baronka d Aulnoy
Autorka původních příběhů o vílách, paní Marie-Catherine Le Jumel de Barneville, baronka d’Aulnoy (1650–1705)
zažila za svůj nedlouhý život plno dobrodružství a dozajista patří k zajímavým postavám století Ludvíka XIV. Narodila se kolem roku 1650 v Normandii v rodině nižší šlechty. Dostalo se jí tehdy běžné klášterní výchovy a základního vzdělání.

V patnácti letech ji provdali za třikrát tak staršího šlechtice, jehož navíc provázela nevalná pověst hazardního hráče a smilníka. V následujících třech letech mu porodila tři děti. Ještě před jejími dvacátými narozeninami došlo k prvnímu ze skandálů, které ji pak provázely po celý její život.
S pomocí své matky a dvou šlechticů, zřejmě milenců, obvinila svého manžela z úkladů proti králi. Proces se ale obrátil proti ní, oba šlechtici za křivé svědectví zaplatili hlavou a baronka d’Aulnoy musela i s matkou utéct do Španělska, kde strávila několik let, než se odstěhovala do Anglie. Za údajně špionské služby pro samotného krále Francie jí nakonec byla udělena královská milost a po téměř dvaceti letech se mohla vrátit zpátky domů. V roce 1690 se usadila v Paříži, založila si literární salon a brzy začala publikovat.

Paříž byla svými literárními salony vždy proslulá. Ženy z aristokratických kruhů zakládaly literární salony v 17. století poměrně často.
Bylo jim tehdy stále ještě odpíráno vyšší vzdělání, rodiny je nutily do předem domluvených sňatků a jejich hlavní úlohou bylo rodit děti. Muži a ženy, jejichž kontakty byly jinak ve společnosti omezovány jak tématy konverzace, tak postavením, se najednou mohli právě v salonech volně setkávat. Společně probírali problematiku manželství, lásku, touhu žen po finanční a fyzické nezávislosti a možnosti jejich přístupu ke vzdělání. Při diskusích v takovéto uzavřené společnosti se ženám dostávalo žádané podpory. Ženy toužily nejen po lásce, něžnosti a rovnoprávných sňatcích, ale chtěly konečně mít možnost projevit svou inteligenci a talent.

Stále více žen se proto věnovalo literatuře a jejich přičiněním vznikaly příběhy, rodila se poezie i divadelní hry.
Jednou z oblíbených salonních aktivit byla mluvní cvičení, při kterých bývali účastníci vyzýváni, aby se sami pokoušeli převyprávět staré příběhy či nově zpracovat dávná témata. Nikdo už nechtěl mít za vzor řeckou a římskou kulturu, přednost se dávala původním francouzským námětům. Ženy začaly psát o sobě a svém nelehkém údělu. Hrdinkami jejich děl se staly mladé ženy šlechtického původu, které se musely podrobovat svým otcům, svým panovníkům, svému úzce vymezenému postavení.

Baronka d’Aulnoy byla jednou z prvních žen, které s takovými příběhy vyšly na veřejnost.
Za zakladatele tradice tohoto typu francouzské prózy, z níž se vyvinuly pohádky, je považován její mnohem známější současník Charles Perrault, jehož Pohádky matky husy si vydobyly světovou proslulost. Ve stejné době se objevily i příběhy baronky d’Aulnoy. Oba tvůrce, Charlese Perraulta i baronku d’Aulnoy, lze považovat za pokračovatele slavného bajkáře La Fontaina. I ten ve svých bajkách skrytě kritizoval život u dvora, intriky, závist, boj o moc a celou francouzskou společnost 17. století.

Baronka d’Aulnoy mezi roky 1696 a 1699 vydala celkem osm svazků příběhů o vílách, které už obsahovaly nejslavnější příběhy jako Modrý pták, Dobrotivá myška, Ovčí král, Zlatá ratolest, Belinda a Cyprián či Květináč s karafiáty.
Autorka vychází z prostředí, které jí bylo blízké. Děje se odehrávají ve zdech královských paláců, v krásných zahradách, ale i v exotických dálavách, kde až oči přecházejí nad nádhernými šaty a drahými šperky či bohatě prostřenými tabulemi s těmi nejvybranějšími lahůdkami. Významné místo v nich ale zaujímají i city jednotlivých hrdinů. Baronka d’Aulnoy klade důraz na vykreslení nelehkého postavení žen, dokáže barvitě vylíčit jejich způsob uvažování a často je nepřímo ponouká k tomu, aby se nebály vzít osud do svých rukou. Příběhy jsou vyprávěny uvolněně, s často překvapivým realismem až krutým výsměchem. Ženské charaktery postav jsou velmi pestré, přičemž mnohdy největším nepřítelem ženy bývá jiná žena. V téměř každém příběhu vystupují víly, které jako nadpřirozené bytosti mohou leccos ovlivnit, v dobrém i ve zlém.

Někomu by se mohlo zdát, že líčení baronky d’Aulnoy jsou až příliš realistická a krutá,
avšak život žen v 17. století nebyl v ničem jiný a ona jako první dokázala strhnout líbivé pozlátko z představ o záviděníhodném životě princezen a královen. Na svou dobu to byl velmi odvážný počin. Baronka d’Aulnoy při svém vyprávění dokázala skvěle využít své vlastní zkušenosti z nepovedeného, vynuceného manželství i z dobrodružného cestování po cizích zemích. Její popisy přírody jsou barvité a neznámá krajina je často obydlená nejrůznější divokou zvěří, někdy i v rozporu se skutečností. Je zcela v logice dění, že mužské postavy příběhů baronky d’Aulnoy nejsou zdaleka tak výrazné a plné emocí jako postavy ženské.

Je také na místě si připomenout, že původní podoba příběhů se nehodila pro děti ani vzdáleně, a proto byly tyto „pohádky“ v dalších stoletích častokrát a v mnoha jazycích adaptovány.
Překladatelka vycházela z anglické adaptace, jež se od originálu liší právě významnou snahou o přiblížení těchto dávných příběhů dětskému čtenáři, aniž by jim však ubrala na jejich autentičnosti. I dnes z nich dokážeme snadno vyčíst, jak ženy prožívají své vztahy, co je dokáže naplnit štěstím, proti čemu se nesmí bát bojovat a také že je někdy nutné i leccos obětovat.

V království mocných víl | Marie-Catherine Le Jumel de Barneville, baronka d’Aulnoy | ilustrace Jindra Čapek | Vydala Euromedia, 2011

Inspirující myšlenky...

Jsou lidé, kteří jsou vězni svého postavení. Neexistují kladní nebo záporní. Je jen špatně udělaná společnost, která ve výsledku upřednostňuje darebáky. Myslím, že dnes je velmi těžké najít hodně bohaté lidi, kteří by nebyli podvodníky. Odsouzení části obyvatelstva musí předcházet reforma společnosti. Jsem fascinován tím, že žijeme v době, kdy jsme přítomni krachu komunismu a kapitalismu současně. Kapitalismus vypadá zdravě, není to ale pravda. Vede ke katastrofě. Komunismus také směřoval ke katastrofě, i když jiné. Je tedy nevyhnutelné a naléhavé, abychom si našli jinou formu společnosti. Jakou, to nevím. Nejsem věštec, ale cítím to. Myslím, že důvod, proč veřejnost odpovídá na naše výzvy s tak velkým zápalem je to, co lidé zmateně cítí: že mají dost této společenské formy s jejími politickýmistranami, které se mezi sebou perou, ale všechny dělají totéž a všechny lžou. Lidé toho nutně musí mít dost.
Jacques-Yves Cousteau /1910 – 1997)