krakatit capek valka
Vynikající a velmi čtivý Čapkův román je mimořádně nadčasový, když si uvědomíme, že vznikl 22 let před skutečným výbuchem "Krakatitu" nad Hirošimou a Nagasaki (6.a 9.8. 1945). Varování před jadernou šíleností má ovšem ještě jednu dimenzi. Zcela jasně varuje lidstvo před zneužitím vědy jako takové proti celému lidstvu.

Což se v roce 2020 projevilo v dalším Čapkovském rozměru, když lidstvo pocítilo následky vědeckých manipulačních technik s geny a viry a jejím následným genocidním zneužitím po celé planetě v zájmu neuvěřitelného obchodu s vakcínami a celým zrůdným kolotočem politické likvidace demokratických principů a přípravy pro tzv. globalizaci planety.

Není proto divu, že Karlu Čapkovi patří v české i světové literatuře 20. století jedno z nejvýznamnějších míst. Těžko lze pochopit, proč Karel Čapek byl sedmkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu (v letech 1932 až 1938), ale nikdy cenu nedostal.

Málo se ví, že Karel Čapek napsal tento román převážně v jižních Čechách.
Restaurace Rudolfov u Jindřichova Hradce bývala za první republiky oblíbeným výletním místem, Poprvé sem přijeli o prázdninách 5. srpna 1922. Prostředí i krajina se jim tak líbily, že sem v roce 1923 přijeli znovu. Karel Čapek tady napsal Krakatit. Dopsal jej 1. září 1923 v mansardním pokoji.
Restaurace Rudolfov, kde Karel Čapek napsal protiválečný román Krakatit

V roce 1948 byl zfilmován O. Vávrou.

Výpisky:

„Já… rozbiju atom. Já vím, že už Rutherford… Ale to byla jen taková páračka se zářením, víte? To nic není. To se musí en masse2. Jestli chcete, já vám rozbourám tunu bismutu; rozštípne to celý svět, ale to je jedno. Chcete?“
„Proč byste to dělal?“
„Je to… vědecky zajímavé,“ zmátl se Prokop.

„Kra-ka-tit. Krakatit. Krrrakatit. A ono to samo od sebe – Já nechal jen prášek na stole, víš? Ostatní jsem smetl dododo-do takové piksly.
Zůstal jen poprašek na stole, – a najednou –“ „– to vybuchlo.“
„Vybuchlo. Jen takový nálet, jen prášek, co jsem utrousil. Ani to vidět nebylo. Tuhle – žárovka – kilometr dál. Ta to nebyla. A já – v lenošce, jako kus dřeva. Víš, unaven. Příliš práce. A najednou… prásk! Já letěl na zem. Okna to vyrazilo a – žárovka pryč. Detonace jako – jako když bouchne lydditová patrona. Stra-strašná brizance1. Já – já nejdřív myslel, že praskla ta por-porcená – ponce – por-ce-lánová, polcelánová, porcenálová, poncelár, jak se to honem, to bílé, víte, izolátor, jak se to jmenuje? Kře-mi-čitan hlinitý.“

„Vy to uděláte,“ prohlásil d’Hémon určitě a vážně.
Princezna se celým tělem naklonila přes stůl: „Co jste to řekl?“
„Že on to udělá,“ opakoval pan d’Hémon s naprostou jistotou.
„Tak vidíš,“ řekla princezna docela nahlas, a vítězně si sedla. Prokop zrudl a netroufal si na ni pohlédnout.
„A když to udělá,“ ptala se dychtivě, „bude hrozně slavný? Jako Darwin?“
„Když to udělá,“ děl pan d’Hémon bez váhání, „budou si králové pokládat za čest nést cíp jeho pohřební pokrývky. Budou-li ještě nějací králové.“

