capek anglicke listy cestopisy

A když mně bylo nejsmutněji v zemi anglické – bylať anglická neděle, zamořená nevýslovnou nudou – pustil jsem se po Oxford Street; chtěl jsem jít prostě na východ, abych byl blíže vlasti, ale spletl jsem si směr a putoval jsem přímo k západu, pročež jsem se ocitl u Hyde Parku; říká se tam Marble Arch, protože je tam mramorová brána, která nikam nevede; nevím vlastně, proč tam stojí. Bylo mi jí poněkud líto, i šel jsem se na ni podívat a přitom jsem to uviděl, a běžel jsem se tam kouknout, protože tam byly zástupy lidu. A když jsem pochopil, co se děje, bylo mi hnedle radostněji.

To je takové velké prostranství, a kdo chce, může si přinésti židli nebo řečniště nebo vůbec nic a může začít povídat. Za chvíli ho poslouchá pět nebo dvacet nebo tři sta lidí, odpovídají mu, odporují, kývají hlavami a někdy zpívají s řečníkem pobožné nebo světské hymny. Někdy oponent získá lid na svou stranu a chopí se slova sám; někdy se zástup dělí pouhým štěpením nebo pučením jako nejnižší organismy a buněčné kolonie. Některé hloučky mají pevnou a vytrvalou konzistenci, jiné se neustále drobí a přelévají, rostou, bobtnají, množí se nebo se rozptylují. Větší církve mají takové pojízdné kazatelničky, ale nejvíc řečníků stojí prostě na zemi, cucají mokrou cigaretu a kážou o vegetariánství, o Pánu Bohu, o výchově, o reparacích nebo o spiritismu. Jakživ jsem neviděl něco podobného.

Protože jsem já hříšný už mnoho let nebyl na žádném kázání, šel jsem poslouchat. Přidal jsem se ze skromnosti k malému a tichému hloučku; mluvil tam hrbatý mladík s krásnýma očima, patrně polský žid; po delší době jsem pochopil, že jeho tématem je jenom školství, i přešel jsem k velkému zástupu, kde na kazatelničce poskakoval starý pán v cylindru. Zjistil jsem, že zastupuje jakousi Hyde Park Mission; házel rukama tak, že jsem se bál, že přeletí přes zábradlíčko.

Dalšímu zástupu kázala starší dáma; nejsem nijak proti ženské emancipaci, ale ženský hlas, víte, člověk to zkrátka nemůže poslouchat; přece jen ženská je pro veřejnost od přírody handicapována svým orgánem (myslím hlasovým). Když řeční dáma, mám vždycky pocit, že jsem malý hoch a že mne maminka hubuje. Proč hubovala ta anglická lady se skřipcem, jsem dobře nepochopil; vím jen, že křičela, abychom šli do sebe.

V dalším zástupu kázal katolík před vysokým krucifixem; poprvé v životě jsem viděl hlásání víry kacířům; bylo to moc hezké, a končilo to zpěvem, v němž jsem se pokoušel zpívat druhý hlas; bohužel jsem neznal melodii. Několik zástupů se věnovalo výhradně zpěvu; to se postaví doprostřed mužíček s taktovkou, udá áčko, a celý zástup zpívá, dokonce velmi slušně a polyfonicky; chtěl jsem jen mlčky poslouchat, neboť nejsem z téhle farnosti, ale soused, gentleman v cylindru, mě vybídl, abych také zpíval, i pěl jsem nahlas a velebil Hospodina beze slov i bez melodie. Jde tudy zamilovaný párek, mládenec vytáhne z úst cigaretu a zpívá, dívka taky zpívá, zpívá starý lord a mladík s pálkou pod paží, a ošoupaný mužík uprostřed kruhu diriguje graciézně jako ve Velké Opeře; nic se mi tady dosud tak nelíbilo.
Zpíval jsem ještě se dvěma jinými církvemi a naslouchal kázání o socialismu a zvěstování nějaké Metropolitan Secular Society; postál jsem chvíli u maličkých debatních hloučků; jeden neobyčejně otrhaný gentleman zastával konzervativní společenské zásady, ale mluvil tak strašně cockney, že jsem mu vůbec nerozuměl; jeho odpůrcem byl evoluční socialista, podle všech známek lepší bankovní úředník.

capek josef anglicke listy

Další hlouček byl jenom pětičlenný; byl tam jeden hnědý Ind, jeden jednooký v placaté čepici, jeden tlustý arménský žid a ještě dva mlčenliví muži s lulkami; jednooký tvrdil v jakémsi strašlivém pesimismu, že ”něco je někdy nic”, kdežto Ind zastával radostnější názor, že ”něco je vždycky něco”, což opakoval dvacetkrát v docela chatrné angličtině.

Pak tam stál jeden dědeček, měl v ruce dlouhý kříž a na něm standartu s nápisem ”Thy Lord calleth thee”; povídal něco slabým a chraptivým hláskem, ale nikdo ho neposlouchal. I zastavil jsem se, ztracený cizinec, a dělal jsem mu posluchače.

Potom jsem chtěl jít po svém, neboť byla už noc; ale zastavil mne nějaký nervózní člověk a nevím, co mi říkal; odpověděl jsem mu, že jsem tu cizí, že Londýn je strašná věc, ale Angličany že mám rád; že jsem už viděl kus světa, ale že máloco se mi tak líbilo jako řečníci v Hyde Parku. Než jsem to vše pověděl, stálo kolem nás deset lidí a tiše poslouchali; mohl jsem se pokusit o založení nové církve, ale nenapadl mne žádný dosti nepochybný článek víry a krom toho neumím dosti dobře anglicky, a proto jsem se vytratil.

Za mříží v Hyde Parku se pásly ovce; a když jsem se na ně díval, jedna, patrně nejstarší, vstala a začala bečet; i naslouchal jsem jejímu ovčímu kázání, a teprve když domluvila, šel jsem domů, spokojen a očištěn jako po bohoslužbě. Mohl bych na to navázat výtečné úvahy o demokracii, anglické povaze, potřebě víry a jiných věcech; ale raději nechávám celé události její přirozenou krásu.


Myšlenky z knih

Podíváme-li se kdekoli do historie veřejného školství a povinné školní docházky, najdeme u kořene ani ne tak mylný altruismus, jako spíše vědomou snahu vytvořit z lidí takovou masu, jakou si přály politické elity. Tvrdohlavé menšiny měly být donuceny splynout s většinovou masou. Všem občanům měly být neustále vštěpovány občanské povinnosti, které vždy zahrnovaly poslušnost státnímu aparátu. Ovšem, jestliže má být masa obyvatelstva vzdělávána ve státních školách, jak by se mohly státní školy nestat mocným nástrojem pro hlásání poslušnosti státním autoritám?
Murray N. Rothbard