eco umberto bw portrait

V letech 2001-2015 připravil známý sémiotik, esejista a romanopisec Umberto Eco (5. 1. 1932-19. 2. 2016) tucet rozmanitých přednášek pro konferenci „La Milanesiana“. S výjimkou jediné je na ní také přečetl. Opět s výjimkou jediné (a to jiné) ověnčil tyto proslovy působivým obrazovým doprovodem – a ten i texty letos českému čtenáři zprostředkovala kniha Na ramenech obrů, vydaná loni v severoitalském Milánu. Jmenuje se podle nejstarší, a jak zmíněno, ještě neilustrované přednášky o přínosu dávných (a ještě dávnějších) klasiků.

Zatímco v letech 2002, 2003, 2004 a 2014 jsme Ecovy přednášky na La Milanesianě postrádali, roku 2009 si patrně připravil rovnou dvě. Nakonec ale četl jen jedinou – a ta má úžasný titul: Neviditelné. Stejně tenkrát znělo závazné téma a druhý text připravený Ecem roku 2009 najdete v Na ramenech na samém konci. Zabývá se Znázorněním posvátna a konkrétně i třeba zjeveními v Lurdách nebo Fatimě. A v sázku tu přicházejí i slova papežova, respektive kardinála Ratzingera. (A pouze dnes není stoprocentně jisté, zda je tento text skutečně přesně z roku 2009.)

Závaznými tématy začala konference La Milanesiana oplývat rokem 2008 a úvodním se stalo Čtvero živlů (z nichž Eco vybral oheň).
V tehdejším projevu Plamen je krásný probírá Oheň jako Boží živel, Oheň pekelný, Oheň alchymistů, Oheň jako umělecký podnět, Oheň obrozující, oheň atomového slunce i Oheň jako epifanickou zkušenost neboli metaforu nějakého ráznějšího projevu ducha.

Ještě před zavedením „povinného“ tématu (někdy, pravda, stanovovaného samotným Ecem) si sémiotik pro konferenci napsal také přednášky Krása, Ošklivost a Absolutní a relativní, přičemž posledně zmíněnou zahájil předvedením surrealistického Magrittova obrazu Poznání absolutna (1965), aby došlo taktéž na Blakeův portrét nahého Isaaca Newtona (1795-1805), jímž se můžete dnes pokochat v londýnské Tate Gallery.

A rovněž v této přednášce cituje Eco papeže Ratzingera, upozornivšího roku 2003, že se ve světě vytváří „diktatura relativismu, který nic neuznává za definitivní“ a pro který jest mírou pouze „vlastní já a jeho choutky“.

Umberto Eco taky vylíčil, jakým způsobem oponovali někteří myslitelé dost věrohodnému názoru Friedricha Nietzsche, dle kterého není faktů, nýbrž jen interpretací. A zde je ta oponentura.

Za prvé:
Kdyby neexistovala fakta, čeho by interpretace byla interpretací?

Za druhé:
I kdyby se interpretace interpretovaly mezi sebou, musel by existovat počáteční objekt (nebo událost), které nás k ní přiměly.

Za třetí (a mimo to):
I kdyby se bytí nedalo vyložit, bylo by třeba říct, kdo jsme, když o něm metaforicky hovoříme; a problém spočívající v tom, zda říkáme pravdu, by se přenesl z objektu poznání na subjekt poznání. „Bůh je totiž možná mrtvý, ale Nietzsche ne. Na základě čeho tedy dokážeme Nietzscheho existenci?“
Pouze na základě tvrzení, že je metaforou?
Ale pokud skutečně je pouze metaforou, kdo tuto metaforu pronáší?
Ale nejen to. I kdyby se o realitě často mluvilo právě v metaforách, tak je k jejich vytvoření zapotřebí, aby existovala slova s jednoznačným významem a označující věci, které známe ze zkušenosti. A... „Nemohu nazývat nohou podpěru stolu, pokud nemám nemetaforickou znalost lidské nohy.“

A konečně i za čtvrté:
Tvrdí-li se, že není více intersubjektivní kritérium ověření, je zapomínáno, že TO MIMO NÁS (Nietzsche říká STRAŠLIVÉ MOCNOSTI) se staví proti našim snahám to vyjádřit, byt nakrásně metaforicky. A (např.) uplatněním flogistonové teorie nelze vyléčit zánět, kdežto nasazením antibiotik ano; a vždy tedy existuje určitá lékařská teorie, která je lepší než teorie jiná.

Absolutno neexistuje, vyvozuje ze všeho Eco, a pokud existuje, nelze si ho představit, ani je pochopit. Oproti tomu ale existují přírodní síly, které napomáhají (nebo vzdorují) našim interpretacím, a jestliže „otevřené dveře na iluzivní malbě interpretuji jako opravdové dveře a vykročím, abych prošel, pak skutečnost, že jde o neprostupnou zeď, mou interpretaci zneplatní.“ A nelze snad obdobně nepochybovat ani o smrti? Ta přece není pouhou interpretací, nýbrž zjevným faktem, stejně jako ona zeď. A výrok Friedricha Nietzsche, podle kterého neexistují fakta, ale jen interpretace, nebude proto nejlehčí hájit.

