprián či Květináč s karafiáty.
Autorka vychází z prostředí, které jí bylo blízké. Děje se odehrávají ve zdech královských paláců, v krásných zahradách, ale i v exotických dálavách, kde až oči přecházejí nad nádhernými šaty a drahými šperky či bohatě prostřenými tabulemi s těmi nejvybranějšími lahůdkami. Významné místo v nich ale zaujímají i city jednotlivých hrdinů. Baronka d’Aulnoy klade důraz na vykreslení nelehkého postavení žen, dokáže barvitě vylíčit jejich způsob uvažování a často je nepřímo ponouká k tomu, aby se nebály vzít osud do svých rukou. Příběhy jsou vyprávěny uvolněně, s často překvapivým realismem až krutým výsměchem. Ženské charaktery postav jsou velmi pestré, přičemž mnohdy největším nepřítelem ženy bývá jiná žena. V téměř každém příběhu vystupují víly, které jako nadpřirozené bytosti mohou leccos ovlivnit, v dobrém i ve zlém.

Někomu by se mohlo zdát, že líčení baronky d’Aulnoy jsou až příliš realistická a krutá,
avšak život žen v 17. století nebyl v ničem jiný a ona jako první dokázala strhnout líbivé pozlátko z představ o záviděníhodném životě princezen a královen. Na svou dobu to byl velmi odvážný počin. Baronka d’Aulnoy při svém vyprávění dokázala skvěle využít své vlastní zkušenosti z nepovedeného, vynuceného manželství i z dobrodružného cestování po cizích zemích. Její popisy přírody jsou barvité a neznámá krajina je často obydlená nejrůznější divokou zvěří, někdy i v rozporu se skutečností. Je zcela v logice dění, že mužské postavy příběhů baronky d’Aulnoy nejsou zdaleka tak výrazné a plné emocí jako postavy ženské.

Je také na místě si připomenout, že původní podoba příběhů se nehodila pro děti ani vzdáleně, a proto byly tyto „pohádky“ v dalších stoletích častokrát a v mnoha jazycích adaptovány.
Překladatelka vycházela z anglické adaptace, jež se od originálu liší právě významnou snahou o přiblížení těchto dávných příběhů dětskému čtenáři, aniž by jim však ubrala na jejich autentičnosti. I dnes z nich dokážeme snadno vyčíst, jak ženy prožívají své vztahy, co je dokáže naplnit štěstím, proti čemu se nesmí bát bojovat a také že je někdy nutné i leccos obětovat.

V království mocných víl | Marie-Catherine Le Jumel de Barneville, baronka d’Aulnoy | ilustrace Jindra Čapek | Vydala Euromedia, 2011

Inspirující myšlenky...

Co charakterizuje civilizaci? Výjimečný duch? Ne: každodenní život... Hm! Všimněme si přednostně duchovní oblasti. Vezměme nejprve umění a na prvním místě literaturu. Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova? Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století – ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami. Opice, které jsou v podstatě imitátoři, musí být nutně schopny něčeho podobného, pod jedinou podmínkou, totiž že mohou používat jazyka.
Pierre Boulle, Planeta opic