Ale pan d’Hémon pokračoval: tento Hagen čili Agn Jednoruký byl dokazatelně tatarský kníže, zajatý při nájezdu na Kamskou oblast; perská historie ví o chánu Aganovi, který byl syn Giwkhana, krále Turkmenů, Uzbeků, Sartů a Kirgizů, který byl syn Weiwuše, který byl syn Litaj-khana Dobyvatele. Tento „císař“ Li-Taj je dokázán v čínských pramenech jako vládce Turkmenska, Dzungarska, Altaje a západního Tibetu až po Kašgar, jejž spálil povraždiv na padesát tisíc lidí, mezi nimi čínského vladaře, kterému dal utahovat namočený provaz kolem hlavy tak dlouho, až praskla jako ořech.
O dalších předcích Litajových není nic známo, pokud snad nebudou přístupny archivy ve Lhase. Jeho syn Weiwuš, i na mongolské pojmy trochu divoký, byl v Kara Butaku umlácen stanovými tyčemi. Jeho syn Giw-khan vyplenil Chivu a řádil až po Itil čili Astrachaň, kde se proslavil tím, že dal dvěma tisícům lidí vyloupat oči, uvázal je na provaz a vyhnal do kubáňských stepí. Agan-khan pokračoval v jeho stopách čině nájezdy až po Bolgar neboli dnešní Simbirsk, kde někde byl zajat, uťata mu pravá ruka
a držán jako rukojmí až do té doby, kdy se mu povedlo utéci k Baltu mezi tamní čudské Livy. Tam byl pokřtěn od německého biskupa Gotilly nebo Gutilly a nejspíš z náboženského roznícení zapíchl ve Verro na hřbitově šestnáctiletého dědice pečorského, načež si vzal jeho sestru za ženu; dokázanou bigamií pak zaokrouhlil své panství až po jezero Pejpus.

Koně, koně, to mne zrovna opíjelo. Když mám koně, myslela jsem, že nepotřebuju lásku. A jezdila jsem jako divá.
Vždycky se mi zdálo, že láska, víš, je něco sprostého a… hrozně ošklivého. Vidíš, teď se mi to už nezdá; a to mne právě tak děsí a pokořuje.

„Tedy do roka,“ vyhrkl Carson, „nanejvýš do roka.“
„– jakmile dojde k válce – ať je to kdy chce a s kým chce –, budeš jmenován generál-inženýrem zákopnictví… v hodnosti generála jízdy, a změní-li se snad – po výsledku války – vládní forma, bude s tím spojen titul Excelence a… zkrátka nejprve baronie. I v tom směru… se nám dostalo… nejvyššího ujištění,“ dokončil Rohn nehlasně.
„A kdo vám řekl, že bych to chtěl?“ ozval se Prokop ledově.
„Ale můj bože,“ vysypal Carson, „kdo by to nechtěl? Mně slíbili titul rytíře; já na to sic kašlu, ale není to pro mne, je to pro svět. Ostatně pro vás by to mělo docela zvláštní význam.“

Prokop se dusil lítou bolestí. „Víš ty,“ křičel, „co je to válka? Víš, co je Krakatit? Nikdy tě nenapadlo, že já jsem člověk? A – a – já vás nenávidím!
Proto tedy jsem vám byl dobrý! A kdybych byl Krakatit vydal, bylo by najednou po všem; princezna by ujela a já, já –“ Vyskočil tluka se pěstmi do hlavy. „A já to už chtěl udělat! Milion životů za – za – za – Co,
ještě málo? Dva miliony mrtvých! Deset milionů mrtvých! ...
... Já byl ve válce… a viděl jsem dusivé plyny… a vím, co lidé dovedou. Já nedám Krakatit. Nač bych vám to vykládal? Tomu vy nerozumíte; jste prostě tatarská princezna, a příliš nahoře…

Prostě v dějinách není analogie moci, kterou vy máte v rukou. Budete dobývat světa s hrstkou lidí, jako Cortez dobýval Mexika. Ne, ani to není pravý obraz.
S Krakatitem a stanicí držíte v šachu celý svět. Je to podivné, ale je to tak. Stačí hrst bílého prášku, a v určenou vteřinu vyletí do povětří, co poručíte. Kdo tomu může zabránit? Fakticky jste neomezeným pánem světa. Budete udílet rozkazy, aniž vás kdo viděl. Je to směšné: můžete odtud ostřelovat pro mne a za mne Portugalsko nebo Švédsko; za tři za čtyři dny budou prosit o mír, a vy budete diktovat kontribuce, zákony, hranice, co vás napadne. V tuto chvíli je jediná velmoc; tou jste vy sám.

