dvorak vreteno osuduNázev Vřeteno osudu je pochopitelný, jen bych rád věděl, kolik lidí ví, co to takové vřeteno je a jak vypadá. Díky muzeím snad někdo odliší to vřeteno kolovratu od vřeten jiných.
I jinak jsou básnické obrazy v knize rozmístěny pečlivě, a ladí s dobou knihy, vybavuju si věčně bijící srdce hluboko pod zemí, stačí přitisknout dlaň a ucítíme ho…
Co když je to naše srdce?

Četl jsem před časem Dvořákovu knihu o Janu Nerudovi a překvapilo mě, jak se autorovi podařilo odlišit atmosféru obou knih! Vyjádřit změnu doby.

Erben ještě zažil pozůstatky krutostí a mučení, šibenic, mučících oslů a jiných hnusných věcí…musel s nimi být obeznámen. To všechno do jeho Kytice prosakuje a jen poezie to umí zmírnit. (Nevím, jestli Kytici ještě vezmu do ruky)

Co všechno si lidi pouští do hlavy – když se pocit člověka slušného, který není hrdina, začne zamotávat, to musí být černota. Peklo, pojem hříchu, výčitky. A ještě zemřelý bratříček – dvojče!

Bílé ticho sněhu je Erbenovi tichem smrti.
Já pamatuju a mám v sobě zimy veselé! Zimy, kde na sníh svítí slunce. Tohle je velký rozdíl mezi dobou Karla Jaromíra Erbena a dobou dnešní – my se snažíme říkat svým dětem, že jsou báječné, jedinečné, milované! Žijeme krásný život a snažíme se radost z něj předávat i druhým. Většina má co k snědku a střechu nad hlavou. Chceme být slušní a dobří sami ze sebe, zevnitř, protože je to dobré… Každá doba ovšem má svoje vlastní přechody. I dnes si mnozí myslí, že musejí padat na kolena a prosit za odpuštění „hříchů“ a přitom už v roce 1926 u nás vyšla osvícená kniha pana O.S.Mardena o síle správného myšlení…
- slova ze str.325 – Čím jsem starší, tím víc váhám nad vinou a trestem. Ale příběhy z Kytice jsou tím vším prosáklé, od Pokladu, přes Záhořovo lože, trest je mnohdy stejně neúměrně krutý jako v pohádkách bří Grimmů. Jakoby si křesťanství ještě nezvyklo na Nový zákon. A přece v sobě Erben nezapře pohana – Stovky světel (svíček) vzplanou, aby přivolaly zpátky z temnot nové slunce!

Str. 356 – Jen na díle záleží, které přetrvá – no, někdo tomu pořád věří, já už ne.

Asi největší přínos Vřetena osudu je (alespoň pro mě) oživení těch časů, doby. Jaké bylo obecné povědomí?
Znovu si to můžu zkusit představovat…Vlastenectví… Někteří mysleli, že je třeba vzkřísit češtinu – křísili bychom ji dnes? Kolik lidí tehdy bylo bilingvní? Jaký podíl měl císař na vztazích Čechů s Němci? Začínalo české divadlo, noviny. A vrací se spousta reálií… Ostatně, nebude dlouho trvat a H.G.Schauer vznese „Naše dvě otázky“ – převyprávěno – ptá se, zda to vzkříšení češtiny – z hlediska okolního světa – vůbec stálo za to. Jistě, neměli bychom třeba Máchův Máj, ale kdo z ciziny si ho přečte a ocení?
V knize pochopitelně kromě jiných slavných postav najdeme např. Havlíčka, je tu dostatečně zmíněna jeho cesta do Ruska. Když se z ní vrátil, zavrhl naivitu panslavismu a snažil se národ vyléčit z jakéhokoliv tulení k medvědům či dubiskům…(vzpomeňme Křest sv. Vladimíra) a ještě se mi chce jedna věta z Vřetena citovat - Čím víc byl Havlíček zahlcen hořkostí, tím byl vtipnější. (Líbila se mi kniha Jiřího Moravy, C.K.disident Karel Havlíček, která u nás po sameťáku vyšla. To C a K znamená císařsko - královský, bylo mi řečeno kdysi…)

Na Boženu Němcovou se názory různily a různí. Nebudu psát, že přerostla svou dobu, ona byla prostě svoje. Každý máme tu svou BN, Erben, Dvořák i já. (Za okupace (Němci) byla našimi básníky svatořečena a postavena na piedestal, až se stala nudnou, BN a nuda!) A díky nakl. Lidové noviny, které vydalo její obsáhlou korespondenci, si můžete tu ženu představit i vy. Taky díky jejím knížkám…A váš názor na ni se s věkem může měnit. Jako se to stalo mně.

