villon francois
François Villon je jméno, jímž se v 15. století podpisoval francouzský básník neznámého příjmení. Jeho otce slul po svém rodišti a po svých pánech buď de Montcorbier, nebo des Loges.


François narodil se v Paříži v létě 1431, několik týdnů po upálení Panny Orleánské, v době, kdy hlavní město, obsazené Angličany, bylo sužováno hladem a kdy v církevním francouzském vědomí žila ještě upomínka na "poblouzení" husitské. Chudá matka, přeživši brzkou mužovu smrt, starala se láskyplně o chlapce, který asi ve svém osmém roce byl přijat do benediktinského kláštera, kde se ho ujal mistr Guillaume, rodem z vesnice Villon.

Ve dvanácti letech zapsán na artistické fakultě, přijal po svém příznivci jméno Villon, dosáhl r. 1449 hodnosti bakalářské, r. 1452 licenciátu a mistrovství. Puzen živým temperamentem, účastnil se radovánek, snad i výtržnosti univerzitní mládeže na levém břehu Seiny a nalezl v nich popud k svému (ztracenému) románu "Pet-au-Deable", pojednávajícímu o pověstném kameni, jenž byl předmětem hádek mezi studenty a úřady. Pro svou rozmarnou letoru a naivní důvěřivost oblíbený host-žertovník při bezplatných obědech, stával se Villon hrdinou nočních toulek u nevěstek i "bezstarostných dětí", ve společnosti pijanů a dobrodruhů, z nichž dva skončili na šibenici.

Neblahé zkušenosti milostné, výprask z návodu neúspěšně uctívané milenky Catherine de Vausselles za přítomnosti jistého Noela, soudní potahování pro jistou ženu, proti níž ho hájil advokát Jean Cotard, snad i láska k divadlu - ty a takové dojmy uspíšily, že sešel z cest občanské počestnosti. Zatažen patrně pro nějakou ženskou pletku do hádky a rvačky, spáchal 5.června 1455 bezděčný zločin, v sebeobraně na smrt poranil mnicha Philippa Sermoise, který umíraje mu odpustil. Villon utekl z Paříže a obrátil se k soudu s prosbou o prominutí trestu, jež mu v lednu následujího roku povoleno. Do města se dlouho nevrátil, nýbrž, chystaje se "na dalekou cestu", složil o vánocích svůj "Odkaz" (Le Lais), jímž stanovil řadu žertovných dědictví, a odebral se do Anjou; před odchodem však, přemluven Colinem de Cayeux, zúčastnil se smělé loupeže, při níž jeho spoluviníky byli Guy Tabarie a mnich Dom Nicolas. Zločin byl teprve pozdě odhalen a Villon, jemuž tím znovu znemožněno vrátit se do svého rodiště, pobýval nějakou dobu v Blois, kde ho vévoda Charles d'Orléans, sám básník, přijal mezi své chráněnce, zajišťuje mu vedle literárního uznání též peněžitou podporu.

svolinsky villon
Ilustrace z knihy od Karla Svolinského

Trvale se však dvoru nezachovav, protloukal se Villon různými dobrodmžstvími dál, uchytil se v Moulins u bourbonského vévody Jana II., opěvoval jej i jeho devizu "naděje" a pokračoval ve svém kočovnictví, jež ho přivedlo až na jih Francie do Roussillonu nad Rhónou. V létě 1460 byl z neznámého, as velmi vážného důvodu vězněn v žaláři vévody Orleánského, a jen příjezd vévodské rodiny ho zachránil od dalšího strádáni. Propuštěn na svobodu, skládá vznešeným pánům vznícené díkůvzdání, oddává se novým toulkám a podnikům a je znova, zase z neznámé příčiny, jat: léto 1461 tráví v Meung nad Loirou v kobce, do níž ho uvrhl biskup orleánský, Thibaut d'Auxigny.