Prokopovi bylo jako ve snu. „Ne! Proč bych to dělal?“
Daimon pokrčil rameny: „Protože můžete. Síla… se musí vybít. Má to za vás udělat nějaký stát, když to můžete vykonat sám? Já nevím, co všechno můžete provést; musí se začít, aby se to zkusilo; ručím vám za to, že tomu přijdete na chuť. Chcete být samovládcem světa? Dobrá.
Chcete svět vyhladit? Budiž. Chcete jej obšťastnit tím, že mu vnutíte věčný mír, Boha, nový řád, revoluci či co? Proč ne? Jen začněte, na programu nezáleží; nakonec budete dělat jen to, co vám vnutí skutečnosti vámi vytvořené. Můžete rozbít banky, krále, industrialismus, vojska, věčné bezpráví nebo co je vám libo; však se pak ukáže, co s tím bude dál. Začněte s čímkoliv; pak už to poběží samo. Jen nehledejte analogie v dějinách, neptejte se, co smíte; vaše postavení je bezpříkladné; žádný Čingischán nebo Napoleon vám nepovědí, co máte dělat a kde jsou vaše meze. Nikdo vám nemůže poradit; nikdo se nemůže vžít do bezuzdnosti vaší moci. Musíte být sám, chcete-li dojít až na kraj. Nikoho k sobě
nepouštějte, kdo by vám chtěl klást hranice nebo směr.“

Večery u lampy. Nejvíc toho napovídá doktor, nadšený přírodovědec bez jakýchkoliv znalostí. Zejména jej okouzlují poslední záhady světa: radioaktivita, nekonečnost prostoru, elektřina, relativita, původ hmoty
a stáří lidstva. Je zapřisáhlý materialista, a právě proto cítí tajemnou a sladkou hrůzu neřešitelných věcí. Někdy se Prokop nezdrží a opravuje büchnerovskou naivitu jeho názorů. Tu starý pán naslouchá přímo pobožně a počíná si Prokopa nesmírně vážit, zejména tam, kde mu přestává rozumět,

Prokop se počal třásti pod trnovou korunou vesmíru. A tedy ničím není utrpení člověka a nemá ceny; je maličké a schoulené, třesoucí se bublinka na dně prázdnoty. Dobře, dobře, pravíš, že svět je nesmírný;
ale já kéž zemru!
Na východě pobledla nebesa, chladně prosvítá silnice a bílé kameny; hleď, stopy kol, stopy v mrtvém prachu. Prokop se zvedá ztuhlý a omámený, a dává se na pochod. Tam dolů, směrem k Balttinu. Putoval bez zastávky.

Jen nehledejte analogie v dějinách, neptejte se, co smíte; vaše postavení je bezpříkladné; žádný Čingischán nebo Napoleon vám nepovědí, co máte dělat a kde jsou vaše meze. Nikdo vám nemůže poradit; nikdo se nemůže vžít do bezuzdnosti vaší moci. Musíte být sám, chcete-li dojít až na kraj. Nikoho k sobě nepouštějte, kdo by vám chtěl klást hranice nebo směr.“

Za chvíli uvidíte naše směšné kamarády; nepoplašte je žádnými velkými plány. Jsou na vás připraveni a přijmou vás s nadšením. Promluvíte k nim několik frází o blahu lidstva nebo co chcete; beztoho to zanikne v chaosu názorů, kterému se říká politické přesvědčení.