Ale dost abstrakcí – a méně sofistikovaně Eco hovořil roku 2009 o tom, Proč není pravda, že Anna Karenina bydlela v Baker Street.
Na ukázce Tolstého popisu slavné hrdinky přitom doložil, že by se tento hodil i „na Sofii Lorenovou, Nicole Kidmanovou, Michelle Obamovou a Carlu Bruni“, nakolik je vágní. Přesto nám tradice nadělila už celou přehršli Ann Kreninových, i kdyby jen ve filmu, a „na někoho (takto) neviditelného to věru není špatné“.

Eco pokračuje pozoruhodnou citací z Dumasových pamětí.
„Je privilegiem romanopisců, že vytvářejí postavy, které zabíjejí postavy historiků,“ napsal autor Tří mušketýrů. A pokračuje: „Důvodem je, že historikové vyvolávají pouhé duchy, zatímco romanopisci vytvářejí osoby z masa a kostí.“

Měl, dodejme, všechny důvody věci věřit. Když roku 1860 navštívil pevnost If, tak zjistil, že průvodcové ukazují celu hraběte Monte-Christa a vyprávějí o něm jako o historické figuře, aniž by zmiňovali Mirabeaua, kterého tu věznili skutečně. „Z hlediska logiky je to, že se Anna Karenina zabila, pravda de dicto,“ upozorňuje Eco poté, co se vrátí do vyšší literatury, „zatímco to, že se zabil Hitlera, je pravda de re.“

Nu, a připadají-li vám, vážení čeští čtenáři této mé reflexe, některé Ecovy úvahy povědomé, máte zajisté bod. A vím proč. Pochopili jste, že nejedna sekvence přednášek je obdobou pasáží Ecových studií, uveřejněných jinde. Měl totiž své leitmotivy a ujistí nás o tom již úvodní Ediční poznámka. Některá témata mu byla bližší, takže se k nim vracel, a na skvělé konferenci La Milanesiana se sice každoročního tématu držel, ale uměl si taky talentovaně přidat své.

Příkladem toho přidání může být rok 2010, kdy se hovořilo o Paradoxech a kdy Umberto přednášel o Paradoxech a aforismech. Těch od Pitigrilliho, Karla Krause i od Oscara Wilda.
Roku 2011 mluvil o obtížích s definicí falz a tady citujme:

„Kdyby se tak geniální padělatel jako van Meegeren dokázal zmocnit desky z topolového dřeva, kterou lze datovat kolem roku 1500, sehnal by stejné olejové barvy, jaké používal Leonardo, a nahradil Monu Lisu v Louvru kopií, která by naprosto dokonale napodobila styl i provedení a reagovala by pozitivně na všechny případné chemické kontroly, byli bychom s to odhalit padělek? A kdo říká, že se tak už nestalo?“ V přednášce „Nepravdivá tvrzení, lhaní, falšování“ (2011)

V téže přednášce hovořil ovšem Eco také o rozdílu mezi lhaním a vypravěčskou fikcí, kterou perfektně vládl kupříkladu původce Gulliverových cest.
„Jako autor románů vás navíc mohu ujistit,“ dodá Eco i za sebe, „že řekněme od deseti tisíc výtisků nahoru přecházíte od publika zvyklého na romány k nezkušeným čtenářům, kteří čtou romány jako sled pravdivých tvrzení. - Ale vzhledem k tomu, že jakýkoli materiál podléhá od doby vzniku díla fyzickým a chemickým změnám, měli bychom každý objekt vnímat jako něco, co se samo neustále falzifikuje,“ nadhodí po chvíli, a aniž zmíní jen rok starý Pražský hřbitov (2010), přednášku uzavře tvrzením, že autoři podvržených Protokolů sionských mudrců byli naprosto přesvědčeni o tom, že svou obrovskou lží nejlépe formulovali skutečné židovské „plány“.
A ostatně... I sám Hitler parafrázoval zhovadilý názor Nesty Websterové z roku 1924, kterým zpupně hlásala: „Ať jsou Protokoly pravé či ne, program světové revoluce představují.“

Roku 2012 se Eco díky tématu Nedokonalost mohl znovu vrátit k hraběti Monte-Christo a vylíčil tedy, jak se - na zakázku nakladatelství Einaudi - pokusit ten román zkrátit. Ne že by to bylo nad jeho síly, nicméně po notném zredukování určitého počtu prvých stran si (jako v ohnivém záblesku) uvědomil... Co? Že i právě v rozvláčnosti (jejíž pravou příčinou ovšem byl Dumasův honorář) tkví část kouzla skvělé knihy.