Hanka Václav a jeho „objevené“ rukopisy…Kolik odvahy bylo třeba, aby někdo ta díla označil za plagiát! A ustál to…

A co Sabina Karel a národní soud nad ním…kdo si chce udělat hlubší a přesnější obrázek, lze snad ještě koupit výbornou knihu o něm, z pera pana Charypara. Ano, Sabina byl odsouzen k smrti a zcela jistě nevěděl, že on i ostatní dostanou milost! Nic nechci omlouvat, ani udavače, jen si tak říkám – koho by to nezlomilo?

kolovrat

My, kdo jsme se na gymnáziu učili literaturu z Balajkovy knihy, pamatujem na stránkách o Erbenovi jeden podnadpis – Erbenův nadosobní řád.
A právě tohle je pro mě silné téma a možná i původní důvod, proč jsem knihu pana Dvořáka uvítal a přečetl. Zajímalo mě, jak se s tímhle vyrovnal. Nemám rád nadosobní řády, u každého se ihned ptám, kdopak ho vymyslel, kdo jaký pořádek prosazuje, komu je dobrý a proč ho všichni tak bez odmluvy poslouchají.

Autor Vřetena osudu čtenáři nechává dost místa k vlastnímu přemýšlení a i když jsou názory autora zřejmé, necpou se do prvního plánu.
A mám chuť po přečtení otevřít znovu i jiné knihy a nerozumím tomu, že za časů mých studentských let bylo právě „obrození“ nejméně oblíbenou probíranou látkou. A ještě jedna věc se mi zdá v životopisech a literatuře o Erbenovi divná – poměrně málo zmínek o „teplu mladé roby“. Měl ten pán štěstí už na první manželku, dle svědectví hezkou a příjemnou o sedm let mladší. A co teprve druhá, Žofie, 25 let rozdíl věku! Opravdu byla její nejdůležitější funkcí hospodyně a vychovatelka? Nedostal K.J.E krásné a lehké spočinutí už za života? Nejsou k jeho pochopení důležité fotografie jeho žen (a dětí)?

Kytice je bezesporu věčné básnické dílo.
Vyhověla by dokonce i úvaze J.L. Borgese o tom, že poesie nutně potřebuje, aby se do ní vrátil děj, drama. Ani nevím, do kolika jazyků byla přeložena – pokud vůbec. Ne, drama v ní nechybí. A žije! Kytice žije.

Vezměte si třeba stejnojmenný film režiséra Brabce!
V Suchého (a Havlíkově)Kytici, kterou dělal Semafor, se např. v Polednici šťastně sešel komik intelektuál s komikem živelným a podařilo se jim předat divákům úžasný pocit srandy. A ten byl tehdy, kol. roku 1975 potřeba skoro zoufale! Záznam vydal Supraphon na deskách.
Srandu si z Kytice dokázal dělat i Rada – Žák, v první půli dvacátého století.
Jaroslava Adamová z Kytice recitovala na CD poměrně nedávno. Mám doma. Jen pro silné povahy.
Báseň Vrba cituju ve své knize Tajemství dřeva.
A u dobrých knihkupců je k mání kniha Vřeteno osudu. Napsal, vyprávěl, Otomar Dvořák.


Inspirující myšlenky...

Člověk se stal soudcem. --- „Ještě slovo,“ zavolal na něho majestátní lev, „než vyneseš rozsudek! Podle jakého pravidla, člověče, chceš určit naši cenu?“ --- „Podle jakého pravidla? Bezpochyby,“ odpověděl člověk, „podle stupně, v jakém jste mi více nebo méně užiteční.“ --- „Znamenitě!“ odpověděl uražený lev. „Jak hluboko bych pak musil stát pod oslem! Ty nemůžeš být naším soudcem, člověče! Opusť shromáždění!“
Gotthold Ephraim Lessing, Bajky