Balík sebou zavrtěl a vyhoupl se mu na klín; zpod kožišiny vyčouhly krásné, hříšné nohy a dětsky se bimbaly ve vzduchu. Přetáhl přes ně kožich, aby nemrzla; považovala to nejspíš za hru, dusila se tichým smíchem a kopala vyhazujíc nohama. Sevřel ji co nejníže mohl; tu zas nahoře vyklouzla plná děví ruka a vjela mu do obličeje v divé a milostné hře, rvala ho za vlasy, dráždila na krku, dobývala se prsty do jeho sevřených úst. Nechal ji posléze činit; dotkla se jeho čela, našla je přísně svraštěné a utrhla, jako by se spálila; teď je to bojácná dětská pracička, která neví, co smí; kradmo se blíží k jeho tváři, dotkne se jí, ucukne, znovu se dotkne, pohladí a lehce, bázlivě se položí na hrubou líc. V kožichu to hluboce vzdychlo a znehybnělo.

„Nerozumíte?“ povídal Daimon. „Teď teprve k nám doletěl výbuch.
Padesát kilometrů vzdušné čáry. Přesně dvě a půl minuty.“
„Jaký výbuch?“
„Krakatit. Ti pitomci si to cpali do sirkových škatulek. Myslím, že už budeme mít od nich pokoj. Svoláme nový sjezd – bude nový výbor –“
„Vy – jste je –“
Daimon přikývl. „S nimi se nedalo pracovat. Jistě že se hádali do poslední chvíle o taktiku. Nejspíš tam hoří.“
Na obzoru bylo vidět jen slaboučkou červenou záři.

Prokop si přitáhl židli k hučícím kamnům a zadíval se do plamene;
ani se po ní neohlédl. Slyšel ji, jak váhavě, po špičkách přechází po pokoji, zamyká a něco rovná; neví už co, stojí a mlčí – Divná je moc plamene a plynoucích vod; člověk se zahledí, omámí, zastaví; nemyslí už,
neví a nevzpomíná, ale děje se v něm všechno, co kdy žil, co kdy žil, bez tvaru a bez času.

Tu vyrazila nad Grottupem obrovská černá masa, vše zhaslo; jako by se tma roztrhla, vyšlehl vteřinu nato ohnivý sloup, strašlivě zaplál a rozhodil kyklopskou hradbu dýmu; a tu již zadul hučící náraz vzduchu,
něco zapraskalo, stromy skřípavě zašuměly, a prásk! děsné švihnutí bičem, rachot, burácející úder a dunění; země se chvěje a ve vzduchu šíleně víří urvané listí. Lapaje po dechu, drže se oběma rukama
podstavce kříže, aby ho to nesmetlo, poulí Prokop oči do sršící výhně.
I rozštípne se země mocí ohňovou, a v rachotu hromu promluví Pán.

„Dědečku,“ žaloval Prokop mhouře bolestí oči, „jednal jsem špatně?“
„Špatně nešpatně,“ děl starý rozvážně. „Lidem jsi ublížil. S rozumem bys to nedělal, musí být rozum; a člověk musí myslet, k čemu je každá věc. Třeba… můžeš stovkou zapálit, nebo zaplatit, co jsi dlužen; když zapálíš, je to jako větší na pohled, ale… Stejně to máš se ženskými,“ dodal neočekávaně.

„Já… já už nevím,… jak… se má… dělat… Krakatit!“
„Tak vidíš,“ děl starý spokojeně. „Přece jen jsi něco našel.“

Divně se točí dráhy světa. Kdybys sčetl všechny své kroky a cesty, jakou složitou podobu by to nakreslilo? Neboť svými kroky rýsuje každý svou mapu země.


Myšlenky z knih

Byl to myslím Aristoteles, který definoval člověka jako politické zvíře. Myšlenka je to náramně moudrá. Není jen docela jasno, mínil-li Aristoteles, že člověk je podivné zvíře, které dělá politiku, nebo že člověk, který dělá politiku je s odpuštěním zvíře. Obojí výklad má něco do sebe.
Karel Čapek, Lidové noviny 24.12.1922