„Z hlediska literárního stylu a – chcete-li – také z hlediska estetického si Monte-Christo nezaslouží nic než opovržení; jenže tento román nemá umělecký, nýbrž mytopoetický záměr.
Chce stvořit mýtus.“ A v další části té samé přednášky Eco vysvětlí, proč se kultem stal (pompézní a nesoudržný) Hawksův film Rio Bravo a ne (dokonale soudržné) Fordovo Přepadení. A přes podivuhodný film Casablanca, sestávající asi jenom z klišé, které ve své sumě zplodily záhadnou dokonalost, a přes nedokonalosti Hamleta se Eco aspoň ilustrací dostane k neobhajitelně přebujelému Gaudímu.

Další rok 2013 využil téma Tajemství.
Citoval totiž (a částečně převyprávěl) svůj vlastní románový bestseller Foucaultovo kyvadlo a připomněl, co říká. Nejmocnější tajemství nemá obsah. Následkem toho z něj obsah nevymámíme. A tajemství má vždycky tím větší moc a přitažlivost, čím je prázdnější. „Ale proč vůbec podobně prázdná tajemství udržovat?“ můžeme se v tu chvíli zeptat. „Pročpak?“ Neodpovíme snad i bez Eca? Myslím, že ano. Přece proto, aby se pohromadě udržely většinu času (ne naštěstí pořád!) zbytečné aparáty a úřady.
Ty, mezi něž koneckonců náleží i BIS (a viz http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-prezidentova-bis-dcs-/p_politika.aspx?c=A181209_214039_p_politika_wag).

Ale již dost. Ecovi zbývá jen pár let života a roku 2014 konferenci vynechá. Roku 2015 však osadí její téma Mánie a posedlost přednáškou Spiknutí. Má to smysl. Právě posedlost spiknutími a konspiračními teoriemi totiž zůstala obsesí jedenadvacátého století. Byť...
Už „starý, osvědčený“ Karl Popper postřehl, že možná jde o výsledek sekularizace náboženských pověr. A jak to? Bozi přece „zemřeli“, i místo zaujali jiné entity. Rozličné mocné skupiny. Sionští mudrci, například. Jezuité. Skupina Bilderberg. Kapitalisti jako takoví. Atd. A ejhle, pikle a plány těchto bídných struktur prý trčí ukryty jsou za válkami, nezaměstnaností, bídou.
Není snad právě toto dost solidním odváděním pozornosti mas od skutečných hrozeb? A Eco zde dokonce cituje Noama Chomského, podle něhož z konspiračních teorií většinou profitují právě ty instituce, kterým tyto podivné teorie chtěly nejspíš uškodit.

Po právu Eco nakonec zaštěkal i nad Da Vinciho kódem Dana Browna alias románem plným „nekonečného“ množství nesmyslů.
Už roku 1982 ovšem ty samé omyly „zdobily“ non-fiction Svatý Grál tří jiných autorů, kteří se s Brownem posléze soudili. Marně. A spor prohráli hlavně proto, že úvodem své knihy prohlašují, že jde o historickým bádáním zjištěnou pravdu. – Dan Brown, pravda, zvítězil dost paradoxně, a totiž navzdory tomu, že celý čas prohlašoval, že Svatý Grál nikdy nečetl:-).

Abychom ale Ecovi pojednou nekřivdili. Není senzacechtivý a nakonec jej stejně nejvíc zajímají sémiotické techniky. Ty, s jejichž pomocí se domnělá i méně domnělá spiknutí dokazují nebo odůvodňují.
Na pozoruhodném případu Rennes-le-Chateau (prostudujte si sami) Eco ukazuje, jak neuvěřitelně snadné je stvořit legendu ex novo a jak se tato legenda dokáže prosadit, ač historici i soudy odhalí její lživost; a jako spíš už hraniční příklad poté Eco opakuje i nám dobře známé srovnávací hrátky okolo Lincolna a Kennedyho. Výčet završí takřka eroticky, byť naprosto pravdivě. Lincoln byl týden před svým zavražděním „v Monroe, Maryland“, zatímco Kennedy „v Monroe, Marylin“.

Přiznám závěrem, že chápu vědce, kteří Eca „nemuseli“. Obrovskou inteligenci a chytrost, ba genialitu mu nelze upřít.
Cílil nicméně často až bohémsky vysoko a neviděl věru žádný důvod, proč šetřit skutečné hlupáky. Jeho nová a jistě ne ještě poslední knížka Na ramenech obrů není dryáčnická. Některé sem přenesené přednášky ale tak působí.

Umberto Eco: Na ramenech obrů. Přednášky na konferenci La Milanesiana 2001-2015. Přeložily Magdalena Žáčková, Kateřina Vinšová a Helena Lergetporerová / nakladatelství Argo, 2018


Myšlenky z knih

Čelíme paradoxnímu faktu, že výuka se stala jednou z hlavních překážek inteligenci a svobodě myšlení
Bertrand Russell