Z vazby se obrací k přátelům, aby mu vymohli u krále milost, a zase je to náhoda, která ho vyvádí na čerstvý vzduch. 20.října vjel nástupce Karla VII., mocný Ludvík XI., do města Meung, jehož vězňům prominuty tresty. Teprve nyní troufal si básník aspoň na kratinký pobyt znovu do Paříže. Zdržuje se pak v blízkosti města, sepsal svou čelnou skladbu "Závěť" (Le Testament), proniknutou záštím proti biskupu Thibautovi a jeho prý nespravedlivému soudnictví. Přestěhovav se do svého pařížského bytu, upadl - patrně přes výstrahy svého otcovského přítele, mistra Guillauma, jistě přes svá nejlepší kajícná předsevzetí - do svého někdejšího způsobu života. Počátkem listopadu 1462 byl vsazen pro nové obvinění z krádeže do pařížského Châteletu. Přečin mu jasně neprokázán, docházelo však nyní k řádnému projednání loupeže, jíž byla před lety poškozena pařížská teologická fakulta a na níž měl Villon dosvědčenou účast. Výsledek byl, že nenapravitelný lupič a rváč, přistižený nadto při dalších výtřznostech, byl se svými kumpány odsouzen k smrti oběšením. Ohlížeje se po ochráncích, podal apelaci, jíž vyhověno v ten smysl, že ortel smrti zmírněn v desítileté vyhnanství. O dalším jeho životě zachovaly nejen nezaručené zprávy: tak o domnělém pobytu v Poitou a o účasti při provozování Pašijí. Jiné pověsti, o cestě do Anglie a rázných kouscích na francouzské pádě, mají ještě silnější zabarvení anekdot a legend.
Pravděpodobně zemřel brzy po svém vyobcování z Paříže, jež se stalo skutkem v lednu 1463.

Krátká pohnutá dráha, při jejímž posuzování je přihlížeti k divokým mravům patnáctého století, byla doprovázena literární činností, jež, podmíněna životem, byla subjektivního rázu a z níž se zachovala tato díla, úhrnem asi o 3000 veršů:

Le Lais: 40 osmiverší s rýmovým schématem ababbcbc; odkazy vesměs šprýmovné; dovádivá nevážnost.
Le Testament: 173 strofy téhož složení, mezi ně vřaděny při písně formy rondeau, jeden "Nářek" a jedna "Lekce" a 16 balada, z nichž některé napsány pro "Závěť", většina vybrána z autorových zásob dřívějších. Obsah "Závěti" upomíná na "Odkaz", celkový ráz je však daleko vážnější a zralejší, východiskem i vúdčim námětem jsou invektivy proti biskupu Thibautovi, podkladem úvahy o smrti a umírání. Též černé polemiky vyznačují se proti ranému pokusu stupňovanou silou, nešetrností útoku, trpkým výsměchem.
16 "rozmanitých" básní, většinou balad, do "Testamentu" nepojatých a skládaných od Villonova mládí po leden 1463.
7 básní v žargonu z doby po "Testamentu".

Prvý tisk Villonových básní je z r. 1489, v 16. století je vydal básník Clément Marot;
odborné bádání počíná sc v době francouzské romantiky; vědeckou biografii zahájil Auguste Longnon 1873 a 1877, obohatili ji Gaston Paris (1901, 2, vyd. 1910), jakož i Marcel Schwob a Pierre Champion (1913), edice a komentáře (W, v. Wurzbaeh 1903, Longnon a Foulet 1914) předstiženy trojsvazkovým vydáním, ve kterém Louis Thuasne shrnuje a doplňuje všechny výtěžky villonovského zkoumání (Paris, A. Picard 1923).

kulhanek villon
Francois Villon od Oldřicha Kulhánka

Vedle učeného zájmu postupuje umělecký, jímž básník 15. věku chráněn od zapomenutí a oživován ve své podnětné síle, stále ještě nevyčerpané a mocné. V 16. století naň navazoval Rabelais, v 17. zná jej, sotva podle jména, Boileau; Villonův kult má svůj počátek po Červencové revoluci u Théophila Gautiera, jehož prostřednictvím nalézá Villon pokračovatele jednak v Mussetovi a Verlainovi, jednak asi v Heinovi; jejich pak mediem působí na soudobou poezii i subjektivní i sociální takřka u všech národů.

Řada evropských literatur má překlady buď v souboru, nebo výboru jeho básní:
v Anglii, kde se utvořila Villon Society, tlumočil ho John Payne, příležitostně Rossetti a Swinburne; v Německu K.L.Ammer (1910), též Dahmel a Klabund; ve Švédsku A.Randel (1912), v Polsku Boy-Zeleñski ( 1917 a 1927). Beletristicky zpracoval Villonův osud R. L. Stevenson ("A Lodging for the Night"), K. Edschmid ("Die Herzogin" ve sbírce "Timur", 1917), Francis Carco (1926) aj. K třem baladám ("své přítelkyni", "na Pannu Marii", "o zobáčku Pařížanek") složil hudbu Claude Debussy.

Česká tradice villonovská, započatá r. 1883 Jaroslavem Vrchlickým,
dospívá vstupním číslem sbírky "Prokletých básníků" k prvému výboru z díla francouzského autora, jež za použití vědeckých vydání a komentářů, zvlášf Thuasnova, je přeloženo skoro z polovice. Uspořádání je přibližně chronologické (důsledný časový princip je neuskutečnitelný, ježto v "Testamentu"jsou shrnuty a přeházeny balady z různých dob), od dosavadních vydání liší se náš výběr tím, že "rozmanité" básně, z nichž sem pojato sedm, rozloženy na dvě skupiny: na oddíl před "Testamentem" a na poslední výtvory z r. 1462-1463. Naznačuje se tím zhuštěný životopis básnikův, zahájený jeho zásadním přiznáním k nutnosti vnitřních protikladů ("Balada ze soutěže v Blois") a ukončený zoufalým výkřikem provinilého žebráka, který nemaje na chleba, chystá se k další toulce. Z "Testamentu" vedle 82 osmiverší přeloženy všechny vsuvky písňové a výpravné s pěti výjimkami ("Belle leçon aux enfans perdus" a balad: "des seigneurs du temps jadis", "en vieil langage françois", "á s`amye", "pour Robert D`Estouteville"). Nepřihlíženo k "Lais" ani k aladám v žargonu; na některých místech "Testamentu", zvlášť ve spojujících místech mezi baladami, text vědomě parafrázován, vynecháno vše, co by bylo opakováním a přetížením, vše, co se zdálo být nezralým pokusem anebo básnictvím pouze příležitostným, místním, podmíněným úzce osobně a časově, srozumitelným leda s podrobnými výklady z kulturních dějin. Tím arci leckterá konkrétnost musila být nahrazena náznakem. Zato bylo překladatelovou snahou vyzvednouti ve Villonově poezii složky obecně lidské a posud naléhavé, dávati do odlehlých narážek pointovaný výklad, nahrazovat učené a biblické nápovědi přímými citáty, psát soudobým slovníkem a též jinak přibližovat originál našemu cítěni. Přitom však má tu být Villon podán ve všech součástech své protimluvné bytosti, i ze svých nejdrsnějších stránek, nerozlučně spjatých s jeho sladkým a hlubokým lyrismem, i ve svém buřičství a cynismu i ve své touze po šosáctví i ve své alchymii zášti, zkrátka v celé své složitosti, z níž nic prudně nezatajováno a neretušováno.

-----------------
Zásady zde naznačené vycházejí z tlumočnícova vztahu i k překládanému autora i k otázce překládání (několik údajů je ve stati o Heinovi a Villonovi, Prager Presse ze l6. a 23. října 1927, a v článku o Villonovi v Čechách, Literární svět, I, č. 4.). Nejen v materiálu, i v provedení je každý překlad podmíněn určitým výběrem, vědomým zdůrazňováním složek jedněch (zde na příklad strofických a rýmových), vědomým nedbáním jiných (škrtáním oslovení "Prince" na počátku poslání a pod.). Cesta k Villonovi takto zčeštěnému šla, mimo leccos jiného, útočnou oblastí Heinovou. Již z toho vyplývá, že je myslytelný i zcela jinaký český Villon vele tohoto, který má ctižádost a snad jenostrannost i vady v tom, že chce pdati nikoliv náhradu za originál, nýbrž - v jeho duchu - ostrou a přítomnostní obdobu.
V prosinci 1927 Otokar Fischer

Inspirující myšlenky...

Jako hladové bestie vrháte se vy Evropané na nevykořistěné oblasti zeměkoule. To je smysl vašeho zbrojení. Vaše obchodní vztahy, o nichž jste předpokládali, že budou vztahy míru, udělaly z vás navzájem smrtelné nepřátele a posunuly vás do blízkosti války. Rubem vašich technických triumfů je rozpad duchovního myšlení, vaše smysly jsou mrtvé pro vnější dojmy a vnitřní zážitky. Váš život je nekonečná řada závěru z premis, které nezkoušíte, až k soudům, které jste nečekali, ani nechtěli. Všude samé prostředky a nikde cíl ... Kde jsou vaše výhody? Váš lid má více prostředků, více jí a pije - a tím přednosti přestávají. Je méně veselý, méně spokojený a méně pilný. V posledním stu let jste zničili celou společnost, vlastnictví, rodinu, náboženství, morálku, rozdíly tříd, všechny věci, které jsou nejvyššího významu v lidských vztazích.
G.L.Dickinson, Dopisy čínského učence, 1925